Článek
Veronika stojí u kuchyňské linky a sleduje, jak Marek staví vedle lahve vína jednu nealkoholickou láhev. „Ta je pro tebe,“ řekne, jako by šlo o obyčejnou pozornost. Ona ji schová do lednice. Nechce před jeho rodiči vysvětlovat, proč najednou nepije. V jednačtyřiceti letech si musí ve vlastní kuchyni připravovat odpovědi pro návštěvu, kterou nepozvala. Marek tvrdí, že přijdou jen na oběd. Veronika mu chce věřit; na další spor dnes nemá chuť.
O těhotenství ví devět dní. První večer položí test mezi hrnky na stole a řekne, že dítě nechce. Marek si sedne, dlouho test obrací v prstech a potom se zeptá, jestli to myslí vážně. Ta otázka ji překvapí víc než jeho ticho. O dětech spolu mluvili před sestěhováním, po svatbě jeho sestry i loni, když si pořizovali menší byt a druhý pokoj nechali upravit na pracovnu. Nikdy to nebylo její přání, ke kterému by se musel přemlouvat. Alespoň tak jejich rozhovorům rozuměla.
„Já si to najednou představit umím,“ řekne jí třetí večer.
Sedí vedle ní na posteli, kde se teď oba pohybují opatrněji než dřív. Ještě před dvěma týdny jí tam vypráví o kolegovi, který usíná na poradách, protože mají doma mimino. Smějí se jeho řečem o zázraku rodičovství pronášeným s hlavou na složce. Veronika mu to připomene. Marek se zamračí. „To snad můžu změnit názor, ne?“
Může. Veronika mu to řekne a opravdu se snaží poslouchat, když mluví o dítěti, které by učil jezdit na kole. Jenže pokaždé čeká, že po jeho představě přijde řada i na její. Ta je méně příjemná: nechce začínat život, o který nestojí, a pak doufat, že si ho oblíbí. Marek při těch slovech vstane. Prý zní, jako by mluvila o nepovedené dovolené.
Když v neděli zazvoní rodiče, má Veronika na sobě volnou košili a ještě se zlobí kvůli té poznámce. Markova matka Dana přinese jablečný závin. Otec Jiří má pod paží obálku s fotografiemi ze zájezdu. Nic nenasvědčuje tomu, že by něco věděli. Veronika povolí ramena, vezme jim kabáty a jde dokončit omáčku. Možná je obyčejný oběd přesně to, co potřebují.
Marek jí při nalévání polévky položí ruku na záda. Od chvíle, kdy mu ukázala test, se jí skoro nedotýká. Veronika ten pohyb přijme s úlevou, kterou by teď nerada přiznávala. Chybí jí jeho samozřejmá blízkost. Chybí jí i možnost přitáhnout si ho večer k sobě, aniž by to působilo jako souhlas s něčím dalším.
Potom Marek zvedne sklenici.
„Máme pro vás novinku. Budete babička a děda.“
Dana vyjekne tak hlasitě, že Jiří položí lžíci vedle talíře. Pak se rozesměje také. Veronika cítí Markovu ruku stále mezi lopatkami a najednou ji nesnese. Odsune židli, ale Dana už ji objímá. Voní zimním krémem a studeným vzduchem zvenku. „Já to věděla,“ opakuje jí do vlasů. „Říkala jsem si, že jednou přece jenom budete chtít.“
Veronika otevře ústa. Mohla by říct, že nebudou. Že Marek právě oznámil něco, na čem se nedohodli, a ona má objednanou návštěvu, o které mu řekla v pátek. Jenže Jiří vstane a podá jí ruku s rozpačitým dojetím, které u něj ještě neviděla. Veronika mu ji nechá stisknout. Na přímou otázku, kdy to má být, odpoví, že to teď nechce probírat.
„Samozřejmě, je to čerstvé,“ ujistí všechny Marek.
Zbytek oběda se kolem ní mluví o věcech, které už mají být samozřejmé. Pracovna je prý stejně zbytečně velká. Dana má ve sklepě postýlku po Markově sestře, jen ji bude potřeba prohlédnout. Veronika nosí talíře a slyší, jak Marek říká, že s místem se to nějak udělá. Ani jednou se na ni nepodívá, když odpovídá za oba. A ona se zlobí i sama na sebe: dokáže odmítnout další porci, ale tu jedinou větu ze sebe nedostane.
Sotva se za rodiči zavřou dveře, Veronika se Marka zeptá, proč jim to řekl. Ještě drží matčinu prázdnou tašku od závinu. „Protože jsou to moji rodiče. Snad mám právo jim říct, co se mi děje.“
„Tak jim řekni, že chceš dítě a já ne. Tohle jsi vynechal.“
Marek namítne, že jí chtěl ukázat, jakou by měli podporu. Veronika se opře o stěnu. Celý oběd poslouchá, kdo jim půjčí postýlku a kdo přijede hlídat, jako by zatím odmítala jen kvůli nedostatku vybavení. „A když mě to nepřesvědčí? Přijdou příště i tvoje tety?“
„Nemusíš být hnusná.“
Ještě ten večer mu znovu řekne, že na svém rozhodnutí trvá. Tentokrát se nepokouší najít větu, která ho nebude bolet. Marek chce vědět, jestli pro ni jeho přání nic neznamená. Znamená, odpoví mu. Právě proto je jí tak zle z toho, že se jejich přání rozešla. Nenabídne mu však, že se podřídí. Marek jí řekne, že u ní nikdy člověk neví, kdy narazí na hotovou věc. Veronika se podívá na čtyři použité sklenice, které dosud stojí na stole.
V následujících dnech se domlouvají na nákupech a časech návratu z práce. Veronika mu předem řekne, kdy půjde těhotenství ukončit. Když se pak vrátí domů, Marek je v práci. Na lince jí nechá hrnek a krabičku čaje. Napíše, že přijede v šest. Veronika si lehne a poprvé po několika dnech nemusí promýšlet, co komu vysvětlí. Cítí úlevu. Je jí jasné, že právě tohle by se Markovi říkalo nejhůř.
Večer jí ohřeje polévku a zeptá se, jestli něco potřebuje. Ona zavrtí hlavou a potom ho požádá, aby si na chvíli sedl k ní. Marek zůstane na kraji postele. Veronika ho vezme za ruku, ale on ji po chvíli uvolní, protože mu v kapse vibruje telefon. Volá Dana. Marek odejde do chodby a zavře za sebou dveře. Veronika slyší jen jeho tlumený hlas a nechce vstávat, aby poznala jednotlivá slova.
O dva dny později jí Dana napíše, že na ni moc myslí. Veronika odpoví poděkováním. Nemá chuť otevírat další rozhovor a předpokládá, že jí Marek pověděl, co se stalo. Ve čtvrtek přijde druhá zpráva: V sobotu se za vámi stavíme. Nic nechystej, přivezu vývar. Hlavně na to nebuďte sami. Veronika ji přečte dvakrát, než odnese telefon Markovi do pracovny.
„Co přesně jsi jim řekl?“
Marek se ani nepokusí předstírat, že nerozumí. Řekl jim, že o dítě přišli. Veronika čeká na pokračování, ale žádné nepřichází. „Takže si myslí, že jsem potratila samovolně.“ Marek se otočí na židli. „Nechtěl jsem jim líčit podrobnosti. Máma brečela. To jsem jí měl ještě začít vysvětlovat, že ty jsi vlastně spokojená?“
Veronika na okamžik neví, co odpovědět. Nejvíc ji zasáhne to slovo vlastně, jako by právě odhalil něco nepatřičného, co se snažila utajit. Potom si přitáhne druhou židli a sedne si proti němu. „Já nepotřebuju, aby sem přišli oplakávat těhotenství, ve kterém jsem nechtěla pokračovat.“ Marek namítne, že truchlit může i on. „To můžeš. Ale já u toho nebudu hrát, že jsme přišli o něco, co jsme oba chtěli.“
V pátek večer ho požádá, aby rodičům zavolal a návštěvu zrušil. Jestli s nimi potřebuje být, může přece jet k nim. Marek řekne, že jim další ránu zasadit nechce. „Tak jim napiš sama, když na tom trváš.“ Veronika ještě chvíli čeká, jestli telefon přece jen vezme. Potom otevře Daninu zprávu. Napíše, že návštěva nebude, a hned nato doplní důvod. Těhotenství ukončila z vlastního rozhodnutí. Mrzí ji, že se o něm dozvěděli způsobem, který v nich vzbudil jiné očekávání.
Dana zavolá během minuty. Tentokrát Veronika přijme hovor přímo před Markem. Na druhém konci je nejdřív ticho a pak otázka, jestli o tom syn vůbec věděl. „Ano. Ještě před tím obědem,“ odpoví Veronika. Dana se znovu odmlčí. Pak řekne, že tedy opravdu neví, co si má myslet. Veronika ji nechá domluvit. Neprosí ji o pochopení a nenabízí podrobnosti, které by mohla rodina společně posuzovat.
Když hovor skončí, Marek stojí u okna. „Tohle jsi nemusela udělat takhle.“ Veronika položí telefon na stůl. „Mohli jste se vidět u nich. Nemusel jsi jim vysvětlovat proč. Jen říct, že sem teď nemají chodit.“ Marek si promne obličej. Po chvíli přizná, že při obědě spoléhal i na její rozpaky. „Myslel jsem, že když už to budou vědět, nebudeš jim chtít říct, že nic nebude.“
Veronika se na něj dívá. Vzpomene si na jeho dlaň mezi lopatkami a na svou úlevu, že se jí zase dotýká. Chce se zeptat, jestli i to měl připravené. Nezeptá se. Marek však její mlčení nevydrží. „Neudělal jsem to proto, abych ti ublížil.“ Veronika přikývne. „Chtěl jsi, abych se styděla couvnout. To se ti povedlo. Jenom u toho stolu.“
V sobotu ráno si Marek balí věci na několik dní k rodičům. Veronika mu podá tašku z horní police a zeptá se, jestli má jeho odjezd chápat jako rozchod. Odpoví, že teď neví, jestli s ní dokáže být. Ona mu řekne, že také neví. Marek ještě hledá nabíječku a ptá se, kde je. Veronika mu ukáže zásuvku u postele. Chvíli stojí proti sobě, než se pro ni sehne.
Kolem poledne jí napíše, že rodiče jsou z toho špatní. Máma si prý vyčítá, že si nevšimla, jak jí u oběda je. Nemohla by jí zavolat a říct, že za nic nemůže? Veronika začne psát odpověď. Dana za ten oběd opravdu nemohla. Jenže Marek sedí u ní doma a znovu posílá vysvětlovat ji. Rozepsaný odstavec smaže. „Řekni jí to ty. Víš, jak to bylo.“ Zprávu odešle a teprve potom se rozpláče.
