Článek
Spolek měl dvaačtyřicet členů, starý sál a dost účtů na to, aby se do předsednictví nikdo nehrnul. Ten rok se přihlásili dva. Knihovnice Dita chtěla dílny pro rodiny a pravidelné sobotní akce. Pavel navrhoval část prostor pronajmout jako sklad a z příjmu platit opravy.
„Takže místo lidí krabice,“ poznamenala na schůzi.
„Krabice aspoň po akci neodjedou, než se uklidí.“
Lidé se zasmáli. Ditu naštvalo, že se musela přemáhat, aby se nepřidala. Pavel loni sám opravoval dveře sálu a ještě v listopadu vymáhal slíbené příspěvky. Kdykoli někdo navrhl novou akci, připomněl, kdo po té poslední zůstal zametat.
Ditě bylo třiačtyřicet a roky za ni mluvilo povolání. Když přišla, někdo jí podal seznam, požádal o zápis nebo ji posadil vedle nejstarší členky. Rozvedený Pavel jí jednou vzal z ruky štos hrnků.
„Vy byste snad uklidila i vlastní popravu.“
„Tak mi aspoň podržte dveře.“
Pozval ji na skleničku. Poprvé odmítla, podruhé šla. Za tři týdny už věděla, které schodišťové světlo u něj nesvítí.
Jen mezi námi
Tajení navrhla Dita. Nechtěla, aby se každý její návrh probíral přes to, s kým spí. Pavel souhlasil. Na schůzích jí dál říkal paní Dito a občas se na ni podíval tak, že sklopila oči k zápisu.
Bavilo ji, jak je jiná u něj doma. Dokázala nechat nádobí na stole, smát se příliš nahlas a říct, že některé členy spolku nemůže vystát. Pavel po ní nechtěl, aby byla rozumná. Aspoň to tak působilo.
Jednou v noci se zeptal, kdo jí bude pomáhat se sobotními dílnami.
„To se najde.“
„Jména nemají?“
Přiznala, že se zatím nikdo nezavázal. V programu měla dvě soboty měsíčně, ale při práci zvládne nanejvýš jednu. Doufala, že až ji zvolí, ostatní se přidají.
„Takže jim prodáváš práci, kterou pak mají dělat sami.“
Hodila po něm polštář. Chytil ho a přitáhl si ji zpátky. Ráno na rozhovor myslela, ale neotevřela ho. Bylo příjemné, že její pochybnosti někdo slyšel a přesto ji chtěl mít blízko.
Za knihovnou
Tři dny před volbou dostala zprávu, jestli se můžou sejít. Čekala návrh večera u něj. Pavel místo toho přišel za knihovnu, kde vynášela papír.
„Měla bys ten program stáhnout. Nebo rovnou kandidaturu.“
Dita nechala víko kontejneru spadnout.
„To je tvoje nabídka spolupráce?“
„Vím, že nemáš lidi. Řeklas mi to sama. Chceš to vysvětlovat až před všemi?“
„Ty bys tam vytáhl náš rozhovor?“
„Nemůžu dělat, že to nevím, jen protože jsme spolu byli v posteli.“
Stál s rukama v kapsách a mluvil skoro ohleduplně. Kdyby se rozčiloval, snáz by na něj křičela.
„Když odstoupím, najednou to nebudeš muset říkat?“
„Ušetříš si trapnou situaci.“
Dita mu podala prázdnou krabici, kterou pořád držela. Vzal ji, než mu došlo, že s ním končí rozhovor.
Dvanáct hlasů
Na volební schůzi přišlo třiadvacet členů. Dita seděla před nimi a slyšela, jak Pavel vedle ní posouvá židli. Mohla jen opravit program. Pak by se ale dál tvářili, že spolu mluvili nanejvýš o topení. Chtěla, aby ostatní věděli, odkud Pavel její slabinu zná. A také aby ten večer nebyla jediná, kdo bude něco vysvětlovat.
Ještě před prvním dotazem požádala o slovo. Řekla, že pro dvě sobotní akce měsíčně nemá lidi a slib bere zpět. Nabízí jednu zkušební dílnu, kterou povede sama.
„A proč jsme to tedy dostali v programu?“ zeptala se paní Horská.
„Protože jsem chtěla, aby to vypadalo líp, než to mám připravené.“
Potom dodala, že s Pavlem měli soukromý vztah. Zveřejňuje ho, protože jí před debatou připomněl důvěrný rozhovor a navrhl, aby odstoupila.
Paní Horská zavřela složku.
„My vám tady děláme obecenstvo?“
Pavel řekl, že o posteli mluví Dita, zatímco on se ptá na provoz sálu. Jeden z členů mu přisvědčil. Debata pokračovala skladem, cenou topení a tím, kdo odnese po akcích židle. Dita odpovídala a přála si, aby už mohli hlasovat.
Vyhrála dvanácti hlasy proti jedenácti. Paní Horská jí nepodala ruku. Pokladník jí přinesl krabici účtenek a zeptal se, kdy bude mít čas.
Za dveřmi
Večer Pavel zazvonil u jejího bytu. Otevřela, protože čekala sousedku s vrtačkou.
„Chtěl jsem vědět, jestli se ještě uvidíme,“ řekl.
„Ve spolku určitě.“
„Víš, jak to myslím.“
Dita se opřela o dveře. Chtěla mu říct něco přesného a zraňujícího, ale místo toho cítila, jak snadné by bylo uhnout a pustit ho dovnitř.
„Nemusíme přece všechno zahodit kvůli volbám.“
„Dneska sem nepůjdeš.“
Chvíli čekal. Potom přikývl a sešel dolů. Dita zavřela, došla do pokoje a odhrnula záclonu. Před vchodem nikdo nestál. Naklonila se ještě k druhé části okna, odkud bylo vidět až k rohu ulice. Krabici s účtenkami nechala neotevřenou u dveří.
