Článek
Na ten páteční večer jsem se chystala skoro dva týdny. Objednala jsem se ke kadeřnici, koupila si tmavě zelenou halenku a v práci několikrát kontrolovala telefon, přestože jsem neměla žádný důvod čekat další zprávu. Všechno už bylo domluvené. Přesto mi dělalo dobře znovu si přečíst, že se na nás těší. Bylo mi devětačtyřicet, s Petrem jsme byli dvaadvacet let a poslední dobou jsem měla pocit, že když se převléknu před otevřenou skříní, všimne si hlavně toho, že mu překážím u zásuvky.
Neměli jsme vyloženě špatné manželství. Chodili jsme spolu na večeře, občas jsme se milovali a Petr mi cestou z práce zavolal, jestli něco nepotřebuji. Jenže jsem předem znala skoro každý jeho pohyb i každou větu. Když mě pochválil, měla jsem někdy chuť zeptat se, jestli to opravdu viděl, nebo jen správně odhadl chvíli, kdy se to hodí říct. Přitom jsem sama dokázala celý večer odpovídat na jeho vyprávění, aniž jsem přestala prohlížet telefon. To jsem ovšem nepovažovala za stejně důležitý problém.
O setkání s jiným párem jsem poprvé začala mluvit v létě. Seděli jsme po návratu z dovolené v kuchyni a já mu řekla, že bych chtěla ještě něco zažít, než se z nás stanou lidé, kteří si vzájemně připomínají kontroly auta. Petr se nejdřív smál. Potom pochopil, že nežertuji, a zeptal se, jestli mám někoho konkrétního. Neměla jsem. Líbila se mi samotná možnost, že bych se někomu představila jako žena, o které ještě nic neví.
Společný profil jsem založila já. Petr seděl vedle mě a fotografie jsme vybrali spolu. Několik dvojic nám bylo nesympatických už podle prvních zpráv, u dalších jsem si neuměla představit ani obyčejnou kávu. Pak napsali Roman s Klárou. Oběma bylo přes čtyřicet, bydleli na druhém konci Brna a na fotografii stáli někde u vody v obyčejných bundách. Roman neměl dokonalou postavu ani zvlášť výrazný obličej. Měl ale úsměv, kvůli kterému jsem si jejich snímek otevřela ještě jednou, když už Petr odešel do koupelny.
První setkání proběhlo v kavárně v centru. Klára přišla v teniskách a s mokrými vlasy, protože ji cestou zastihl déšť. Roman mi podržel židli, všiml si mého náramku a zeptal se, odkud ho mám. Nebyla to žádná mimořádná otázka, ale já mu o něm vyprávěla déle, než bylo nutné. Petr se mezitím s Klárou bavil o práci. Když jsme odcházeli, měl Roman v paměti jméno města, kde jsem náramek koupila, a já si z toho udělala důkaz, že ho zajímám.
Doma jsem se Petra zeptala, jak se mu líbili. Odpověděl, že jsou příjemní, a šel pustit myčku. Musela jsem za ním, abych z něj dostala něco konkrétního. Přiznal, že je Klára hezká a že s ní byla legrace. Nelíbilo se mi, jak rychle to řekl. Přitom kdyby pokrčil rameny a prohlásil, že mu byla lhostejná, považovala bych to za další jeho snahu všechno odbýt. Zeptala jsem se ještě na Romana. Petr řekl, že je taky fajn, a zasunul koš s nádobím.
Další zprávy jsme si psali ve společné skupině. Roman navrhl páteční večeři u nich, po které se uvidí, jestli budeme chtít pokračovat v soukromí. Klára hned doplnila, že samotné pozvání nic neznamená a klidně zůstane jen u jídla. Petr připsal, že to máme stejně. Já poslala souhlas a usměvavý obličej. V tu chvíli mi ta domluva připadala samozřejmá. Nepředstavovala jsem si, že budu první, kdo se jí bude potřebovat dovolat.
V týdnu před večeří jsem se těšila i na úplné drobnosti. Roman se mě ve skupině zeptal, jestli mám ráda olivy, a já si všimla, že otázku adresoval přímo mně. Odpověděla jsem až po hodině, abych nepůsobila nedočkavě. Když pak Klára poslala Petrovi odkaz na nějaký koncert, přišlo mi zbytečné, že mu neposlala jen název kapely. Telefon jsem položila na linku a zeptala se ho, odkdy poslouchá takovou hudbu. Řekl, že odjakživa. Měl pravdu, jedno jejich album měl i v autě.
V pátek se Petr začal chystat dřív než já. Oholil se, vytáhl si košili, kterou běžně nosil jen do divadla, a zeptal se, jestli není moc pomačkaná. Ještě před měsícem bych byla ráda, že mu záleží na společném večeru. Tentokrát jsem mu podala žehličku a řekla, že skříň s prknem najde pořád na stejném místě. Podíval se na mě, ale nic nenamítl. Za chvíli jsem ho slyšela v obýváku rozkládat prkno a zlobilo mě i to, že se kvůli tomu nezačal hádat.
K Romanovi a Kláře jsme jeli taxíkem. Cestou jsem Petrovi připomněla, že se nemusí nic stát. Souhlasil a zeptal se, jestli jsem nervózní. Řekla jsem, že přiměřeně. Vzal mě za ruku a chvíli jsme tak seděli. Když jsme zastavili na červené, prohlížela jsem si naše ruce na jeho koleni. Košili měl vyžehlenou pečlivě, ani u manžety nezůstal záhyb. Před domem jsem mu srovnala límec a vystoupila první.
Klára otevřela s utěrkou v ruce a omlouvala se, že se jí rozpadl dezert. V bytě vonělo pečené maso a na stole ležely čtyři látkové ubrousky. Bylo to tak obyčejné, až se mi ulevilo. Roman mi vzal kabát, pochválil halenku a při nalévání vody se krátce dotkl mého ramene. Neucukla jsem. Naopak jsem se k němu natočila a zeptala se na práci, o které vyprávěl už v kavárně. Pamatovala jsem si dost, abych mu mohla položit otázku, která nebyla jen zdvořilostní.
První hodinu jsem se bavila dobře. Roman mi věnoval pozornost a já věděla, že je to vidět. Petr si přidal jídlo, Klára vyprávěla o zkaženém rodinném pobytu a několikrát jsme se všichni zasmáli. Potom jsem si všimla, že se Petr při jejím vyprávění naklání přes stůl. Ne nějak nápadně, jen blíž, než bylo nutné. Když jí pomáhal odnést talíře, zůstali chvíli v kuchyni. Slyšela jsem jeho smích a najednou mi Romanova otázka připadala vzdálená. Musela jsem ho poprosit, aby ji zopakoval.
Po večeři jsme si přesedli k nízkému stolku. Sedla jsem si vedle Romana, Petr proti nám vedle Kláry. Bylo to moje rozhodnutí, nikdo mi místo neurčoval. Přesto mě za několik minut začalo rozčilovat, že Petr nevypadá, jako by mě potřeboval mít blíž. Klára mu ukazovala v telefonu fotografie z koncertu. Měl jednu ruku položenou na opěradle za ní a usmíval se na snímky, které by se mnou podle mého nikdy neprohlížel tak dlouho. Roman mi mezitím nabídl další vodu. Přikývla jsem, aniž jsem se na něj podívala.
Když se vrátil, posadil se blíž. Položil mi ruku na hřbet dlaně a tiše se zeptal, jestli je mi to příjemné. Řekla jsem, že ano, a otočila ruku v jeho dlani. V tu chvíli to ještě byla pravda. Potom Petr něco pošeptal Kláře a oba se rozesmáli. Nevěděla jsem čemu. Mohla jsem se zeptat, místo toho jsem stáhla ruku a řekla Romanovi, že mi to dnes nejde. Okamžitě se odsunul. Klára položila telefon na stůl a zeptala se, jestli si dáme kávu, nebo chceme jet domů.
Podívala jsem se na Petra. Očekávala jsem, že vstane, vezme naše sklenice a půjde pro kabáty. On ale zůstal sedět. Řekl, že samozřejmě nemusíme v ničem pokračovat, jen že bychom mohli dopít víno a chvíli si normálně povídat. Klára přikývla, Roman se mě zeptal, jestli by mi to vyhovovalo. Ani jeden mě nepřemlouval k ničemu dalšímu. Přesto jsem měla pocit, že proti mně právě sedí tři lidé, kteří by se bez mého přerušení bavili výborně. Objednala jsem si v telefonu auto.
Petr šel za mnou do předsíně. Chtěl vědět, co se stalo, a já mu odpověděla, že jsem si to rozmyslela. Řekl, že to přece pochopil, ale že odcházet uprostřed věty nemusíme. Za jeho zády se objevil Roman s mým kabátem. Zeptal se, jestli udělal něco, co mi vadilo. Měl přitom starostlivý výraz a já v něm najednou viděla možnost, jak odejít bez vysvětlování, že nesnesu pohled na vlastního manžela vedle cizí ženy.
„Na některé věci ses měl zeptat dřív,“ řekla jsem.
Roman mi přestal podávat kabát. Klára zůstala stát ve dveřích obýváku a zeptala se, co tím myslím. Odpověděla jsem, že to nechci rozebírat před všemi. Petr se postavil mezi mě a Romana a požádal ho, ať nám dá chvíli. Potom mi řekl, že pojedeme spolu. Sáhl pro svou bundu, ale Klára znovu chtěla vědět, co se stalo. Vzala jsem si kabát a stiskla přivolání výtahu. Petr mě požádal, abych počkala, že hned přijde. Odpověděla jsem, že auto už stojí dole. Dveře výtahu jsem mu nepodržela.
Domů dorazil asi dvacet minut po mně. Seděla jsem v kuchyni, stále v halence, kterou Roman pochválil. Zeptala jsem se, proč mu to trvalo. Řekl, že po mé větě nemohl jen zabouchnout dveře. Snažil se zjistit, co se u stolku odehrálo, a potom čekal na další auto. Roman mu popsal dotek ruky a moje odmítnutí. Petr teď chtěl slyšet mě. Zeptal se, jestli Roman pokračoval, když jsem řekla ne, nebo jestli se stalo ještě něco, co neviděl.
Odpověděla jsem, že jsem se necítila dobře a že mě měl odvézt domů. Připomněl mi, že šel pro bundu a já mu ujela. Pak se vrátil k otázce. Chtěl vědět, jestli mě Roman někam zval nebo něco požadoval. Řekla jsem, že se nedá všechno rozebrat jako reklamace. Petr položil telefon na stůl a čekal. Odešla jsem do koupelny, přestože jsem si tam ještě nevzala ani věci na spaní. Tu noc za mnou do ložnice nepřišel.
Ráno byla ve skupině zpráva od Kláry. Napsala, že potřebuje vědět, co její muž udělal. Nechtěla, abych popisovala nic, co si přeji nechat pro sebe, ale moje věta podle ní zněla jako výtka ke konkrétnímu chování. Navrhla krátký videohovor nás čtyř. Nejprve jsem telefon otočila displejem dolů. Po snídani se Petr zeptal, jestli jí odpovím. Řekla jsem, že snad může pochopit, že potřebuji klid. Odpověděl, že Roman možná taky. To mě rozčílilo víc než samotná zpráva.
Nakonec jsem na hovor přistoupila. Klára s Romanem seděli vedle sebe u stejného stolu jako večer předtím. My s Petrem každý na jiné straně kuchyně, takže se ke mně musel přisunout, abychom byli oba v záběru. Klára nevyčítala zkažený večer ani připravené jídlo. Zeptala se, na co se mě měl Roman zeptat dřív. Začala jsem vyprávět, že jsem byla nervózní. Nechala mě domluvit a otázku zopakovala. Roman mlčel. Tentokrát jsem nemohla říct, že to nechci řešit před ostatními, protože právě ostatní čekali na moji odpověď.
Přiznala jsem, že se nezeptal pozdě. Že když jsem mu řekla, že už nechci pokračovat, přestal se mě dotýkat a odsedl si. Petr se vedle mě ani nepohnul. Dodala jsem, že mi vadilo, jak spolu seděli on a Klára, a že jsem chtěla odjet. Roman se zeptal, proč jsem to tedy neřekla takhle. Nevěděla jsem, co na to odpovědět, aby to neznělo ještě hůř. Nakonec jsem řekla, že by to přede všemi vypadalo hloupě. Klára si odsunula hrnek a poznamenala, že takhle místo mě vypadal její muž jako někdo, před kým musím utéct.
Omluvila jsem se mu. Nejprve jsem použila slova o špatném vyjádření, ale sama jsem slyšela, jak málo znamenají. Řekla jsem tedy přímo, že mi nic neudělal a že jsem ho do toho zatáhla, protože jsem nechtěla přiznat žárlivost. Roman odpověděl, že to potřeboval slyšet. Klára dodala, že žádné další společné setkání nechce. Petr přikývl dřív než já. Když jsme hovor ukončili, zůstali jsme sedět těsně vedle sebe, ale ani jeden se toho druhého nedotýkal.
Myslela jsem, že aspoň teď bude naše další domluva jednoduchá. Řekla jsem Petrovi, ať si oba zablokuje a smaže jejich čísla. Odpověděl, že žádné další intimní setkání domlouvat nebude, ale že si nenechá určovat, komu smí odpovědět. Klára mu prý ráno napsala také zvlášť, jestli jsem v pořádku. Chtěla jsem vidět zprávu. Ukázal mi ji, byla krátká a jeho odpověď ještě kratší. Stejně jsem požadovala, aby kontakt ukončil. Odmítl. Zeptala jsem se, jestli mu jedna večeře stála za to, aby se kvůli ní hádal s manželkou.
„Tobě stála za to, abys o někom lhala,“ řekl.
Od té soboty uplynuly tři týdny. Profil jsme zrušili, ale společnou skupinu Petr neopustil, dokud Klára nenapsala, že ji maže. Roman mi už neodpověděl na druhou omluvu. Doma dál řešíme nákupy a práci, Petr se však k tomu večeru několikrát vrátil, zatímco já bych ho nejraději považovala za uzavřený nepovedený pokus. Nejvíc mě zraňuje, že se tehdy vedle Kláry dokázal tak snadno uvolnit. Vím přitom, že právě kvůli stejnému pocitu jsem na večeři chtěla jít já.
Zelenou halenku jsem od té doby neměla na sobě. Minulý pátek jsme šli na večeři sami a já si vzala svetr, ve kterém chodím do práce. Petr mi řekl, že mi to sluší. Chtěla jsem mu odpovědět, že to nemusí říkat ze slušnosti. Už jsem se nadechovala, ale potom se číšník zeptal na pití. Objednala jsem si vodu. Petr si nechal přinést víno a já celý večer čekala, jestli mě pochválí ještě jednou.
