Článek
„Dáš mi svoje číslo?“
David seděl na kraji postele a měl už zavázané boty. Jednu ruku držel na koleni, druhou na telefonu. Včera večer se mě zeptal, jestli smí zůstat. Na tuhle otázku se mi odpovídalo mnohem hůř.
„Myslela jsem, že jsme se domluvili.“
„Na čem přesně?“
Venku pod oknem někdo táhl kufr po chodníku. Kolečka drnčela přes každou spáru. Bylo sedm dvanáct a my měli do jeho první pracovní schůzky skoro dvě hodiny.
V noci mi to připadalo jako spousta času.
Do Brna jsem přijela ve středu odpoledne. Čtvrtek jsem měla strávit na školení pro vedoucí prodejen a v pátek se vrátit domů. Ve čtyřiceti jsem pořád nevěděla, jestli se na podobných akcích víc bojím programu, nebo večerního seznamování.
Tentokrát jsem večer měla volný. Kolegyně měla dorazit až ráno. V hotelovém pokoji jsem rozbalila kabel k notebooku, pověsila košili a zavolala mámě, že jsem dojela.
„A nejsi tam sama?“ zeptala se.
„Jsem.“
„Tak aspoň něco sněz.“
Člověk může mít vlastní byt, dvacet let platit účty a řídit tým osmi lidí. Pořád se najde někdo, komu je třeba potvrdit, že umí používat vidličku.
Do baru v přízemí jsem sešla v půl deváté. Měla jsem hlad, ale kuchyně už nabízela jen dvě studená jídla. Vybrala jsem si to, ve kterém nebyl tuňák, a skleničku vína.
David seděl o dvě místa dál. Právě zkoušel přesvědčit barmana, že i malá miska oliv se počítá jako večeře.
„Moje máma by nesouhlasila,“ řekla jsem.
Otočil se.
„Ta moje taky. Proto jí nevolám.“
Pak zvedl misku, jako by mi nabízel důkaz, že alespoň něco dostal.
Bylo mu třiačtyřicet. Měl tmavou košili s vyhrnutými rukávy a na zápěstí hodinky, které si sundal a položil vedle sklenice. Otáčel je řemínkem k sobě, dokud neležely přesně tak, jak chtěl.
„Tlačí,“ vysvětlil, když si všiml, že se dívám.
Posunula jsem mu jeden z ubrousků. Místo aby ho použil, začal z něj skládat něco, co vypadalo jako velmi unavená loď.
„Tohle jsem kdysi uměl.“
„Já kdysi uměla stojku.“
„Tu tady, prosím, nezkoušej.“
Usmála jsem se a přisunula svůj talíř tak, aby na něm mezi námi zůstalo místo. David si o jedno sedadlo přesedl.
Pracoval pro firmu, která dodávala vybavení do kuchyní. Do Brna přijel kvůli zákazníkovi. Já mu řekla o školení, ale ne jméno společnosti.
„Klára,“ představila jsem se.
„David.“
„To stačí.“
Zvedl obočí.
„Zbytek jména. Nechme ho být.“
„Dobře. Stejně bych ti ho určitě po druhé skleničce zkomolil.“
Zvedl svou první.
S Davidem se dobře mlčelo. To mě překvapilo víc než to, že se s ním dobře mluvilo. Když barman odnášel talíře, nevytáhl telefon. Díval se na mě a já se přistihla, že si nepřipravuji další otázku.
Na nástěnce u recepce visel plán únikových cest. Za Davidovým ramenem vedla zelená šipka ke dveřím. Věděla jsem, kudy bych mohla odejít. Poprvé za dlouhou dobu jsem přesto neměla chuť vymýšlet důvod.
Rozešla jsem se s Markem před sedmi měsíci. Neznal Davida, hotel jsem vybrala sama a doma na mě nikdo nečekal. Když se mě David zeptal, jestli jsem nezadaná, řekla jsem to všechno mnohem stručněji.
„Ano. A ty?“
„Taky. Rozvedený.“
Potom jsme se mohli vrátit k tomu, co nás zajímalo právě teď.
Líbil se mi způsob, jakým se na mě díval. Nemusel mě u každé věty přerušit, aby mi to připomněl. Když jsem se naklonila pro sklenici, jeho ruka zůstala na barovém pultu vedle mé. Ani jeden z nás ji neodtáhl.
Měl drobnou jizvu mezi palcem a ukazovákem. Zeptala jsem se, odkud ji má.
„Z vaření. Profesionální vybavení ze mě bohužel profesionála neudělalo.“
„Co jsi vařil?“
„Tehdy hlavně svůj palec.“
Zasmála jsem se. Pak jsem mu řekla, že bych chtěla, aby šel nahoru se mnou.
Neodpověděl okamžitě. Položil sklenici.
„Chceš?“
„Právě jsem se tě zeptala.“
„Jen se ujišťuju, že je to pozvání.“
„Je.“
Usmál se a sáhl po hodinkách. Na jeho ubrouskové lodičce zůstala mokrá skvrna. Nechal ji vedle prázdné misky.
U výtahu se mě krátce dotkl na zádech. Oba jsme přestali mluvit. Dveře se otevřely, ale nikdo z nás hned nevstoupil.
„Ještě něco,“ řekla jsem.
Čekal.
„Nechci teď řešit, co to bude znamenat.“
David přikývl.
„Tak to dneska neřešme.“
Nastoupili jsme. Uvnitř bylo zrcadlo a plakát s nabídkou snídaně. V odrazu jsme vypadali jako dvojice, která se zná mnohem déle než dvě hodiny.
„Ani příjmení,“ připomněla jsem.
„Ani příjmení.“
Když jsme dorazili do mého patra, pustila jsem ho napřed. Chtěla jsem vidět, jestli půjde rovnou k pokoji podle čísla, které jsem mu řekla, nebo se otočí a počká.
Počkal.
První polibek jsme si dali ještě na chodbě. Z vedlejšího pokoje vyšel muž v pantoflích a oba jsme ustoupili ke zdi. Šel k automatu pro vodu. Nevšiml si nás, nebo byl dost slušný, aby to nedal najevo.
U dveří se mi nepodařilo přiložit kartu správnou stranou. David nic neřekl. Jen mi vzal kabelku, abych měla volné ruce.
Když se rozsvítila zelená, táhla jsem ho za ruku dovnitř.
V pokoji jsme nejprve museli odnést notebook z postele. Potom jsem shodila na zem hotelovou tužku a David se pro ni sehnul. Položil ji na stolek tak pečlivě, jako by se tím vyřešilo všechno, co tam mohlo překážet.
Když mě znovu políbil, položila jsem mu ruku na zátylek. Už jsem se nesmála. Věděl, že ho tam chci, a já nemusela nic dalšího vysvětlovat.
Vyspali jsme se spolu. Mezi námi nebyl příběh, který by bylo potřeba obhajovat, ani další den, na kterém bychom se museli předem shodnout.
Později jsem zhasla lampičku na své straně. David se zeptal, jestli má odejít do svého pokoje.
„Ještě ne.“
„Tak mi řekni, až budeš chtít.“
Natáhl se pro telefon, aby si nastavil budík. Zeptal se, jestli mě šest čtyřicet nevzbudí příliš brzy.
„Vzbuď mě taky. Můžeme na snídani.“
„Dobře.“
Ještě jsem si k němu přisedla a chvíli jsme se líbali. Byla jsem ráda, že nemusím čekat, až ho to napadne samotného.
Zůstala jsem vzhůru déle než on. Slyšela jsem jeho dech a hlučnou lednici pod stolem. Bylo mi dobře. Ta jednoduchost mi chvíli připadala podezřelá.
Pak se ve spánku otočil a přitáhl si polštář. Přestala jsem sledovat čas a usnula.
Ráno byl pokoj světlejší, než jsem čekala. Závěsy jsme večer nezatáhli celé. Úzká mezera propouštěla světlo přímo na Davidův obličej.
Vstal první. Když jsem otevřela oči, seděl na židli a díval se na telefon. Usmál se na mě, položil ho a zeptal se, jak jsem spala.
„Dobře.“
Byla to pravda. Chtěla jsem ji říct bez dalšího významu.
Když jsem se vrátila z koupelny, měl už na sobě košili. Na stolku stály dva kelímky kávy. Prošel mezitím dolů k baru a zase zpátky.
„Černou, viď?“
Přikývla jsem. Pamatoval si, co jsem včera objednala. Potěšilo mě to dřív, než jsem se stačila rozhodnout, jestli mě to těšit má.
Našel svoji ponožku pod záclonou a obul se. Pak přišla ta otázka.
„Dáš mi svoje číslo?“
Můj pohled sklouzl k jeho telefonu. Držel ho připravený v ruce. Kdybych začala diktovat, první číslici by měl uloženou dřív, než bych si stačila rozmyslet druhou.
„Myslela jsem, že jsme se domluvili.“
„Na čem přesně?“
„Že to necháme jen tak.“
„Včera jsme řekli, že to nebudeme řešit.“
„Právě.“
„Já to slyšel jako nebudeme řešit dneska.“
Sedla jsem si na druhou stranu postele. Kelímek mě hřál do dlaní.
„Nechci ti slibovat, že se ozvu.“
„Tak mi to neslibuj.“
David si položil telefon na koleno.
„Mohl bych napsat já. A ty bys odpověděla, kdybys chtěla.“
Znělo to rozumně. Přesně to byla potíž. Nemohla jsem mu vytknout, že ode mě chce společné bydlení nebo víkend s jeho rodiči. Chtěl číslo.
Já přesto začala přemýšlet o zprávě, která přijde v pondělí mezi dvěma směnami. O tom, že mě potěší. Že ji přečtu třikrát a potom se pokusím vymyslet odpověď, která bude znít tak lehce jako naše včerejší povídání.
„Jak se jmenuješ dál?“ zeptala jsem se.
David se skoro usmál.
Zvedla jsem ruku. „Ne. Vlastně mi to neříkej.“
Úsměv mu zmizel.
„Kláro, já nevím, co teď děláme.“
„Já taky ne.“
Chvíli jsme seděli každý na svém kraji. Na stole ležela malá žlutá tužka, kterou včera zvedl. Měla v názvu hotelu rozmazané jedno písmeno.
David se podíval na kelímek v mojí ruce.
„Máš snídani?“
„V ceně.“
„Já taky. Nejdeme aspoň dolů?“
Snídani jsem přece navrhla sama. Mohla jsem teď říct, že jsem si to rozmyslela. Místo toho jsem vstala a šla pro košili.
U snídaně jsem ho uviděla jinak. Uměl se domluvit s personálem, aniž zvýšil hlas, a u každého hrnce nadzvedl poklici, než si něco nabral. Vzal dvě čisté lžičky, protože jsem na svoji zapomněla.
Já si dala míchaná vejce. On také. U ovoce jsem se zastavila před miskou mandarinek a David se zeptal, jestli si nějakou vezmu.
„Ne. Ty jsou takové smutné.“
Podíval se na ně a pak na mě.
„Máme jiný požadavky na ovoce.“
Sedli jsme si k oknu. Naproti nám žena rozdávala dětem cereálie a muž u vedlejšího stolu počítal na notebooku něco, co mu zjevně nevycházelo.
David mi podal cukr. Potom si vzpomněl a zase ho odložil.
„Černá.“
„Jo.“
Povídali jsme si o jeho schůzce a o tom, kolik lidí dorazí na moje školení. Pod stolem se naše kolena dotkla. Neuhnula jsem hned. David se na mě podíval a já věděla, jak snadno by šlo říct, že jsme se ráno jen nepochopili.
Nabídnout číslo. Zůstat tou příjemnou ženou, která nic nekomplikuje.
Když přišla servírka odnést prázdné talíře, ustoupila jsem kolenem stranou.
David si všiml.
„Bylo ti včera dobře?“ zeptal se.
„Ano.“
„Tak to aspoň máme.“
Začal skládat papírový obal od cukru. Chvíli ho přejížděl nehtem, pak ho nechal být.
„Tobě ne?“
Zvedl hlavu.
„Bylo. Jen mi teď přijde, že se máme tvářit, jako by se nic nestalo.“
„To po tobě nechci.“
„Ale nechceš, abych o tobě věděl cokoli dalšího.“
Přikývla jsem.
„Není to kvůli tobě.“
David se opřel. „Tohle mi asi moc nepomůže.“
„Já vím,“ řekla jsem. „Snažím se ti dát nějaký lepší důvod.“
„Nemusíš. Ale nemluv se mnou, jako bych potřeboval přesvědčit, že ta noc byla dobrá. Byl jsem tam taky.“
Podívala jsem se na jeho košili. Na druhém knoflíku se držela krátká nit. V noci jsem ji viděla zblízka. Chtěla jsem po ní sáhnout, ale nechala jsem ruce na stole.
„Líbíš se mi,“ řekla jsem.
„Tak proč potřebuješ odejít dřív, než se ti můžu přestat líbit?“
Ta otázka mě naštvala. Protože něco vystihla, ale také proto, že mi podsouvala odpověď, kterou jsme ještě neměli.
„Možná si tě prostě nechci vzít domů,“ řekla jsem.
David ztichl.
Přestala jsem se dívat na jeho košili.
„To jsem řekla blbě.“
„Trochu.“
„Doma mám všechno, k čemu se mi teď nechce nikoho přidávat. A včera jsem na to nemusela myslet.“
Byla to jen část pravdy. Doma jsem měla také volné večery a místo na druhý hrnek. Občas jsem se dívala na dveře a přála si, aby zazvonil někdo, koho nemusím nejprve hledat v seznamovací aplikaci.
Minulý měsíc jsem si ale poprvé naplánovala víkend úplně sama. V sobotu jsem šla do kina, v neděli zůstala doma a nikomu se neomlouvala za to, že jsem změnila názor. Nechtěla jsem se těch večerů vzdát. Jen jsem o samotě někdy chtěla být s někým.
Kdybych Davidovi začala vyjmenovávat výhody svého bytu, musel by poslouchat, proč se mi teď hodí méně než prázdná židle. Napila jsem se kávy.
„Ty nechceš nic dalšího, nebo jen nechceš nic rozhodnout?“ zeptal se.
„Chci se rozhodnout. Teď. Jen se mi nelíbí, že tě tím zklamu.“
Poprvé od příchodu ke stolu se přestal dotýkat toho obalu od cukru.
„Tak mě nech chvíli být zklamaného.“
Přikývla jsem. Nevěděla jsem, kam se podívat.
U vedlejšího stolu někdo rozlil džus. Servírka přinesla utěrku a muž přestal pracovat na notebooku, aby podržel sklenici. Všechno pokračovalo.
David dojedl rohlík. Já svůj nechala na talíři. Už jsem nechtěla pro případné ticho něco žvýkat.
„Nečekám, že mi něco slíbíš,“ řekl po chvíli. „Ale já to taky nemusím umět tak, jak sis představovala.“
„Já vím.“
„Nevím, jestli víš. Od začátku jsi určovala, co nebudeme vědět, o čem nebudeme mluvit. Souhlasil jsem, protože jsem s tebou chtěl být. Ráno mi prostě přišlo dobrý zeptat se znovu.“
Poslouchala jsem ho. Chtěla jsem připomenout, že mohl odmítnout, jenže to by mi nepomohlo pochopit, co mi říká.
„Možná jsem ti to měla vysvětlit líp.“
„Možná. Ale já jsem se mohl taky zeptat.“
Vstal si pro kávu. Zůstala jsem sedět. Na okamžik mě napadlo, že bych mu nadiktovala číslo jen proto, aby se ke stolu vrátil stejně jako předtím.
Vrátil se s jedním hrnkem. Neptal se, jestli chci další.
Vadilo mi to. Hned jsem se za to zastyděla. Odmítla jsem mu dát číslo a teď jsem počítala, kolikrát se mě ještě zeptá, jestli něco nepotřebuji.
Potom si všiml mého prázdného kelímku.
„Promiň. Chtěla jsi?“
„Ne.“
Napil se. Tentokrát jsme se nemohli schovat ani za rozhovor o práci nebo příliš smutných mandarinkách.
David se podíval na hodinky.
„Musím se připravit. Za půl hodiny odjíždím.“
Přikývla jsem. Mohla jsem ho zadržet. Měla jsem chuť. Neudělala jsem to.
Do výtahu jsme nastoupili spolu. Při cestě nahoru stál každý u jiné stěny. Mezi námi zářil plakát se snídaní, která vypadala mnohem lépe než ta, kterou jsme právě snědli.
„Něco jsem ti nechal v pokoji,“ řekl.
Podívala jsem se na něj.
„Nabíječku.“
„Aha.“
„Žádný dopis.“
Zasmál se, ale jen krátce. Já také.
U dveří jsem přiložila kartu správně napoprvé. David vešel, odpojil kabel ze zásuvky a podíval se kolem sebe, jestli tam nemá ještě něco.
Hodinky si oblékl už před snídaní. Na mém stolku tak zůstala jen tužka a dva kelímky.
Stáli jsme v předsíni. David si přehodil nabíječku přes dlaň.
„Tak já půjdu.“
„Davide.“
Otočil se.
Chvíli jsem jen stála. Chtěla jsem ho ještě políbit. Rukou jsem už sahala k jeho košili. Podíval se na ni a já ji stáhla.
„Jsem ráda, že jsi tu byl.“
Přikývl. Potom se podíval na moje rameno, jako by přemýšlel, zda mě má obejmout.
„Já taky.“
Objali jsme se. Krátce, trochu nešikovně. Když ustoupil, otevřela jsem dveře.
Na chodbě se ještě ohlédl.
„Ať není to školení úplně hrozný.“
„Ať ti koupí něco víc než olivy.“
Usmál se. Pak šel k výtahu.
Kolegyně mi napsala, že stojí před hotelem. Vzala jsem si sako, prohlédla se v zrcadle a narovnala límec. Vypadala jsem jako člověk, který spal dostatečně dlouho a má připravené otázky k odpolednímu bloku.
Neměla jsem ani jednu.
Na stolku zůstaly kelímky a malá hotelová tužka. Zvedla jsem ji. Hrot byl pořád ostrý, přestože na povrchu už měla pár drobných důlků.
Vložila jsem ji do kabelky k bloku.
Večer jsme s kolegyní zašly na jídlo jinam. Když jsme se vracely, podívala jsem se do hotelového baru. Na jeho místě seděla žena s otevřeným notebookem. Před sebou měla misku oliv.
Málem jsem se usmála tak, jako by o tom věděla také.
V pokoji bylo uklizeno. Kelímky zmizely, postel byla ustlaná a závěsy někdo roztáhl úplně. Sundala jsem si sako a zůstala chvíli sedět na kraji matrace.
Bylo mi trochu smutno. Nevěděla jsem, zda kvůli Davidovi, nebo kvůli tomu, že jsem nemohla mít obojí: konec bez pokračování a jeho radost z toho konce.
Na telefonu nebyla žádná zpráva, kterou bych potřebovala vyložit.
Položila jsem ho na noční stolek. Potom jsem vytáhla blok s poznámkami ze školení. Mezi dvěma stránkami ležela tužka.
Pod dopolední tabulku jsem napsala David.
Chvíli jsem sledovala těch pět písmen. Vedle nich bylo dost místa.
Nechala jsem ho prázdné.
