Článek
David stál v kuchyni a krájel chleba. Měl na sobě tričko, které nosil doma, protože se mu u krku vytáhlo. Dívala jsem se na něj a snažila se cítit totéž co minulý čtvrtek.
„Veronika nepřijde,“ řekla jsem.
„Aha.“
Krájel dál.
To mě skoro urazilo.
Na hospodský kvíz jsme chodili třetím rokem. Náš tým tvořili čtyři lidé: já, David, Bára a její muž Radek. Když Radek nemohl, přišel někdo jiný. Když jsme se nesešli aspoň tři, večer jsme vynechali.
Seděli jsme u stejného stolu. Bára zapisovala, Radek hlídal, jestli jsme nezapomněli odpovědět na některou otázku, David měl na starosti sport a já se tvářila, že poznám všechny české filmy. Pravidelně jsem dokázala určit herce a spletla film.
Na našem manželství bylo leccos, co fungovalo právě takhle. Každý věděl, co obvykle dělá ten druhý, a chyby už nikoho nepřekvapovaly.
Bylo mi čtyřiačtyřicet, Davidovi o dva roky víc. Vzali jsme se, když naše dcera neuměla chodit. Teď bydlela v Praze a většina jejích zpráv začínala otázkou, jestli máme ještě její věc, kterou nechala doma před rokem.
S Davidem jsme se nehádali často. Občas kvůli tomu, že telefonoval u jídla, nebo že jsem mu řekla, ať udělá něco, co už právě dělal. Na kvíz jsme jezdili společně, domů taky. Cestou jsme probírali otázky, které jsme měli vědět, a v pátek už jsme na ně skoro nemysleli.
Veronika nastoupila do našeho oddělení v březnu. Bylo jí sedmatřicet a přestěhovala se do Hradce po rozchodu. O něm moc nemluvila. Za to, že nikoho nezná, se omlouvala, jako by šlo o chybějící kvalifikaci.
Jednou ve středu zůstala v práci déle, přestože měla všechno hotové. Zeptala jsem se, jestli na někoho čeká.
„Ne. Doma mě akorát napadne začít zase vybalovat krabice.“
Nabídla jsem jí, ať přijde s námi na kvíz. Vážně jsem ji chtěla vytáhnout mezi lidi. To je důležité. Zpočátku jsem chtěla právě tohle.
David ji při prvním večeru usadil vedle sebe. Bylo tam volno a on měl blíž ke dveřím. Posunul jí židli, aby se nemusela protahovat kolem stolu.
Všimla jsem si jeho ruky na opěradle. Netušila jsem, kdy jsem se na ni naposledy takhle podívala.
Veronika řekla, že nebude moc užitečná. David jí slíbil, že když nic jiného, bude dělat důležitý obličej u odpovědí, které nikdo z nás neví.
Zasmála se. Já ten vtip znala. Přesto jsem se podívala na Davida dřív než na ni.
Měl čistou košili, kterou si vzal místo mikiny. Když jsem se doma zeptala proč, řekl, že mikina je v prádle. Teď jsem si všimla, jak mu košile sedí přes ramena. Nebyl hubenější než před týdnem. Jen se narovnal a lokty si opřel o stůl, místo aby seděl zabořený v židli.
Při první sportovní otázce odpověděl hned. Veronika se k němu obrátila.
„Jak to víte?“
„On si pamatuje věci, který nikdo nepotřebuje,“ odpověděla jsem.
Neřekla jsem to jízlivě. Byla to naše stará hláška. Veronika se ale zeptala přímo jeho, jak si to pamatuje, a on jí to vysvětlil.
Při mluvení si posunul hodinky výš na zápěstí. Měl tam světlý pruh kůže. Dívala jsem se na něj tak dlouho, že Bára musela zopakovat otázku.
Domů jsme jeli posledním autobusem. Veronika bydlela na druhé straně města a šla s Bárou a Radkem na jinou zastávku.
David se opřel ramenem o sklo. Sedla jsem si k němu blíž, než bylo potřeba. Zeptal se, jestli mi není zima.
„Ne.“
Na příští zastávce nastoupili dva lidé a já mu položila dlaň na stehno, abych se mohla trochu posunout. Nechala jsem ji tam.
David se na mě podíval. Ruku z telefonu stáhl a položil ji na moji.
V předsíni jsem ho políbila dřív, než si sundal bundu. Opřel se zády o dveře. Cítila jsem jeho smích, který mi na okamžik zůstal mezi ústy a tváří.
„Co se děje?“
„Nic.“
Přitáhla jsem si ho za rozepnutý límec. Pořád měl na zápěstí hodinky. Když mi položil ruku za krk, kov se mi dotkl kůže a já se zachvěla.
Nechtěla jsem mu vysvětlovat, že jsem celý večer sledovala, jak se líbí jiné ženě. Připadalo mi, že by to zbytečně pokazilo něco, co je konečně jednoduché.
Další týden jsem Veronice napsala sama. Ještě v pondělí, abych věděla, jestli může.
V práci jsme si mezitím rozuměly dobře. Byla pečlivá a uměla si ze sebe udělat legraci. Když jsem jí potřetí vysvětlovala postup, který jsme právě změnili, řekla, že už ho nejspíš zapomněla správně, a obě jsme se smály.
Zeptala jsem se, jestli by ji bavilo chodit pravidelně. Odpověděla, že ano. Bára z ní měla radost taky. Pátý člověk se nám hodil a Veronika byla nejlepší v poznávání hudby.
Na druhý večer si David vzal jinou košili. Upravila jsem mu před odchodem límec. Podíval se na mě do zrcadla.
„Takhle dobrý?“
„Jo.“
Nechala jsem mu prsty ještě chvíli na krku. Líbilo se mi, že ho tam potom uvidí přesně takhle.
Veronika tentokrát dorazila pozdě a u stolu si sedla naproti němu. Když něco říkal, nakláněla se přes ubrousky a sklenice. David někdy začal vtipem ještě předtím, než dokončil vlastní vysvětlení. Chtěl, aby se smála.
Poznala jsem to. Nedalo se nepoznat, když jsem ho kdysi sledovala stejně.
V jednu chvíli mu řekla, že ta košile je hezká. David se podíval na rukáv a pak na mě.
„Vybírala Lenka.“
Zvedla jsem sklenici. Veronika mi řekla, že mám dobrý vkus.
Bylo to zvláštní. Chtěla jsem, aby mě pochválila za něj. A když to udělala, přála jsem si, aby se zase obrátila jen na Davida.
Pod stolem jsem se ho dotkla kolenem. Věděl, že jsem to udělala schválně. Usmál se na mě, ale vzápětí odpovídal Veronice na otázku.
Ten malý návrat k ní mě vzrušil víc než jeho úsměv. Když jsme potom šli domů, držela jsem ho za ruku. Měla jsem chuť zastavit ho někde, kde by na nás nebylo vidět.
„Ty jsi dneska nějaká,“ řekl.
„Jaká?“
„Hezká.“
Překvapilo mě, že to řekl právě takhle. Od něj jsem ten večer čekala spíš otázku.
V dalších týdnech jsem začala řešit náš stůl. Bylo tam hlučno, Veronika neslyšela přes uličku a židle u dveří táhla. Všechno to byla pravda. Zároveň jsem při usazování věděla, odkud na sebe s Davidem dobře uvidí.
Bára se jednou zeptala, jestli nehraju ještě nějakou hru, o které ostatní nevědí.
„Chci, abychom se slyšeli.“
„Tak si hlavně neposouvej lidi místo figurek.“
Smála se u toho. Smála jsem se taky a pak jsem ji poprosila, ať mi podá svůj kabát z židle, kterou jsem potřebovala uvolnit.
David si čtvrteční večery oblíbil. Doma o kvízu začal mluvit dřív. Někdy hledal něco, co jsme minule nevěděli, a poslal odkaz do společné skupiny. Když Veronika odpověděla, přečetl mi její poznámku.
Byla jsem ráda, že mi ji čte. Zároveň jsem chtěla slyšet, jakou větou odpověděl on.
„Pošli jí to,“ radila jsem.
Poslal.
Telefon potom položil na stůl a začal mi vyprávět o práci. Několikrát jsem se přistihla, že neposlouchám, protože čekám, jestli mu ještě pípne.
Veronika mi jednou navrhla sobotní kávu. Chtěla se podívat do obchodu s lampami a potom někam sednout. Souhlasila jsem, ale v pátek jsem to zrušila. David měl domluvené kolo a já jsem chtěla být doma, až se vrátí.
Napsala jsem, že se nám změnily plány.
„Tak někdy jindy,“ odpověděla.
V pondělí mi ukázala fotografii lampy. Zeptala jsem se, jestli ve čtvrtek přijde.
„Přijdu. Lampa kvíz neruší.“
Zasmála jsem se a už se na nákup dál neptala. Až později mě napadlo, že jsem ani nevěděla, kterou ze dvou lamp na fotografii si vybrala.
O týden později se u nás stavila před kvízem, protože jela přímo z práce a měla čas. David ještě nebyl doma. Nabídla jsem jí čaj.
Veronika seděla na kuchyňské židli a dívala se na fotografii na lednici. Byla z dovolené, dcera na ní měla ještě rovnátka.
„Vy jste spolu hrozně dlouho, viď?“
„Dvacet let manželé.“
Přikývla. Potom mi řekla něco o svém bývalém. Nejdřív jen obyčejnou historku. Pak se odmlčela a dodala, že jí vadí, jak se po rozchodu dál vídá s jeho sestrou. Pořád se snaží mluvit tak, aby se přes ni nic nevrátilo k němu.
Poslouchala jsem ji. Když se ve dveřích ozval Davidův klíč, přestala jsem na okamžik vnímat, co říká.
Přišel v cyklistických kalhotách, vlasy slepené potem. Veronika ho pozdravila a pak se obrátila zpátky ke mně. Davida ten večer nijak zvlášť neřešila.
„Tak se převlíknu a můžeme,“ řekl.
Byla jsem zklamaná, že vešel právě takhle. A taky že si toho skoro nevšimla.
Večer jsme skončili třetí. David našel telefonát od známého a šel mu zavolat před hospodu. U stolu jsme zůstaly já, Bára a Veronika. Radek byl u výčepu.
Veronika se zeptala, jestli máme o víkendu program. Řekla jsem, že ještě ne.
„Já bych potřebovala nějak vymyslet tu knihovnu. Myslela jsem, že mám míň knížek.“
Mohla jsem nabídnout, že se přijdu podívat. Místo toho jsem řekla, že David má na podobné věci dobrý odhad.
Bára se podívala na mě.
Veronika odpověděla, že to snad zvládne. Potom začala mluvit o něčem jiném.
Když se David vrátil, řekla jsem mu o knihovně. Veronika mě přerušila dřív, než jsem stačila navrhnout návštěvu.
„Já nikoho objednávat nechci.“
Řekla to klidně. O to hůř se mi předstíralo, že si toho nemusím všimnout.
Zprávu, že příští čtvrtek nepřijde, poslala v úterý. Jela za sestrou, která potřebovala pomoct s něčím v bytě. Napadlo mě nabídnout jí odvoz, dřívější sraz nebo pomoc. Veronika napsala, že se to nedá přesunout.
Odpověděla jsem, že je to škoda.
David mezitím krájel chleba a z její nepřítomnosti si nic nedělal. Zeptala jsem se, jestli chce vůbec jít.
„Proč bych nechtěl?“
„Budeme jen čtyři.“
„To jsme byli předtím pořád.“
Měl pravdu. Připadalo mi to necitlivé.
Ve čtvrtek si vzal mikinu. Neřekla jsem nic, ale cestou do hospody jsem se zeptala, jestli se mu nechce radši někam jinam.
„Máme tam domluvenou Báru s Radkem.“
„Já vím.“
U stolu se choval normálně. Odpovídal na otázky, občas udělal vtip, občas ho nikdo neslyšel. Po první přestávce si objednal další pivo a zeptal se mě, jestli nechci něco k jídlu.
Všechno bylo v pořádku. To mi vadilo nejvíc.
Při hudební části jsme nevěděli dva interprety. Řekla jsem, že s Veronikou bychom je poznali.
„Tak příště,“ odpověděl Radek.
David se podíval na papír a navrhl jméno, které mě napadlo taky, ale od kterého jsem čekala, že ho hned zavrhne.
„Ty se dneska vůbec nesnažíš,“ řekla jsem.
Bára zvedla tužku od papíru.
„Lenko.“
David se na mě podíval. Nebyl naštvaný. Ještě ne.
„Já se snažím stejně jako jindy.“
„To právě říkám.“
Pak jsem se napila. Neměla jsem žízeň, jen jsem potřebovala přestat mluvit.
Cestou domů mlčel. Nechala jsem ho, protože jsem se pořád cítila zklamaná a čekala, že se zeptá proč.
Zeptal se až v kuchyni.
„Co po mně vlastně chceš?“
„Nic.“
„Tak proč na mě celý večer takhle jedeš?“
Řekla jsem, že jsme se nemohli dohodnout na odpovědích a že mi vadí, když něco plácne jen tak. David si sundal mikinu a pověsil ji přes židli.
„To dělám tři roky.“
Podívala jsem se na jeho tričko. Bylo stejné jako v úterý.
„S ní jsi jinej,“ řekla jsem.
„S Veronikou?“
Přikývla jsem.
„Takže ti vadí, že se mi líbí?“
Ta věta mi prošla tělem rychleji než jeho ruka v autobuse. David ji neřekl provokativně. Ptával se mě takhle na věci, které potřeboval pochopit.
„Líbí se ti?“
„Ano. Je hezká a je s ní dobře. To jsi taky věděla.“
Věděla. Jen jsem potřebovala, aby to patřilo do situace, kterou připravím já.
„Ty mě s ní pořád posazuješ,“ dodal.
Sedla jsem si. David zůstal stát na druhé straně stolu.
„Mně ses líbil ty,“ řekla jsem. „Jak ses jí líbil.“
Zamračil se. Pak si odsunul židli, ale nesedl si hned.
„Takže dneska nestačím?“
Nechtěla jsem odpovědět ano. Nechtěla jsem ani říct ne tak rychle, aby poznal, že mu chci jen ulevit.
„Já nevím, proč to tak je.“
David si sedl. Po chvíli řekl, že si myslel, že mě zase začal přitahovat. Jen tak. Že se mi líbí být s ním, protože jsem ho začala líbat i v obyčejný den, když někam šel.
„Přitahuješ mě,“ řekla jsem.
„Tak proč mi dneska dáváš najevo, že jsem tě zklamal?“
Veroniku jsem v pátek potkala v kuchyňce. Zeptala se, jak jsme dopadli.
„Šestí.“
„Tak snad to příště vylepším.“
Zalila si čaj a šla kolem mě. Požádala jsem ji, jestli si můžeme na chvíli sednout. Podívala se na hodiny a souhlasila.
Řekla jsem, že se jí chci omluvit za tu knihovnu. Nikoho jsem jí neměla nabízet, když si o pomoc neřekla.
„To je dobrý,“ odpověděla.
„A za tu sobotu, co jsem zrušila.“
Veronika si položila hrnek před sebe. Tentokrát neřekla, že je to dobré.
„Já si někdy nejsem jistá, jestli se chceš vídat se mnou,“ řekla. „Nebo jestli mě chceš mít u toho, když jsi s Davidem.“
Dívala jsem se na její hrnek. Na okraji byla malá stopa rtěnky. Nevěděla jsem, jakou používá, co má ráda k snídani ani kdy má narozeniny. Zato jsem věděla, jak se směje tomu, co řekne můj muž.
„Chci se vídat s tebou,“ odpověděla jsem.
„Tak proč jsi mi chtěla poslat Davida domů?“
Vysvětlovala jsem, že jsem jen chtěla pomoct. Mluvila jsem tak dlouho, až mi došlo, že i tentokrát čekám, jestli mě zachrání a řekne, že samozřejmě chápe.
Neřekla to.
„A já se s Davidem bavím ráda,“ dodala. „Vím, že to asi taky vidíš.“
Podívala jsem se na ni. Čekala jsem, že mi hned vysvětlí, proč se nemusím bát. Veronika jen vzala hrnek do rukou.
„Ale když se tě ptám, jestli půjdeš na kávu, myslím tím tebe.“
O víkendu jsme s Davidem jeli nakoupit. V autě jsme se bavili normálně a právě to mě znejisťovalo. Čekala jsem, že budeme muset všechno rozebrat znovu, aby bylo jasné, že se na sebe nezlobíme.
U pečiva se mě zeptal, kolik rohlíků chci. Řekla jsem dva a on je dal do sáčku. Ve frontě mi vzal tašku z ruky, protože byla těžká. Zůstala jsem stát vedle něj a uvědomila si, že zase hodnotím, co při tom cítím.
Zalíbí se mi teď? Když se narovná? Když se na něj podívá prodavačka?
Když jsme přivezli nákup, řekla jsem mu to. David odložil balíček sýra.
„Můžeš na chvíli přestat?“
„S čím?“
„Mě takhle zkoušet.“
Zbytek nákupu jsme uklidili skoro beze slov.
Veronika se zeptala ve společné skupině, jestli jdeme další čtvrtek. Bára potvrdila rezervaci. David napsal, že přijde. Já se přidala až večer.
Dvakrát jsem začala psát Veronice soukromou zprávu, že se asi nesejdeme všichni. Vedle jejího jména ale svítily tři potvrzené odpovědi. Smazala jsem ji. Za hodinu přibyla Radkova otázka, jestli se před kvízem najíme. David napsal, že by rád.
Ve čtvrtek jsem přišla později. Musela jsem dodělat práci. Všichni už seděli u stolu. Veronika byla vedle Báry a vedle Davida zůstala volná židle.
Sedla jsem si tam. David mi podal nápojový lístek. Chvíli si nevěděl rady s tím, kam položit loket, protože jsme seděli blíž než obvykle. Posunula jsem sklenici.
Veronika nám vyprávěla o sestře. Zeptala jsem se, s čím jí nakonec pomáhala. Odpověděla, že skládaly dětskou postel, a pak mi ukázala fotografii, na které zbyly tři šroubky.
David se naklonil, aby se podíval. Veronika mu telefon podala a začala vysvětlovat, proč si myslí, že jsou navíc. Zasmál se. Líbilo se mi to pořád.
Tentokrát jsem nezkoušela zařídit, aby ten smích pokračoval.
Cestou domů jsem mu řekla, že to byl dobrý večer. Přikývl. Šli jsme vedle sebe a on měl ruce v kapsách, protože se ochladilo.
„Jsem ráda, že jsi šel,“ dodala jsem.
„Já tam rád chodím.“
Neřekl to tvrdě. Jen mi připomněl něco, co nepotřebovalo moje vedení.
V předsíni si sundal boty. Zůstala jsem za ním a sáhla mu na rameno. Podíval se na mě.
„Chci tě políbit,“ řekla jsem.
„Teď?“
„Jo.“
Otočil se ke mně. Políbili jsme se krátce, pak o něco déle. Neměla jsem v hlavě obraz od stolu. Snažila jsem se ho tam ani nevytvářet.
David mi položil ruku na bok a potom ji sundal.
„Nechci, abys to dělala, protože se to má teď podařit.“
Pustila jsem jeho rameno. Chvíli jsme stáli proti sobě v předsíni, ze které bylo slyšet ledničku.
„Já bych to ráda věděla hned,“ řekla jsem.
David se opřel o věšák. Málem shodil můj kabát a zachytil ho loktem. Dřív bych se smála, že se u nás nedá ani stát bez ztrát. Teď jsem kabát vzala a pověsila ho pořádně.
„Já taky,“ odpověděl.
Pak šel do kuchyně a zeptal se, jestli nechci čaj. Řekla jsem, že ano.
Sedla jsem si ke stolu. David přede mě postavil hrnek a začal mi vyprávět něco, co se mu ráno stalo v práci. Nejdřív mě napadlo, že se dnes už asi nic dalšího nestane.
Potom jsem se ho zeptala, jak to pokračovalo.
