Článek
Vždycky jsem si dávala pozor, abych se po rozchodu nepletla do života lidí, kteří přišli po mně. Když mi Jana řekla, že chodí s Terezou, přestala jsem jí posílat fotky z míst, kam jsme spolu jezdily. Terezu jsem znala od vidění. Věděla jsem, že se mi líbí, a připadalo mi rozumné zjistit si o ní co nejmíň.
Po Janině smrti mi Tereza (38) napsala sama. V městské knihovně, kde Jana vedla čtenářský klub, chystali v listopadu vzpomínkový večer. Tereza sehnala lidi z klubu, já měla doma soubory s Janinými krátkými povídkami. Obě už jsme s ní v době její smrti nějakou dobu nežily. Přesto jsme jako jediné poznaly, které texty by nedovolila číst nahlas ani za peníze.
Nejdřív jsme řešily jen program
Sešly jsme se v kavárně vedle knihovny. Za hodinu jsme měly vybrané tři povídky a domluvené, že večer uvedeme spolu. Tereza se mě při placení zeptala, jestli musím hned domů.
Nemusela jsem. Dala jsem si ještě kávu, ačkoli po čtvrté ji normálně nepiju. Tereza mi vyprávěla, jak Jana dokázala v kině otevřít sáček bonbonů přesně ve chvíli, kdy všichni ztichli. Znala jsem to. Pak jsme se dostaly k tomu, kdo z nás si po rozchodu s ní někoho našel. Tereza řekla, že jí společná domácnost zatím nechybí, zato sex ano. Neřekla to potichu. Jen se při tom dívala na mě, ne na šálek. Cestou domů jsem v tramvaji otevřela náš chat a rozepsala zprávu, že příště můžeme zkusit podnik, kde se nezavírá v šest. Smazala jsem ji a poslala odkaz na složku s povídkami. Otevřela ji hned. Za chvíli mi pod odkaz připsala, že příště vybírá podnik ona.
Během dalších dvou týdnů jsme si psaly skoro každý večer. Do sdíleného dokumentu jsme přitom sáhly všehovšudy třikrát. Když jsem jednou zprávu přečetla až ráno, našla jsem pod ní ještě druhou. Tereza chtěla vědět, jestli už spím, nebo ji jen nechávám čekat.
Na zkoušce jsme zůstaly samy
Ve středu nám knihovnice nechala půl hodiny na zkoušku mikrofonu. Tereza si přinesla sako, ve kterém chtěla druhý den vystoupit. Položila jsem jí ruku na rameno a narovnala límec, který se jí vzadu ohnul. Voněla po pomerančích. Odstoupila jsem, ale ona si sako sundala a pověsila ho přes opěradlo. Zeptala se, jestli bych se jí stejně dotkla, kdybychom se potkaly někde, kde ani jedna nemusí vyslovit Janino jméno. Řekla jsem, že tam bych s tím nejspíš nečekala dva týdny. Chvíli se ani jedna nehýbala. Slyšela jsem, jak se nadechla, a pak mě vzala za ruku. Přitáhla jsem ji k sobě a políbila ji.
Když jsme zhasínaly, Tereza se mě zeptala, jestli u ní chci zůstat přes noc. Vynechala všechno o poslední tramvaji i o tom, že bydlí blíž. Řekla jsem ano dřív, než stačila otevřít dveře na chodbu.
Ráno mi přišla nová pozvánka
Tereza už byla v práci, když mi knihovnice přeposlala vlákno s prosbou, ať zkontroluju upravenou pozvánku na webu. Ještě jsem seděla u Terezy v kuchyni a pila kávu z hrnku, který mi ráno postavila k posteli. Místo dvou bývalých partnerek teď večer uváděly dvě Janiny blízké kamarádky. Naše jména zůstala. Ve vlákně jsem viděla, že nové znění poslala Janina máma Eva a Tereza s ním v osm ráno souhlasila. V osm jsem jí z její kuchyně psala, že po čtení přijdu zase k ní, jak jsme se ráno domluvily, a cestou vezmu něco k večeři.
Zavolala jsem jí. Tereza mi vysvětlila, že Eva tuhle verzi už sama rozeslala kolegyním z bývalé práce. Nechtěla jim na místě nic vysvětlovat. Tereze prý připadalo zbytečné se s ní kvůli jedné větě hádat.
Pod tímhle označením jsem vystoupit nechtěla
„Klidně tam nech jen naše jména,“ řekla jsem. „Ale kamarádku ze mě nedělej.“ Tereza chvíli mlčela. Pak řekla: „Evu znám. Když jí to teď přepíšeme, nepřijde.“ Řekla jsem jí, že ji znám taky. Když jsme s Janou bydlely spolu, vozila nám Eva v neděli polévku a náhradní klíče měla u sebe. Moc dobře věděla, u koho Jana spí. Jen sousedce tehdy tvrdila, že jsme spolubydlící. Já jí tu polévku pokaždé vzala a poděkovala.
Tereza mi vyčetla, že do toho tahám naši noc. Měla pravdu. Ještě předchozí odpoledne bych možná přistoupila na to, že je to Evin večer a má mít klid. Teď mi připadalo nesnesitelné, že Tereza odsouhlasila i za mě něco, na co se mě ani nezeptala, a ještě počítala s tím, že večer přijdu k ní. Řekla jsem jí, že se do sálu přijdu posadit, ale uvádět s ní nebudu. Program jsem jí poslala i s poznámkami, kde má dát lidem čas na potlesk.
Tereza večer začala sama
Přišla jsem o deset minut dřív. U stolku s mikrofonem stála Eva a ukazovala Tereze na telefonu větu, kterou chtěla přidat do úvodu. Ať prý řekne, že Jana u ní jako u dobré kamarádky občas přespávala. Tereza jí vrátila telefon. „Jana u mě nepřespávala. Bydlela tam.“ Eva si zapnula kabelku a řekla, že jestli tohle poví i do mikrofonu, nemusí se u ní v sobotu stavovat. Tereza k ní chodila na kávu i po rozchodu s Janou. Po pohřbu tam byla každou sobotu. Než vzala ze stolku desky, zeptala se mě, jestli smí říct i to o nás dvou. Řekla jsem, že ano.
Sedla jsem si na kraj třetí řady. Eva byla vpředu se dvěma ženami, které jsem neznala. Když knihovnice zavřela dveře, všechna místa už byla obsazená. Tereza nejdřív poděkovala knihovně a řekla, že povídky vybrala se mnou. Pak se podívala přímo na mě. „Jana a já jsme spolu dva roky žily jako pár. Předtím byla Jana s Alenou. Na pozvánce je to napsané jinak.“ Potom otevřela desky a představila prvního čtenáře. Eva vydržela do poloviny druhé povídky. Kabát nesla v ruce, aby si ho nemusela oblékat mezi židlemi.
Venku si Tereza zapnula kabát. Ukázala mi zprávu od Evy: v sobotu ať opravdu nechodí. Pak mě vzala za ruku a já si vzpomněla, jak mě ráno v kuchyni na odchodu dvakrát políbila. Pořád jsem k ní chtěla jít. Jen jsem nechtěla, aby si z toho odnesla, že se mnou stačilo promluvit do mikrofonu místo toho, aby se mnou mluvila ráno. Navrhla jsem pátek, bar u zastávky a rande. Tereza se ujistila, jestli zítra, a já řekla, že ano.
Domů mě pozvala ještě jednou. Tentokrát jsem řekla ne.





