Článek
Seděly jsme u mě v obýváku a prohlížely si fotografie z výletu. Na jedné mě Marek objímal před rozhlednou. Matka přestala posouvat snímky a přiblížila si jeho obličej.
Potom položila telefon na stůl displejem dolů.
„To je Marek?“
„Pamatuješ si ho?“
Pamatovala. Před devíti lety ho dvakrát přivedla na rodinný oběd. Já tehdy žila s manželem a řešila rekonstrukci bytu. Marek byl známý, který jí pomáhal vybírat auto. Alespoň tak ho představila.
Teď jsme se potkali ve frontě na koncert. Připomněla jsem mu, odkud se známe, a po představení jsme šli na skleničku. Byl rozvedený, mně končilo druhé léto po rozvodu. Začali jsme se vídat.
Matka si přisunula kabelku.
„My jsme spolu tehdy něco měli.“
Čekala jsem podrobnosti. Místo nich řekla, že to netrvalo ani rok a skončilo to dávno. Potom se zeptala, jestli s ním opravdu chodím.
„Už tři měsíce.“
„A ví, čí jsi dcera?“
Ta otázka mě urazila víc než přiznání. Jako bych byla někdo, koho by si bez příslušného doporučení nevšiml.
Marek mi večer potvrdil, že spolu chodili. Nepovažoval za nutné vytahovat to hned při prvním setkání. Když jsem se zeptala, při kterém setkání to tedy vytáhnout chtěl, chvíli mlčel.
„Měl jsem ti to říct,“ uznal nakonec.
Mohla jsem se stáhnout. Jenže jsem si vybavila, jak na mě čeká před prací a jak mě při loučení přitáhne zpátky, když už sahám po klice. S matkou skončil. Za mnou chodil teď.
Začalo mě těšit i něco, co jsem mu říct nechtěla.
Na narozeniny jsem ho přivedla schválně
Matce mělo být osmašedesát. Řekla jsem jí, že přijdu s Markem. Zeptala se, jestli to není zbytečné, když se sotva známe.
„Vy se přece znáte dobře,“ odpověděla jsem.
Dál jsme to nerozebíraly. Marek s návštěvou souhlasil, ale chtěl vědět, zda ho matka opravdu čeká. Ujistila jsem ho, že ano. O její námitce jsem pomlčela.
U stolu seděl ještě můj bratr se ženou. Matka vzala od Marka květiny a poděkovala mu stejným hlasem jako ostatním. Na chvíli se mi ulevilo. Pak se ho zeptala, jestli pořád nesnáší přetopené místnosti, a otevřela okno.
Měl ho za zády. Neprotestoval.
K večeři bylo pečené maso. Když jsem Markovi podávala omáčku, matka mě zastavila.
„Nech mu ji zvlášť. On nemá rád, když v tom maso plave.“
Marek řekl, že je to jedno. Já mu přesto položila omáčník přímo k talíři.
Později se matka zmínila o penzionu, kde kdysi špatně spali. Marek se usmál, protože si vzpomněl na hlučnou lednici. Smáli se oba. Bratr hledal očima svoji ženu a ta začala nabízet chleba.
Položila jsem Markovi ruku na předloktí.
„To já vím taky, že potřebuje ticho.“
Matka se na mě podívala.
„Vždyť ti nic neříkám.“
Jenže za chvíli mi radila, jakou kávu mu mám udělat. Vstala jsem tak rychle, až jsem zavadila o jeho židli.
„Ty si toho pamatuješ hodně. Překvapuje mě, že se ti to neplete s Mirkem.“
Bratr přestal žvýkat. S Mirkem jsme tehdy jezdili na matčinu zahradu. Myslela jsem si, že jsou pár, i když nám to nikdy přímo neřekla.
Matka odložila příbor.
„To sem vůbec nepatří.“
„Tak mi neraď, co má rád můj přítel.“
Marek mi stáhl ruku ze svého předloktí. Řekl, že jsme přišli na narozeniny, a ne probírat, s kým matka kdy byla. Obrátila jsem se k němu, přesvědčená, že neslyšel, co tomu předcházelo.
„Tobě nevadí, že vás měla možná dva?“
„Vadí mi, co teď děláš ty.“
Potom se zvedl. Matce poděkoval za večeři a odešel. Neřekl, ať jdu s ním. Zůstala jsem sedět vedle jeho talíře, na kterém byla omáčka i maso promíchané dohromady.
Na Vánoce jsem přišla bez Marka
Bratr se ženou odjeli po kávě. Já zůstala sklízet. Matka mi podávala talíře a zeptala se, zda jsem spokojená. Řekla jsem, že s těmi poznámkami začala ona.
„Já ti aspoň nevyprávím před lidmi, s kým jsi spala.“
Vzala jsem dva hrnky a odnesla je do kuchyně. Na omluvu jsem se nezmohla. Pořád jsem slyšela, jak s Markem mluví o pokoji, ve kterém jsem nikdy nebyla.
Marek mi zavolal za dva dny. Chtěl se sejít venku. Řekla jsem mu, že jsem se u večeře cítila navíc. Odpověděl, že jsem ho tam přivedla já a nemůžu po něm chtít, aby za to matku trestal.
„A byl jsi do ní zamilovaný?“
„O tomhle s tebou mluvit nebudu.“
Zeptala jsem se ještě jednou. Tentokrát vstal a řekl, ať se ozvu, až budu chtít mluvit o nás.
Ozvala jsem se. Další sobotu mě vyzvedl na nádraží po návštěvě kamarádky. Odvedl mě k autu, ale než otevřel kufr, objal mě tak pevně, že jsem musela pustit tašku na zem.
„Tohle mi chybělo,“ řekl. Neptala jsem se, co přesně.
Dál spolu chodíme. On matku nezmiňuje vůbec. Já se občas zarazím uprostřed otázky a vidím, že si toho všiml.
Na Vánoce mě matka pozvala samotnou. Marek si mezitím domluvil Štědrý večer u sestry. Když jsem navrhla, abychom byli místo toho spolu, připomněl mi, že jsem už účast u matky potvrdila.
U stromečku mi chyběl. Matce jsem to neřekla. Když se zeptala, kdy se uvidíme, odpověděla jsem, že na Boží hod.
Před odchodem mi nabídla zabalit pár řízků. Souhlasila jsem a ona vyndala ještě jednu krabičku.
„Dám ti i pro něj?“
Chtěla jsem odmítnout. Jenže na další den jsem neměla nic připraveného a představa, že u Marka zase strávím hodinu vařením, se mi nelíbila. Nechala jsem ji přidat další dva.
„Hlavně je nezavírej horké,“ řekla jsem jí.
Matka zvedla oči. Krabičku nechala otevřenou a podala mi ji až ve dveřích.
