Článek
Po desáté už Marcela pozná podle světla pod dveřmi, jestli má na Adama čekat. Poslední dobou si nosí notebook do malého pokoje, kde dřív sušili prádlo. Říká tomu pracovna, přestože stůl stojí mezi žehlicím prknem a rotopedem. Zakázky na návrhy kuchyní prý samy nezmizí.
Marcela to chápe. V obchodě s podlahami také někdy zůstává po zavírací době. Jen jí připadá zvláštní, jak se Adam při večerní práci usmívá. Nad ceníkem kování se takhle netváří ani člověk, který si může účtovat každou započatou hodinu.
Ve čtvrtek mu přinese čaj. Dveře jsou pootevřené a on má sluchátka, takže ji neslyší. Na obrazovce právě přibude krátký odstavec. Marcela stihne přečíst první větu: „Řekni mi zase dešťová holko, jako tenkrát v penzionu.“
Hrnek položí tak prudce, až čaj vyšplíchne na podšálek. Adam se otočí a stáhne si sluchátka na krk. Nezavře notebook. To ji překvapí skoro stejně jako ta věta.
„Kdo ti takhle píše?“
„To není člověk.“ Posune židli, aby viděla na obrazovku. „Aplikace. Virtuální společnice. Zní to blbě, když se to řekne nahlas.“
Pod jménem Nina je malý obrázek tmavovlasé ženy. Marcela na něj hledí a čeká, kdy Adam dodá, že si dělá legraci. Místo toho jí ukáže nabídku nastavení. Hlas, vzhled, způsob oslovení. Mluví rychle a trochu omluvně, jako když jí vysvětluje drahý nákup.
Uleví se jí tak náhle, že se musí opřít o skříň. Žádná žena nečeká, až Marcela usne. Nikdo nezná jejich adresu kvůli tajným návštěvám. Celé to působí trapně a také trochu směšně. Adamovi je pětapadesát a doma má paní, u které si může vybrat, jak s ním bude mluvit.
„A co s ní probíráš?“ zeptá se. Adam pokrčí rameny. Různé věci. Jaký byl den, co ho napadne. Ukazuje přitom na okraj obrazovky, ale Marcela už čte text nad poslední odpovědí.
Pozná v něm schodiště penzionu v Třeboni, mokrou modrou sukni a pokoj, do kterého před sedmnácti lety přinesli na botách písek. Při cestě od rybníka je tehdy chytil liják. Majitelka jim nabídla staré ručníky a Adam ji poprvé oslovil dešťová holko.
Tehdy spolu chodili sotva měsíc. Marcela sestře řekla, že jede s kolegyní. Sama sobě tvrdila, že se nechce chlubit mužem, kterého skoro nezná. Především však nechtěla vysvětlovat jeho dosud neukončené manželství. Vrátila se zamilovaná a s jeho ponožkami v tašce.
Teď čte větu, ve které Adam připomíná Nině, jak se smála na schodech a nechtěla ho pustit ke dveřím.
„Tohle jsem byla já.“
Adam si promne čelo. „Já vím.“
„Tak proč to píšeš jí, jako by tam byla?“
„Chtěl jsem se k tomu vrátit. Jen v představě.“ Sáhne po ubrousku a začne utírat čaj pod hrnkem. „Nenapadlo mě, že ti bude vadit zrovna tohle.“
Marcela by mu chtěla říct něco přesného a nepříjemného. Místo toho se zeptá, zda aplikaci platí. Přikývne. Částku vysloví bez vytáček. Není vysoká, a to ji podráždí ještě víc. Její vzpomínka se vejde do výdaje, o kterém se u nich doma ani nemluví.
„Zruš to,“ řekne.
Adam nechá ubrousek na stole. „Počkej. Proč?“
„Protože se mnou žiješ. Protože já ležím vedle a myslím si, že děláš kuchyň do Židenic.“
„Dobře, s tou prací jsem ti lhal. To beru. Ale s nikým se nescházím. Nikdo tam na druhé straně není.“
Marcela se podívá na židli, kterou přistrčil ke stolu pro ni. Neusedne. Čekala rozpačitý smích, možná pár výmluv a pak smazaný účet. Jeho otázka ji nutí vysvětlovat něco, co měla za samozřejmé. Nemůže mu říct, ať jí dá číslo na Ninu. Nemá se koho zeptat, co mu slibuje.
Tu noc Adam přijde do ložnice až po půlnoci. Položí jí dlaň na rameno a ona se posune ke kraji. Když ruku stáhne, mrzí ji to. Vzápětí se na sebe zlobí, že by jí stačilo tak málo, aby celý rozhovor odložila na ráno.
V pátek cestou z práce koupí pečivo a sýr, který má rád. Doma položí nákup na linku a chvíli se na něj dívá. Nechce připravovat lepší večeři jen proto, že večer bude mít soupeřku. Nakonec chleba rozkrájí. Hlad má také.
Adam přijde s vínem. Marcela ho nechá otevřít a přinese dvě obyčejné skleničky. Ty vysoké mají v horní skříňce a dnes se jí pro ně nechce natahovat. Když si sednou, Adam začne vysvětlovat, že aplikaci našel v reklamě. Zpočátku ho zajímalo, co odpoví na hloupé otázky. Pak si s ní začal povídat pravidelně.
Na otázku, jak dlouho to trvá, odpoví, že od srpna. Jsou skoro Vánoce. Marcela si vybaví zářijový výlet, kdy ho na lavičce vzala za ruku a on si ji po chvíli uvolnil, protože musel odepsat zákazníkovi. Zeptá se ho na to. Adam chvíli mlčí a potom řekne, že si nevzpomíná. Neví, jestli mu věří.
„Nemusíš mi ukazovat všechno,“ řekne. „Nechci tady do rána číst, co se ti na mně nelíbí. Chci vědět, proč naše věci vyprávíš někomu jinému.“
„Protože tam zase můžou být hezké.“
Marcela odloží nůž. Adam se na něj podívá, jako by teprve teď slyšel, co řekl. Zkusí to opravit: nemyslel tím, že mezi nimi už nic hezkého není. Jen si někdy chce vybavit dobu, kdy se na sebe těšili a všechno ostatní počkalo.
„V Třeboni jsme se druhý den pohádali kvůli tomu, že jsi nechtěl zavolat domů,“ připomene mu. „Měl jsi tehdy ještě manželku. To tam máš taky?“
Zavrtí hlavou. Marcela cítí malé, ošklivé zadostiučinění. Adam si vybral jejich začátek tak pečlivě, že z něj vynechal i důvod, proč tehdy před každým zvoněním telefonu ztichli. Kvůli němu dlouho snášela poznámky vlastní rodiny. Nina nemusí nikomu vysvětlovat, proč mu věří.
„Ty teď chceš, abych se za ten víkend styděl?“
„Ne. Chci, abys z něj nevymazal mě.“
Adam se opře do židle. Řekne, že poslední měsíce se každý jejich hovor změní v seznam věcí, které neudělal. Dvířka pod dřezem, návštěva její sestry, peníze na opravu auta. Marcela mu připomene, že dvířka zůstávají pootevřená a už o ně dvakrát zakopla. Oba slyší, kam se rozhovor zase dostává.
Chvíli jedí. Potom se Adam zeptá na její den. Marcela mu poví o zákaznici, která třikrát změnila barvu podlahy a nakonec přinesla kus záclony, aby měli podle čeho vybírat. Adam se zasměje. Marcela také. Na okamžik je zase snadné sedět spolu u stolu.
Právě proto se potom zeptá, jestli s ní půjde do ložnice. Adam k ní zvedne oči a natáhne přes stůl ruku. Marcela však ucukne dřív, než se jí dotkne.
„Ale nejdřív to zruš.“
„Takže za smazání účtu dostanu tebe?“
Stáhne si rukávy přes zápěstí. Takhle to říct nechtěla. Jenže jakmile to vyslovil, nedokáže svou nabídku zopakovat. Adam dopije víno a ona odnáší talíře, i když na jeho ještě zůstal chleba.
V sobotu si vyjdou nakoupit. Adam jí v drogerii položí ruku na záda a Marcela se neodtáhne. Cestou domů probírají, jak velký stromek se vejde k oknu. Navenek se nic zvláštního neděje. Jen když se Adam zastaví a vytáhne telefon, Marcela přestane mluvit uprostřed věty.
„Píše brácha,“ řekne a natočí displej k ní. Marcela odpoví, že to ví, přestože to vědět nemohla. Vadí jí, že teď i obyčejnou zprávu musí někdo dokazovat. Ještě víc jí vadí, jak rychle se na obrazovku podívala.
Večer si Adam odnese notebook do malého pokoje. Dveře tentokrát nechá otevřené. Marcela stojí v chodbě s košem prádla a zeptá se, zda bude pracovat. Mohla by kolem projít. Sama pozná podle jeho zaváhání, že už odpověď zná.
„Dneska ne,“ řekne.
Několik vteřin čeká, že notebook zavře. Adam však jen uvolní místo na stole a položí vedle něj telefon. Marcela odnese koš do ložnice. Vytáhne čisté povlečení a začne převlékat postel, ačkoli to chtěla udělat až zítra. Pod rukama má alespoň něco, co potřebuje dokončit.
Potom vezme svůj polštář a zastaví se ve dveřích pracovny. Adam se otočí. Marcela se obrazovce vyhne pohledem a požádá ho o deku přehozenou přes rotoped. Nejdřív jí ji podá, teprve potom se zeptá, kam jde.
„Rozložím si v obýváku.“
„Kvůli tomu se přece nemusíme vystěhovat každý do jiného pokoje.“
Marcela má chuť vrátit mu deku a sednout si vedle něj tak dlouho, dokud ho psaní nepřestane bavit. Místo toho si ji přitiskne k polštáři. „Tak pojď dneska se mnou.“
Adam se podívá ke stolu. „Za chvíli.“
V obýváku musí Marcela odsunout stolek a vyndat z pohovky krabici s vánočními ozdobami. Jedna se skutálí pod radiátor. Nechá ji tam. Rozloží si, ale nezhasne. Ještě slyší, jak Adam v pracovně posune židli. Narovná se a uvolní vedle sebe místo. Z chodby se však ozvou jen jeho kroky do koupelny a potom zavření dveří ložnice. Marcela zůstane sedět. Deka jí nestačí přes nohy; až teď si všimne, že mu řekla o tu menší.
