Článek
Když Tereza říká, že jí vztah bez závazků stačí, myslí to vážně. Je jí třiatřicet, má vlastní byt v Brně a nechce nikomu vysvětlovat, proč v neděli ještě v jedenáct leží. S Ondřejem se vídají čtyři měsíce. Někdy spolu zajdou na večeři, jindy se potkají až u ní. Ráno po sobě nezanechává kartáček ani otázky, kam to celé směřuje.
Vyhovuje jí i jeho věk. V devětatřiceti už umí přijmout odmítnutí bez uražených poznámek. Když se jí nechce, nenaléhá. Když se nechce jemu, dokáže jí to říct. Tereza si jejich dohodu pochvaluje hlavně před kamarádkou, která už podruhé vybírá s přítelem sedačku a podruhé kvůli tomu brečí.
Ve čtvrtek Ondřej u Terezy hledá pod křeslem ponožku, zatímco ona čte zprávu od matky. V sobotu má přijít na večeři. Bude tam i Pavel, o kterém v poslední době slyší čím dál častěji.
„Seznamování s novým pánem?“ zeptá se Ondřej.
„Spíš kontrola, jestli je pro maminku dost dobrý.“
Řekne to žertem. Aspoň si to v tu chvíli myslí.
Host navíc
Matka otevře v šatech, které si Tereza pamatuje z jejich společného nákupu. Tehdy jí připadaly zbytečně výrazné. Teď vidí, že je matka nenosí jen doma před zrcadlem. Z kuchyně voní pečené maso a na botníku stojí cizí pánské boty.
„Pavel přivedl syna, snad ti to nevadí. Původně měl něco mít, ale nakonec může.“
Tereza podá matce víno a vejde do obýváku. Ondřej stojí u okna vedle muže s šedivými vlasy. Má na sobě košili, kterou si ve čtvrtek přehodil přes opěradlo její postele. Na okamžik se jí vybaví ta ponožka a jeho ruka pod křeslem. Pak matka řekne její jméno.
„My se známe,“ pronese Ondřej.
„Z města,“ doplní Tereza příliš rychle.
Pavel se usměje, jako by Brno bylo vesnice s jediným obchodem, a nabídne jí pití. Ondřej se na ni krátce podívá. Neopraví ji. Tereza mu za to v duchu poděkuje a zároveň se na něj zlobí, že vůbec přišel.
U stolu sedí naproti sobě. Matka vypráví, jak s Pavlem zmeškali autobus po výletě, a při tom mu položí dlaň na předloktí. Tereza sleduje její prsty. Za šest let od otcovy smrti ji takhle neviděla. Věděla, že se s někým schází, dokonce jí to přála. Jen si pod tím nepředstavovala člověka, který jí z talíře ochutnává brambory.
Pavel se vrátí k jejich známosti a zeptá se, kde se vlastně potkali. Tereza řekne jen, že přes lidi. Ondřej odloží příbor a upřesní, že to bylo na narozeninách kamaráda. Je to pravda. Tereza doufá, že u téhle části večera zůstane, a začne se Pavla ptát na práci, ačkoli matka jí o ní vyprávěla minulý týden.
Volný pokoj
O stěhování se dozví u kávy. Matka to řekne skoro mimochodem, když Pavel pochválí světlo v obýváku. Byt, ve kterém žije od rozvodu, by pronajal a nastěhoval by se sem. Ne hned zítra, ale do Vánoc by to rádi stihli. V pokoji po Tereze by měl pracovní stůl.
„To už jste si všechno takhle naplánovali?“
Matka se zarazí s konvicí nad hrnkem. „Něco ano. Proto ti to říkám.“
Tereza začne mluvit o spěchu. Znají se přece teprve něco přes půl roku. Společné výlety jsou jedna věc a bydlení druhá. Co když si Pavel zvykne a pak se ukáže, že jim to nefunguje? Matka poslouchá se staženými rty. Pavel přestane míchat kávu.
„Byt je můj,“ řekne matka. „Nezapomněla jsem to.“
„Já tě přece nechci urazit.“
„Tak se mě přestaň ptát, jestli jsem si to vůbec rozmyslela.“
Ondřej se podívá do hrnku. Tereza od něj čeká aspoň poznámku, že s tátou bývá těžké pořízení. Místo toho nabídne pomoc s knihovnou. Některou sobotu si může půjčit dodávku od kamaráda, až budou mít všechno připravené. Jako by šlo o běžné stěhování a ona u stolu vůbec neseděla.
Později ho zastihne v předsíni, když si jde pro telefon do bundy. Z kuchyně je slyšet voda a matčin smích. Tereza se šeptem zeptá, jestli mu to celé připadá normální. Ondřej nejdřív přikývne. Teprve když mu sevře rukáv a řekne „A my?“, podívá se směrem ke kuchyni.
„Můžeš se aspoň netvářit, že to bude skvělé?“ pokračuje. „Nechci tě potkávat na rodinných oslavách a poslouchat, jak mi tvoje babička říká, že nám to sluší.“
„Babička už nežije. Jedna starost míň.“
Pustí ho. Jeho pobavený tón jí připadá zbytečně krutý. Ondřej si promne zátylek a chvíli oba mlčí. Pak tiše dodá, že táta vypadá po dlouhé době spokojeně a on mu to kazit nebude.
Starost o maminku
Druhý den přijde Tereza k matce sama. Přinese koláč a řekne, že včera byla zaskočená. Matka ho rozkrojí, ale talířky nechá na lince. Čeká, s čím dcera přišla tentokrát.
Tereza se ptá, proč nestačí, aby se dál navštěvovali. Matka má svůj klid, Pavel taky. Nemusí přece hned měnit celý život. Sama slyší, jak rozumně její návrh zní. Přesně takhle jí vyhovuje Ondřej. Jenže matka u toho přestane krájet.
„Mně už se nechce v neděli večer vozit tašku domů.“
Tereza sklopí oči ke koláči. Ta obyčejná věta je nepříjemně konkrétní. Matka netouží po někom, kdo přijde opravit kohoutek. Chce s Pavlem usínat a ráno se s ním hádat, kdo nevynesl koš. Tereza si to umí představit a právě proto se jí o tom nechce mluvit.
„Co o něm vůbec víš?“ zkusí ještě.
„Dost na to, abych s ním chtěla bydlet. Ne dost na to, abych ti mohla slíbit, že mě nikdy nezklame. Takovou odpověď potřebuješ?“
Večer Tereza zavolá Ondřejovi. Navrhne, aby se sešli u ní. On má práci a nabízí středu. Když mu začne vysvětlovat, že by měl s otcem promluvit o pomalejším tempu, chvíli ji nechá mluvit. Potom se zeptá, co přesně má tátovi říct.
„Že to komplikuje situaci.“
„Jeho situaci?“
„Naši, Ondřeji. Nemusíš ze mě dělat blbce.“
„Tak ze mě nedělej člověka, který bude tátovi rozmlouvat ženskou, abych za tebou mohl dál chodit bez trapných otázek.“
Rozčílí ji, jak o nich mluví. Jako o pohodlí, které si objednala. Má chuť mu připomenout, kolikrát přišel on, kolikrát psal první a kolikrát se mu nechtělo odcházet. Místo toho řekne, že nechce, aby o nich rodiče věděli. Ondřej se odmlčí.
„Nebudu jim vyprávět, co děláme. Ale lhát při každém obědě taky nehodlám.“
Co si mají domyslet
Další setkání svolá matka kvůli nábytku. Potřebuje vědět, jestli Tereza chce starý psací stůl, jinak ho nabídne sousedce. Pavel má přijet něco přeměřit a Ondřej se staví s ním. Tereza si při čtení zprávy uvědomí, že pokoj už zařizují bez ní. Přitom v něm nebydlí dvanáct let.
Přijde poslední. Ondřej drží metr, matka stojí ve dveřích jejího bývalého pokoje. Když Tereza začne říkat, že by se stůl nemusel stěhovat hned, Ondřej metr pomalu svine. Otevře ústa, zase je zavře. Tereza zavrtí hlavou, ale on už se obrací k otci.
„Nejde o stůl. My se s Terezou vídáme. Už nějakou dobu. Proto byla ta večeře tak divná.“
„Ondřeji.“ Tereza jeho jméno vysloví ostře, ale on pokračuje.
„Neplánovali jsme seznamování s rodiči. Vlastně jsme neplánovali skoro nic.“
Pavel přejede pohledem z jednoho na druhého. „Já tě sem netahal na ukazování,“ řekne synovi. „Mohl jsi mi to říct.“ Ondřej přikývne a začne si namotávat poutko metru na prst.
Matka mlčí déle. Pak se zeptá Terezy, jestli to bylo celé kvůli tomu. Tereza chce odpovědět, že ne celé. Má přece i skutečné obavy. Jenže by musela vysvětlit, proč je začala tak naléhavě řešit až v sobotu večer.
„Nechtěla jsem, aby se nám to míchalo,“ řekne nakonec.
Matka přikývne, ale neusměje se. „Tak jsi mi radši vysvětlovala, že nevím, co dělám.“
Pavel nabídne, že s Ondřejem počkají v kuchyni. Matka zavrtí hlavou. Není podle ní potřeba pořádat poradu o jejich stěhování. Pak se znovu zeptá na stůl. Tereza ho nechce a sousedka si pro něj může přijít ve středu.
Na chodbě Tereza Ondřejovi vyčte, že ho výslovně žádala, aby o nich mlčel. Zopakuje jí, že lhát nebude. Tereza se opře o stěnu vedle výtahu. To už slyšela a teď se s ním nechce přít o význam jednotlivých slov.
„Mohl ses mě aspoň zeptat, než to vybalíš přede všemi.“
Tentokrát uhne pohledem. „Mohl.“
Omluvu nepřidá. Tereza ji z něj nechce tahat mezi botníkem a výtahem. Odchází první a poprvé ji napadne, že jejich pohodlná dohoda fungovala hlavně proto, že zatím nebylo o co se přít.
Pozvání na víkend
O týden později matka napíše, že jedou na Pavlovu chalupu u Tišnova. Budou tam chystat dřevo a večer udělají něco na grilu. Zve i Terezu. Zpráva je krátká, bez srdíčka, které obvykle přidává. Tereza odpoví, že tentokrát nemůže, ačkoli má celý víkend volný.
Ondřej jede. Když jí to řekne, předstírá nezájem. Až za chvíli se zeptá, jestli mu nepřipadá trochu zvláštní trávit víkend s její matkou.
„Bude tam i můj táta. To bývá na jeho chalupě celkem běžné.“
V pátek odpoledne mu přesto napíše, jestli se nechce večer zastavit. Uvědomuje si, co zkouší, a není jí to příjemné. Nabízí mu přesně ten večer, kvůli kterému by ještě nedávno změnil plány. Odpověď přijde za pár minut: už slíbil, že je vezme autem. Odjíždějí v šest.
Tereza začne psát, že mu tedy rodinné výlety najednou vyhovují. Větu smaže. Nechce mu dát do ruky další důkaz, že soutěží s vlastní matkou.
V neděli večer jí Ondřej zavolá. Ptá se, jestli může v úterý přijít. Tereza stojí u sporáku a míchá těstoviny pro jednoho. Chce vědět, jaký byl víkend, i když se předtím rozhodla, že se ptát nebude.
„Dobrý. Tvoje máma nás v kartách obrala každýho o dvě stovky. Táta jí ještě radil.“
Tereza se nezasměje. Představí si je u stolu, Pavla nakloněného nad matčinými kartami a Ondřeje, který s ní smlouvá o poslední partii. Zatímco doma čekala, jestli si na ni vzpomene, on se tam cítil dobře.
„V úterý ne,“ řekne.
„Dobře. Tak se ozvi.“
Po hovoru scedí těstoviny. V telefonu má zprávu od matky: knihovnu budou převážet příští sobotu, dodávka už je domluvená. Přišla by pomoct? Ondřej dorazí kolem deváté.
Tereza otevře kalendář. Sobota je prázdná. Matce zatím neodpoví, ale nastaví si budík na půl devátou. Nechce přijet pozdě a zase je najít všechny tři u stolu, jako by tam bez ní nikdo nechyběl.
