Článek
Dům jsme s Martinem hledali skoro dva roky. Chtěli jsme zahradu, pokoj pro návštěvy a místo na jeho nástroje. Když jsme našli menší domek u Berouna, fotila jsem si i prázdné záhony. Prodej našeho bytu jsem si vzala na starost já, protože mám pružnější pracovní dobu. Zpočátku jsem manželovi po každé prohlídce hned volala.
Adam přišel ve čtvrtek odpoledne. Byl rozvedený, hledal něco blíž práci a na rozdíl od ostatních nezkoušel každou kliku. U knihovny se zastavil nad rozečtenou knížkou a zeptal se, jestli mě baví. Nakonec jsme u ní stáli deset minut. Doma jsem obvykle poslouchala, co bude potřeba koupit a zařídit. Tady se někdo ptal a počkal si na odpověď.
Na druhou prohlídku měl přijít s bratrem, ale dorazil sám. Uvařila jsem kávu, přestože předchozí zájemci dostávali nejvýš vodu. Vyptával se, jestli se na zahradu těším opravdu já, nebo hlavně manžel. Řekla jsem, že oba. Pak jsem si postěžovala na dojíždění, o kterém jsme s Martinem už rozhodli. Adam se usmál, že bych ještě mohla zůstat ve městě. Když odešel, zkusila jsem si v zrcadle rozpustit vlasy.
Začali jsme si psát. Nejdřív kvůli vyúčtování a rozměrům sklepa, později se ptal, jestli jsem zase v práci tak dlouho. Odpovídala jsem i vedle Martina na pohovce. Když se manžel zajímal, kdo píše, řekla jsem jen, že ten zájemce. Byla to pravda a já si díky tomu připadala méně směšně. Jeho zprávy jsem si četla znovu i ráno v tramvaji.
Potřetí si přišel přeměřit výklenek. Věděla jsem, že Martin bude do večera pryč, a nabídla mu právě ten termín. U dveří mě Adam políbil. Neuhnula jsem, naopak jsem ho zadržela za rukáv, když chtěl odejít. Potom jsem dlouho nesklidila jeho hrnek. Manželovi jsem večer vyprávěla, že prodej vypadá nadějně, a nechala se obejmout.
Nabídka přišla druhý den. O sto tisíc méně, než jsme uváděli v inzerátu, přesně tolik, kolik jsme byli ochotní přijmout. Martin chtěl souhlasit. Já začala mluvit o dalších zájemcích, které jsme ani neměli. Muž mě chvíli poslouchal a pak řekl: „Tak mu napiš víc. Ale potřebujeme to prodat.“ Napsala jsem Adamovi, že zatím odmítáme. Doufala jsem, že přijde smlouvat a zase zůstane na kávu. Pozvat ho jen tak bych se neodvážila; musela bych přiznat, co od něj chci, a riskovat odmítnutí. Kvůli bytu jsem ho mohla vídat a doma nic nevysvětlovat.
Čekala jsem telefonát. Místo toho napsal, že rozumí a děkuje za můj čas. Ani jednu osobní otázku už mi nepoložil.
Po třech dnech jsem mu nabídla, ať se přijde podívat na opravené okno v kuchyni. Neměl čas. Další prohlídky mě rozčilovaly. Žena, která vytkla odřenou podlahu, mi připadala protivná, mladému páru jsem nenabídla jiný termín, ačkoli jsem mohla. Martin začal být nervózní. Majitel domu čekal a my neměli kupce. Když se muž zeptal, jestli se má ozvat Adamovi sám, odsekla jsem, že se snad nebudeme doprošovat.
Za další dva týdny jsem Adamovi zavolala kvůli podkladům ke sklepu. Řekl, že už si vybral jiný byt. Zeptala jsem se, jestli tím pro něj skončilo úplně všechno. Chvíli mlčel a pak řekl: „Kláro, já hledal byt. Nikdy jsme se nedomlouvali na vztahu.“ Připomněla jsem mu polibek. Odpověděl, že se mu líbím, ale společnou budoucnost mi nesliboval. Chtěla jsem mu říct něco o slušnosti. Jenže přes zeď bylo slyšet Martina, jak myje nádobí po naší večeři, a já se radši rozloučila.
Manželovi jsem to řekla v neděli, když rozložil na stole půdorys domu. Nejdřív jsem přiznala polibek, potom zprávy a nakonec důvod odmítnutí nabídky. Právě u toho přestal pokládat otázky. Večer majiteli zavolal, že s námi nemá počítat. Když jsem namítla, že jsme ten dům přece chtěli oba, odpověděl, že teď se mnou nechce nic kupovat. Půdorys nechal ležet pod talířem.
Byt je pořád na prodej. Martin teď chodí na prohlídky se mnou a já nevím, jestli kvůli nedůvěře, nebo už přemýšlí, jak si rozdělíme peníze. Nemám odvahu se zeptat. Adamovo číslo jsem nesmazala. Stydím se za to, ale občas mě ještě napadne, že kdybychom se potkali jinde, mohlo to dopadnout jinak. Pak vedle sebe u dveří slyším manžela vysvětlovat cizím lidem, proč prodáváme, a čekám, jakou odpověď zvolí tentokrát.
