Článek
Do domova jsem se přestěhovala dva roky po manželově smrti. Bylo mi sedmdesát šest. Po druhém pádu doma jsem už nechtěla dceru ujišťovat, že se nic neděje.
Bydlí skoro dvě hodiny od nás. Když jsem jí jednou nebrala telefon, sedla do auta a přijela. Já mezitím spala v křesle a telefon měla v kuchyni.
Rozuměla jsem tomu, že se bojí. Stěhování jsme ale vybíraly společně. Chtěla jsem mít pomoc nablízku a nemuset o ni pokaždé žádat rodinu.
Karel bydlel na stejné chodbě. Nejdřív jsem znala hlavně jeho hlas z jídelny. Dokázal dlouho rozebírat, proč se brambory tentokrát zase nepovedly.
Pak jsem s ním začala sedávat po obědě.
Dlouho jsem tomu říkala přátelství
Povídali jsme si o dětech, o práci i o partnerech, kteří nám zemřeli. Karel mi vyprávěl o své ženě bez toho, aby pokaždé skončil u toho, jak už nic nemá cenu.
To mi bylo příjemné.
Začal za mnou chodit na pokoj. Hrál se mnou karty, ale nerad prohrával. Jednou se kvůli tomu urazil a dva dny nepřišel. Myslela jsem na něj víc, než jsem chtěla.
Když se objevil s omluvou, měla jsem radost. Tehdy mi poprvé došlo, že by mi obyčejný kamarád asi tolik nechyběl.
Dceři jsem o něm vyprávěla. Pozvala nás oba do cukrárny a potom mi řekla, že je sympatický.
„Aspoň máš někoho na povídání.“
Neopravila jsem ji. Sama jsem ještě nevěděla, jak o něm mluvit.
Styděla jsem se i před ním
Když mě poprvé políbil, začala jsem se smát. Ne proto, že by mi to bylo nepříjemné. Jen jsem byla nervózní a nevěděla, co udělat.
Karel se odtáhl. Musela jsem mu říct, že se nesměju jemu.
Později jsme spolu strávili noc. Oba jsme byli nejistí. Vadilo mi moje tělo, jizva po operaci i to, že si musím sednout, když si sundávám punčochy.
On si zase dělal starosti, abych od něj nečekala něco, co už nezvládne.
Nakonec nám bylo dobře. Ne všechno šlo snadno, ale nemusela jsem předstírat, že je mi třicet.
Ráno mi podal brýle z nočního stolku a zeptal se, jestli už může zapnout rádio. Tak obyčejné to najednou bylo.
Dcera přijela neohlášeně
Našla nás po snídani. Karel si u mě ještě četl noviny. Byl oblečený, nic zvláštního se nedělo. Přesto dcera poznala víc, než jsem jí dosud řekla.
Po jeho odchodu se zeptala, jestli u mě někdy spí.
Řekla jsem, že ano.
Nejdřív mluvila o pádech, o únavě a o tom, jestli mě nezdržuje vzhůru. Potom se zeptala, zda po mně nechce peníze.
To mě urazilo. Karel si ode mě nepůjčil ani korunu.
„Ty ho přece skoro neznáš,“ řekla.
Znala jsem ho osm měsíců. Ona ho viděla třikrát.
Pak se podívala na fotografii mého muže na komodě a zeptala se, jestli ji teď budu uklízet.
Až tehdy jsem pochopila, že se nebavíme jen o mém zdraví.
Pokusila se to vyřešit beze mě
Fotografii jsem nechala na místě. Dceři jsem řekla, že na tátu nezapomínám.
Odpověděla, že ho při návštěvách domova pořád hledá v tom, co říkám a dělám. Karel jí prý připomíná, že už se nikdy nevrátí.
Nevěděla jsem, jak jí na to odpovědět. Mně ho připomínalo hlavně to, když jsem večer zůstala sama.
O několik dní později si se mnou promluvila sociální pracovnice. Dcera se jí ptala, jestli by bylo možné Karlovy večerní návštěvy omezit. Měla obavu, zda se nenechávám do něčeho tlačit.
Pracovnice chtěla slyšet můj pohled. Byla klidná, přesto jsem se styděla. Ve svém věku jsem někomu vysvětlovala, že s mužem být chci.
Dceři jsem potom zavolala. Řekla jsem, že pokud má strach, má nejdřív mluvit se mnou.
„Já se tě jen snažím chránit.“
Věřím, že to tak myslela. Ale přála jsem si, aby mi také věřila, když jí řeknu, že je mi dobře.
Karel se nechtěl vnucovat
Při příští návštěvě měl zůstat ve svém pokoji. Napadlo mě to samotnou. Chtěla jsem klidné odpoledne s dcerou.
Karel souhlasil, ale večer řekl, že mu to není příjemné.
Jeho mladší syn o nás věděl. Staršímu ještě nic neřekl. Prý také neměl chuť poslouchat, co si o tom myslí.
Najednou jsme seděli vedle sebe a oba jsme měli strach z vlastních dětí.
Zeptala jsem se, jestli se před jeho synem také budu muset schovávat. Řekl, že ne.
Nemohla jsem po něm chtít něco, co sama nedokážu.
Tentokrát jsem ho neposlala pryč
Před další návštěvou jsem dceři řekla, že Karel přijde na kávu. Nemusí s námi trávit celé odpoledne. Ale nechci předstírat, že nepatří do mého života.
Přijela se zákusky. Přinesla dva.
Když Karel zaklepal, chvíli nikdo nic neřekl. Potom jsem ho pozvala dovnitř a vytáhla třetí hrnek.
Dcera byla zdvořilá, ale odměřená. Karel se jí zeptal na cestu. Odpověděla a pak se obrátila ke mně. Nebyla to příjemná návštěva, jakou jsem si představovala.
Přesto jsem mu nenaznačila, aby odešel.
Když se dcera loučila, objala mě a řekla, že se zase ozve. Nezeptala se, kdy přijede příště.
Večer se Karel ptal, jestli neměl zůstat jen chvíli.
Řekla jsem, že nevím. Bylo mi líto dcery a bála jsem se, aby nezačala jezdit méně. Zároveň jsem byla ráda, že sedí vedle mě.
Požádala jsem ho, aby ještě zůstal. Dnes jsem nechtěla být sama.
