Článek
Je mi pětatřicet a ještě před třemi týdny jsem měl v telefonu uložený zasedací pořádek na vlastní svatbu. Teď mám tabulku stornovaných objednávek. Klára by řekla, že konečně řeším něco včas. Poslední měsíce mi vyčítala, že ji nechávám všechno zařizovat, a já jí zase připomínal, že svatba není projekt, u kterého mi může přidělovat úkoly. Připadal jsem si vedle ní jako zaměstnanec ve zkušební době. Když se objevila Denisa, nemusela se ani moc snažit. Stačilo, že se při mém příchodu přestala dívat do telefonu. Doma už jsme si s Klárou většinou jen hlásili, co došlo a kdo se zase neozval.
Denisa byla její kamarádka z vysoké, pomáhala nám s výzdobou. Přišla k nám v listopadu s notebookem a dvěma vzorníky látek. Klára vybírala odstíny, já Denise doléval víno a ona se ptala, jestli mám vždycky tak štědrou ruku. Když se Klára otočila k tiskárně, podíval jsem se Denise do výstřihu saka. Všimla si. Nepřitáhla si jeho okraje, jen pomalu položila sklenici. Později jsme seděli naproti sobě a Klára telefonovala cukrářce. Sáhl jsem pod stolem po Denisině ruce. Na okamžik mi sevřela prsty, pak je pustila právě včas, abych mohl podat Kláře propisku. Zbytek večera jsem čekal, jestli se to stane znovu.
Nestalo. O dva dny později jsme ale s Denisou vezli krabice se svícny do pronajatého sálu na Smíchově. Ve schodišti si sundala sako, protože jí při nošení bylo horko, a podala mi ho, jako bych jí tam patřil. Vonělo po ní ještě víc než ona sama. „Ty se takhle díváš na všechny Klářiny kamarádky?“ zeptala se. Řekl jsem, že na ostatní si ani nevzpomenu. Byla to laciná odpověď, ale zasmála se a zůstala stát o schod výš. „A na mě myslíš kdy?“ Přistoupil jsem blíž. „Třeba když bych neměl.“ Položila mi dlaň na límec a já ji políbil. Pak nahoře bouchly dveře a oba jsme se odtáhli. Krabici jsem při odchodu málem zapomněl.
Začal jsem nabízet, že další zařídím sám. Kláře to přišlo podezřele ochotné, ale přičítala to naší poslední hádce. S Denisou jsme se dvakrát sešli v jejím autě před půjčovnou dekorací. Jednou jsme ani nevystoupili. Povídali jsme si tak blízko, že mi při každém jejím slově připadalo zbytečné odpovídat. „Doma spolu ještě spíte?“ zeptala se. „Občas.“ „To zní jako návštěva zubaře.“ Zasmál jsem se, přestože mi to vůči Kláře připadalo sprosté. Denise jsem řekl, že s ní chci sex, na který se budu těšit už od rána. Chvíli si mě prohlížela. „Vždycky jsem si říkala, proč zrovna ona má mít všechno. Teď chci taky něco já.“ Nezeptal jsem se, co přesně tím myslí. Přitáhla si mě za šálu k dalšímu polibku. Cestou domů jsem si namlouval, že konečně přestávám být zbabělý. Přitom jsem si ještě před domem kontroloval, jestli nemám na kabátu její vlas.
Klára zrušila svatbu v neděli po snídani. Žádná zpráva na displeji, žádné nalezené vlasy. Seděla v teplákách proti mně a řekla, že si mě nechce brát. Začal jsem mluvit o únavě a předsvatebním stresu, ale zarazila mě. „Já s tebou nechci další rok vyjednávat, jestli vůbec někam pojedeme, kde budeme bydlet a jestli někdy chceš děti. Vždycky kývneš, abych zmlkla. Pak se tváříš, že jsem si to vymyslela.“ Zeptal jsem se, jestli má někoho jiného. Podívala se na mě skoro zvědavě. „To by ti pomohlo?“ O Denise nevěděla. Dokonce řekla, že jí sama zavolá, aby už nic neobjednávala. Než odjela k sestře, chtěl jsem ji obejmout. Vzala ze židle kabát dřív, než jsem vstal.
Denisa přišla ve středu s vínem. Poprvé jsme měli být sami u mě doma, bez vzorníků a krabic. Sundala si sako a přehodila ho přes opěradlo. Čekal jsem známou nedočkavost. Místo ní jsem si všiml, že postavila láhev na Klářin podtácek. „Zítra začínám až v deset,“ řekla a přisunula se ke mně. „Takže dneska žádné hlídání hodin.“ Políbil jsem ji. Na chodbě zarachotil výtah a já ji na okamžik přitáhl blíž. Pak mi došlo, že sem nikdo nejde, že se nemusíme odtrhnout ani si vymýšlet, proč tu je. Uvolnil jsem sevření. Když mi položila ruku za krk, vstal jsem pod záminkou, že otevřu víno. Asi bylo jen příliš brzy po rozchodu. „Nemusíme to hned měnit,“ řekl jsem od kuchyňské linky. „Mohli bychom se dál vídat jako doteď. Občas. A nechat si to pro sebe.“ Denisa se na mě dívala tak dlouho, až jsem začal rovnat vývrtku vedle sklenic. „Potají před kým, Ondřeji?“
Zkoušel jsem jí vysvětlit, že se Klára může vrátit a že by ji to zbytečně ranilo. Denisa si oblékla sako. „Před týdnem ses mi smál do pusy, zatímco ti volala. Teď o ni máš starost?“ Řekl jsem, že je to složitější. „Chtěl jsi se mnou spát. Tak už můžeš. Co přesně ti na tom teď vadí?“ Neodpověděl jsem. Sáhl jsem po ní, když procházela kolem, ale uhnula. „Tajemství svobodnému chlapovi dělat nebudu.“ Víno nechala neotevřené. Večer jsem napsal Kláře, jestli by nezašla na večeři. Ráno odpověděla jen na druhou zprávu, ve které jsem se ptal na její zbývající věci. V sobotu si pro ně přišla se sestrou. Udělal jsem kávu pro tři, ale obě zůstaly stát v předsíni. Když odnesly poslední tašku, vrátil jsem se do kuchyně a vylil dva plné hrnky.
