Článek
Zdeně bylo pětačtyřicet a s Karlem žila šestým rokem v bytě na kraji Pardubic. Pracovala v zákaznickém oddělení zásilkové firmy, on dělal rozpočty pro menší stavební společnost. Neměli společné děti ani velké spory. Večer se potkávali u jídla a oba si občas stěžovali, že jejich týdny vypadají pořád stejně.
V posteli jim spolu bývalo dobře, jenže Zdeně začalo chybět těšení. Věděla, kdy se Karel přisune i jakým tónem navrhne, aby už vypnuli televizi. Chtěla ho někdy znovu pozorovat přes místnost a nevědět, co udělá. Když na konci září našla kurz společenského tance pro dospělé, zaplatila rovnou dvě místa.
Karel se nejdřív ošíval, že si tam zničí kolena a jí náladu. Zdena mu před zrcadlem uhladila košili. Slušela mu víc než vytahaná trička, ve kterých doma sedával. „Aspoň uvidím, jestli by tě ještě nějaká chtěla,“ řekla. Usmál se a přitáhl si ji za poutko džínů. Přesně kvůli tomu kurzu začala věřit už před první lekcí.
V šatně se jí líbil nejvíc
V sále kulturního centra byli především lidé jejich věku. Někteří přišli v páru, jiní sami, a lektorka hned vysvětlila, že se při procvičování občas vystřídají. Zdena souhlasně kývla. Karel zatím stál vedle ní s pažemi podél těla a vypadal, jako by čekal na nepříjemný pracovní pohovor.
Po půlhodině se přestal dívat na vlastní boty. S krátkovlasou ženou v zelených šatech se smál pokaždé, když jim utekl krok. Byla to Hana, rozvedená účetní, která přišla s kamarádkou. Když Karlovi položila ruku na rameno, Zdena pocítila tak prudkou chuť dotknout se ho také, až ji to samotnou překvapilo.
Po lekci si Karel v téměř prázdné šatně sundával sako. Zdena mu ho vzala z ruky, pověsila zpátky a přitiskla se k němu. Zblízka cítila jeho teplou košili i vůni, kterou doma skoro nevnímala. „Tak co, prošel jsem?“ zeptal se. Odpověděla polibkem, kvůli kterému se opřel o skříňku. Když na chodbě zazněly hlasy, oba se rozesmáli.
Doma ani nerozsvítili v obýváku. Ráno Zdena při hledání náušnice pod postelí prohlásila, že to byly dobře utracené peníze. Karel jí podal kávu a chtěl vědět, jestli příští týden zase dostane závěrečné hodnocení v šatně. Vzala ho za ruku a přitáhla zpátky. Ten den jí při práci nevadil ani jediný protivný telefonát.
Ještě jedna zkouška
Během října se Karel přestal před lekcemi vymlouvat na únavu. Pouštěl si hudbu při vaření a někdy ji mezi linkou a stolem vzal do tanečního držení. Zdena si užívala jeho dlaň na zádech. Když se naklonil blíž, často přestala počítat. „Takhle se to nenaučíme,“ říkal, ale ještě chvíli ji nepustil.
Pak se ve skupinovém chatu objevila nabídka krátkého vystoupení na listopadovém večeru kulturního centra. Zdena odmítla. Nechtěla po práci jezdit na další zkoušky a představa, že by si ji někdo natáčel při nepovedené otočce, ji nelákala. Karel souhlasil, že ona vystupovat nemusí. O dva dny později jí oznámil, že nacvičí společné číslo s Hanou.
„Ona nemá partnera a já zase nechci sedět u televize,“ vysvětloval u večeře. Zdena se usmála a zeptala se, jestli už jim vybrali také společný důchod. Karel odložil vidličku. „Je to šest párů a tři minuty hudby. Neberu si ji.“ Řekla, že přece vtipkuje. Vadilo jí, jak dlouho potom mlčel.
Na příští běžné lekci je pozorovala při nácviku otočky. Hana Karlovi něco řekla do ucha, protože hudba hrála příliš hlasitě. Zdena se přistihla, že čeká, zda se odtáhne. Neodtáhl se hned. Po cestě domů po něm chtěla vědět, čemu se smáli. Nedokázal si vzpomenout a ji jeho nejistota podráždila víc než jakákoli odpověď.
O týden později přišel ze samostatné zkoušky v půl desáté, rozehřátý a hladový. Zdena ho nechala jen zout, pak ho chytila za košili. Chtěla překrýt představu Haniny ruky na jeho rameni něčím vlastním. Políbil ji, ale když ho táhla do ložnice, zastavil se pro vodu. „Ty někam spěcháš?“ zeptal se. Připadala si přistižená, ačkoli nic nepřiznala.
Led v utěrce
Před generálkou měl Karel odcházet v šest. Zdena mu odpoledne napsala, že koupí něco dobrého a mohli by mít večer jen pro sebe. Odpověděl, že se těší po zkoušce. Tu zprávu četla dvakrát. Měla připravené šaty, které se mu líbily, a najednou ji uráželo, že kvůli nim nezmění plán, o němž věděla už týden.
Když přišel domů, seděla na pohovce s nohou na polštáři. Řekla, že při vynášení tříděného odpadu špatně došlápla. Ve skutečnosti ji kotník jen krátce píchl, když ráno dobíhala autobus; od té doby o něm nevěděla. Karel si k ní dřepl a chtěl vědět, jestli potřebuje někam odvézt. Odmítla. „Spíš nechci být celý večer sama.“
Přinesl jí led zabalený do utěrky, pití a nabíječku. Potom vytáhl telefon a zavolal její kamarádce Petře, která bydlela o dvě ulice dál. Zdena slyšela, jak se ptá, zda by se cestou od autobusu mohla zastavit a případně jí něco donést. Jeho péče jí kazila připravenou hádku. Potřebovala, aby si vybral ji, ne aby jí zařídil společnost.
„To mě předáš službě?“ zeptala se, když zavěsil. Karel se podíval na hodiny. „Řekla jsi, že nikam nepotřebuješ. Jestli se to zhorší, zavolej mi.“ Zdena namítla, že Hana by snad jednu zkoušku přežila. „Asi ano. Ale já na ni chci jít.“ Vzal tašku s botami a ještě se ze dveří zeptal, zda má všechno na dosah.
Petře Zdena po jeho odchodu napsala, ať nechodí, že už je jí lépe. Pak seděla nad tajícím ledem a střídavě se zlobila na Karla i na sebe. Mohla mu ještě zavolat. Dokonce si připravila větu, že ji bolest rozplakala. Telefon nakonec položila. Představa, jak ho takovou zprávou vytahuje ze sálu, už nebyla příjemná ani jí.
Tentokrát ji nezvedl do náruče
Kolem deváté si ohřála večeři a pustila hudbu z přenosného reproduktoru. Potřebovala přestat poslouchat výtah. Při známé skladbě si zkoušela krok, který se jí v kurzu pletl, a potom i otočku kolem kuchyňského stolu. Když Karel odemkl, měla jednu ruku zdviženou a druhou se právě pouštěla opěradla židle.
Zůstal v předsíni. Zdena stáhla zvuk a řekla, že rozhýbání nakonec pomohlo. Podíval se na mokrou utěrku na konferenčním stolku, potom na její bosé nohy. „Aha,“ odpověděl. Nevyptával se. Právě jeho klid ji přiměl začít vysvětlovat, že byla celý den přetažená a on na ni poslední dobou skoro nemá čas.
„Včera jsme spolu byli doma. Předevčírem taky.“ Karel si zul boty a odnesl je do komory. Šla za ním, položila mu dlaň na zátylek a cítila známé teplo pod krátkými vlasy. „Nemusíme si zkazit i zbytek večera,“ řekla. Dřív takhle zastavila několik jejich hádek. Tentokrát jí sundal ruku z krku a pustil ji.
„Chci s tebou spát. Ale ne místo toho, abychom si to řekli.“ Ta věta ji zasáhla víc než odmítnutí. Opřela se o dveře a přiznala, že ho chtěla zdržet. Kotník přitom nepojmenovala jako lež, dokud se jí na něj výslovně nezeptal. Pak kývla. Karel si promnul obličej. „Já ti doma chystám led a ty zatím čekáš, jestli se nechám.“
Zdena se rozplakala až ve chvíli, kdy řekl, že ho tančení baví i bez ní. Zeptala se, zda chce Hanu. „Líbí se mi. Nejsem slepý,“ odpověděl po chvíli. „Ale teď mluvím o tom, jak jsem se bál, že tě tady nechávám s bolavou nohou.“ Zdena sklopila oči. Tu noc spali vedle sebe a ani jeden se k druhému neposunul.
Na další lekci přišli každý zvlášť
V pátek se Zdena přišla podívat na vystoupení. Po něm Karlovi řekla, že se jim povedlo, a on jí poděkoval. Potom odjel se skupinou do restaurace, jak předem oznámil. Nezkoušela ho zadržet. Když se vrátil, byla ještě vzhůru; chvíli jí vyprávěl, kdo popletl nástup, a ona se poprvé za několik dní zasmála bez připravené poznámky o Haně.
V neděli jí napsala Petra, jestli už je kotník v pořádku. Zdena nejdřív odpověděla, že ano. Pak zprávu smazala a zavolala jí. Přiznání bylo krátké, zato následné ticho dlouhé. „Já kvůli tobě vystoupila o zastávku dřív,“ řekla Petra. Zdena se omluvila. Kamarádka hovor ukončila s tím, že právě vaří; na obvyklou kávu ji nepozvala.
Před další lekcí se Zdena Karla zeptala, v kolik má být připravená. Dosud ji vždycky vyzvedl doma a po tanci spolu chodili na polévku do bistra. Tentokrát řekl, že pojede rovnou z práce a ona ať dorazí sama. Po lekci chtěl ještě zůstat a procvičit si kroky, které nestíhal. „Tak já na tebe počkám,“ nabídla rychle.
Karel zavrtěl hlavou. „Nechci zase koukat na hodiny, jestli už se zlobíš.“ Zdena se nadechla k odpovědi, že nemusí být pořád trestaná za jeden večer. Zarazilo ji však, že si při tom znovu chystá, čím ho přimět k ústupu. Nakonec se zeptala, zda spolu vůbec budou tančit. „Na lekci ano. To přece chci.“
Do kulturního centra dorazila příliš brzy. Stála u schodiště s taškou na boty a sledovala dveře. Když přišel, sáhla automaticky po jeho kabátu, aby ho odnesla spolu se svým. Nechal si ho přes ruku a políbil ji na přivítanou. Zblízka ucítila jeho známou vůni a měla chuť schovat obličej do jeho límce. Místo toho se zeptala, jak se měl v práci.
Při tanci jí položil dlaň na záda a ona mu stiskla rameno silněji, než bylo potřeba. O něco později se jim konečně povedla otočka. Karel se na ni usmál a Zdena mu úsměv vrátila. Už se chystala navrhnout polévku, když lektorka ukončila hodinu a on odešel požádat o pomoc s dalším krokem.
V šatně se převlékala pomalu. Z chodby viděla, že v sále zůstalo několik lidí, mezi nimi i Karel. Boty už měla uložené, kabát zapnutý. Vytáhla telefon a napsala mu, že čeká dole. Chvíli držela palec nad odesláním, potom zprávu vymazala. Na zastávce zjistila, že jí právě odjel autobus. Další jel za dvacet minut. Tašku si položila vedle sebe na lavičku a nechala ho odjet i bez ní.





