Článek
Stojím v kuchyni a držím magnet ve tvaru citronu, který jsem právě sundala z lednice. Listopadový kalendář zůstává viset pod druhým magnetem. Vedle Jakubovy služební cesty a vlastní dentální hygieny jsem do něj nakreslila tři malé kroužky. Teď mi připadá sprosté, že jsou na stejném papíře. Z obýváku slyším jeho hlas. Objednává na večer taxi, abychom si u Kláry a Davida mohli dát víno.
„Na půl osmou?“ volá. Odpovím, že jo, a přejedu palcem po hladkém citronu.
Je mi šestatřicet. Jakubovi devětatřicet. Dítě chceme oba, tuhle větu umíme říct dokonce současně. Horší je všechno, co následuje. Já pod slovem chceme slyším teď. On v něm má ještě místo pro prodloužený víkend, změnu práce a sobotní dopoledne, kdy se nikomu nemusí nic.
O dítě se snažíme od jara. Zpočátku mě bavila i ta naše neohrabaná důležitost. Kupovali jsme jahody, které chutnaly jako voda, a smáli se, že jsme konečně našli důvod chodit dřív spát. Teď při večeři počítám, kolik času zbývá, než začne být pozdě, a Jakub se ptá, jestli se smí nejdřív dojíst.
Smí. Samozřejmě že smí. Jenže to moje samozřejmě už zní jako výčitka.
Přijde do kuchyně v tmavé košili a hledá klíče. Má ještě vlhké vlasy, u krku nezapnutý knoflík. Natáhnu se k němu a upravím mu límec, přestože na něm není co upravovat. Voní mýdlem a tou svou vůní, kterou si pořád kupuje, protože jsem mu před pěti lety řekla, že je nebezpečná.
„Co?“ usměje se. Řeknu mu, že mu to sluší, a nechám prsty ještě chvíli na límci.
Položí mi dlaň na bok. Na okamžik se k němu přitisknu. Potom venku zabliká auto a on se otočí pro bundu. Přicvaknu citron zpátky ke spodnímu rohu kalendáře a jdu za ním.
U Kláry je přetopeno. David krájí pizzu kuchyňskými nůžkami a tvrdí, že kdo nad tím ohrnuje nos, nemusí jíst. Sedíme kolem nízkého stolku, povídáme o práci a o jejich sousedovi, který v domovní skupině vyhlašuje pátrání po každém cizím pytli v popelnici. O dětech nikdo nemluví. Jsem za to vděčná tak prudce, až mě to unavuje.
Jakub vyhrnuje rukávy. Pozoruju, jak si palcem stírá omáčku z okraje sklenice. Známe se osm let a mně se z toho úplně obyčejného pohybu udělá horko.
Pod stolem mu položím ruku na koleno.
Podívá se na mě. Ne tím rychlým domácím pohledem, jestli něco nepotřebuju. Tentokrát se zdrží. Ruku nesundám a on se uprostřed věty zarazí. David mu musí zopakovat otázku.
Tak přece.
Když jde později pro telefon do bundy, vstanu taky. V předsíni svítí jen úzký pruh světla z koupelny. Chytím ho za lem košile a přitáhnu k sobě. Za zády mám kabáty, jeden studený zip mě tlačí do ramene. Jakub se nadechne, jako by se chtěl na něco zeptat, ale políbím ho dřív.
Vrátí mi to bez té opatrnosti, která se nám poslední dobou nastěhovala do postele. Prsty mi sevře pas, já mu zajedu rukou do vlasů. V obýváku někdo nahlas pustí video a my se od sebe na vteřinu odtrhneme. Směju se mu těsně u úst.
„Tady?“ zašeptá.
„Napadá tě lepší místo?“
„Asi deset.“
„Tak konečně nějaké vyber.“
Jeho dlaň mi přejede po zádech přes látku šatů. Chci ho tak samozřejmě, až mě to skoro uráží. Tolik večerů jsem si připravovala podmínky, a stačí cizí předsíň, košile a možnost, že nás někdo přistihne při něčem, na co máme doma celou ložnici.
Z obýváku zavolá Klára, jestli jsme se neztratili. Jakub mi opře čelo o čelo. „Bohužel ještě ne,“ řekne tiše. Musím si skousnout ret, abych se nerozesmála moc nahlas.
Vracíme se každý zvlášť. Zbytek večera sedí vedle mě a občas se mi dotkne zápěstí. Žádné velké gesto. Přesto stěží poslouchám, co se u stolu povídá.
V taxíku mu položím hlavu na rameno. Domů jedeme přes mokré Vinohrady, za oknem se rozmazávají červená světla. Jeho palec se pomalu pohybuje po mém rukávu. Představuju si, že tentokrát nedojdeme ani do ložnice. Že mi sundá kabát a já mu konečně rozepnu ten knoflík, na který myslím celý večer.
Doma zamíří do kuchyně pro vodu. Jdu za ním. Otočí se ke mně, usměje se a pak mu oči sklouznou k lednici.
„Vlastně nám to dneska hezky vychází.“
Zastavím se.
„Co nám vychází?“
Ukáže bradou ke kalendáři. „No. Dnešek.“
Vím přesně, co myslí. Sama jsem mu ty kroužky ukazovala. Sama jsem ho ve středu požádala, aby si na pátek nic nedomlouval. Přesto mám najednou chuť vzít ten papír a strčit ho pod tekoucí vodu.
„Já tě v té předsíni nelákala na splnění úkolu.“
„To jsem snad neřekl.“
„Ale stačilo se podívat, jestli máme správné datum.“
Položí sklenici. „Adélo, vždyť o tom mluvíme celý týden.“
Právě. Celý týden. V úterý jsem se ho ptala, kdy přijde ve čtvrtek. Ve čtvrtek jsme oba předstírali, že není nic divného na tom, když se po sprše potkáme v ložnici a on řekne tak co. Ještě teď se mi při té vzpomínce stáhne žaludek. Přitom chci stejného muže, kterého jsem před hodinou držela za košili.
Jakub ke mně přistoupí, ale já uhnu k lince.
„Dneska ne.“
Chvíli na mě kouká. Potom přikývne a odstoupí. To rychlé přijetí mě rozčílí skoro stejně jako ta poznámka. Rozum mi stačí sdělit, že jsem nespravedlivá. Na změnu tónu už je pozdě.
„Tak to se ti ulevilo.“
„Tohle mi nedělej.“ Řekne to tiše. „Řekla jsi ne. Tak jsem přestal.“
Opřu se rukama o linku. Má pravdu a já ho za ni v tu chvíli nemám ráda. Mohla jsem v předsíni zůstat ještě minutu. Mohla jsem doma zhasnout v kuchyni. Místo toho stojíme vedle myčky a počítáme si navzájem provinění.
„Dáme si pauzu,“ řekne po chvíli. „Od snažení. Třeba na pár měsíců.“
Otočím se tak prudce, až loktem shodím utěrku.
„Tobě se to řekne.“
„Ano, mně se to říká. Tobě by se to možná líp poslouchalo od kohokoliv jiného.“
„Já podle toho plánuju každý týden. A ty si teď jen tak odložíš dítě jako nový gauč.“
„Já jsem dneska neodložil nic. Ještě před dvěma minutami jsem byl za blbce, že jsem na něj myslel.“
Vezmu utěrku ze země a přehodím ji přes úchytku. Nepovede se mi to. Spadne znovu. Nechám ji tam.
„Chci s tebou spát,“ řeknu. „Pořád. I teď, a hrozně mě to štve. Ale nechci u toho hlídat, jestli jsme něco nezanedbali.“
Jakub si přejede rukou přes obličej. „Já zase nechci poznávat, jak moc jsi zklamaná, ještě než se tě dotknu.“
Tohle jsem od něj neslyšela. Mám připravenou odpověď, že přehání, jenže si vybavím minulý měsíc. Jak jsem po jedné noci vstala a podívala se do aplikace. Ležel vedle mě, prsty pořád na mém rameni, a já začala mluvit o dalším dni.
„Mohl jsi mi to říct.“
„Říkám.“
Přejde do obýváku. Slyším, jak si sedá na pohovku. Zůstanu v kuchyni a dlouho piju vodu, přestože už nemám žízeň. Pak stáhnu kalendář z lednice. Pod listopadem čeká prosinec s reklamou na kuchyňské studio. Tolik místa na další kroužky.
Položím ho na jídelní stůl a jdu za Jakubem.
Sedí potmě, jen od ulice se mu na rukávu střídá světlo projíždějících aut. Přisednu si. Neobejme mě hned a já musím chvíli vydržet, že moje přítomnost automaticky nespraví, co jsem řekla.
„Přestávku jsem ti neslíbila,“ ozvu se. Přikývne, že ví, a posune se, abych neseděla na kraji polštáře.
„A pořád jsem naštvaná.“
„To poznám i bez aplikace.“
Ujde mi krátké zasmání. Obrátí ke mně hlavu. Tentokrát se na něj dívám, dokud se mi nepřestane chtít vysvětlovat úplně všechno. Položím mu dlaň na krk, tam, kde končí límec. Cítím pod prsty jeho teplo. „Chci tě políbit,“ řeknu.
„Tak mě polib.“
Udělám to. Pomalu, bez publika za stěnou. Když mě přitáhne blíž, přestanu mu rovnat košili a konečně rozepnu ten horní knoflík. U dveří ložnice se ještě zastaví. „Dneska s kondomem?“ zeptá se.
„Ano. Dneska ano. O té delší pauze si ještě promluvíme.“
„Dobře.“ Pohladí mě po ruce a pustí mě do ložnice první. Potom už kuchyň zůstane zhasnutá až do rána.
Probouzím se s nohou přehozenou přes jeho lýtko. Na několik vteřin mě zajímá jen to, jestli ještě spí. Pak si vzpomenu na pauzu a opatrně se odtáhnu. Otevře oči. Ani jeden nepředstírá, že je po včerejšku všechno vyřešené.
U snídaně mezi námi leží kalendář. Jakub si maže chleba, já drtím lžičkou poslední hrudku cukru v kávě. Venku prší a z chodby se ozve sousedka, která někomu přidržuje výtah. Je obyčejné sobotní ráno. Tohle mělo být naše obyčejné sobotní ráno.
„V lednu bychom mohli znovu,“ řeknu.
Jakub odloží nůž. „Já myslel spíš v dubnu.“
Dívám se na něj. Je ještě rozespalý, vlasy má rozcuchané ode mě. Chci se k němu natáhnout a současně ho přimět, aby ta tři další jména měsíců vzal zpátky.
„To už je pro tebe pár měsíců?“
„Ano,“ řekne. „Je.“
Přitáhnu si kalendář, nalistuju leden a nechám na něm ruku. Jakub drží hrnek oběma dlaněmi. Čekám, že začne smlouvat o únoru. On čeká taky. Chleba mezi námi chladne a pod mým palcem se ohýbá prázdný lednový list.
