Článek
Viktora jsem znala z bývalé práce. Tehdy jsme oba měli rodiny a občas spolu zašli na oběd. Že je ve vězení kvůli podvodům, mi řekla společná známá.
Byla jsem čtyři roky rozvedená a první dopis jsem poslala k jeho padesátinám. V odpovědi mi popsal vlastní rozvod a zeptal se, jak žiju já.
Zajímal se o práci, zahradu i o to, jestli pořád usínám u rozkoukaných filmů. Bývalý manžel si nevšiml ani toho, když jsem si ostříhala vlasy.
Začala jsem chystat místo pro něj
Postupně jsem mu psala i věci, které bych u kávy nevyslovila. Že mi chybí muž v posteli. Že se bojím, jak snadno si člověk zvykne, že ho nikdo nechce.
Viktor odpovídal, že si mě pamatuje jinak. Živou, přitažlivou a pořád trochu drzou. Dopisy jsem schovávala do zásuvky vedle postele.
Když začal psát o propuštění, nabídla jsem mu pokoj po dceři. Jako praktickou pomoc. Přitom jsem počítala s tím, že v něm spát nebude.
Poděkoval mi a v příštím dopise popsal naše první společné ráno. Jen káva a moje hlava na jeho rameni. Právě proto jsem mu věřila.
Vzala jsem si týden dovolené. Vyklidila skříň, koupila druhý polštář a dceři řekla, že si někoho nastěhuju.
„A znáte se vůbec ještě?“ zeptala se.
Připomněla jsem jí těch osm měsíců. Připadaly mi důkladnější než její seznamování přes telefon.
Oběd zůstal v troubě
V den propuštění pro Viktora přijel bratr. Ke mně dorazil odpoledne s taškou a kyticí z benzinky. Objal mě trochu nejistě. Já ho držela déle.
Ukázala jsem mu pokoj, ale tašku si položil v ložnici. Ulevilo se mi tak, že jsem přestala vnímat, jak málo toho říká.
Druhý den odjel s bratrem pro oblečení. Upekla jsem kuře a čekala s obědem. Vrátil se po šesté, najedený.
Zastavili se prý i u kamaráda. Snažila jsem se tvářit, že to chápu. Večer jsem mu přesto připomněla, že mám dovolenou kvůli němu.
Další den chtěl jet znovu. Navrhla jsem výlet na Křivoklát, potom alespoň procházku. Při obouvání zůstal sedět na židli.
„Aleno, nemusíme být pořád spolu.“
Řekla jsem, že to mohl napsat dřív, než jsem si vzala dovolenou.
„Nemůžeš mi přece připravit program na každý den.“
Nebyl u mě ani týden a už mluvil, jako bych ho nepouštěla ven. To jsem mu taky řekla. Vstal tak prudce, že židle narazila do zdi.
Některé věty potřeboval napsat
Večer jsme seděli každý na jiném konci pohovky. Zeptala jsem se, proč mi sliboval, že budeme dohánět všechno, o co jsme přišli.
Dlouho opakoval, že se na mě opravdu těšil. Nakonec přiznal, že u bratra mohl zůstat pár nocí, ale nastálo ho tam nechtěli.
„Takže jsi potřeboval hlavně adresu?“
„Potřeboval jsem mít kam jít. A s tebou mi bylo dobře.“
Chtěla jsem vědět, která z těch vyznání platila. Přiznal, že někdy napsal víc, než by mi dokázal říct. Bál se, abych si jeho nastěhování nerozmyslela.
Neodešel. Ani já ho neposlala pryč. Potřebovala jsem, aby mě chtěl i teď, když už měl kde spát. V noci jsem za ním přišla do ložnice.
Ráno jsem se probudila s jeho rukou kolem sebe. Mohla jsem chvíli ležet. Místo toho jsem otevřela zásuvku.
U snídaně jsem mu přečetla větu o tom, že se mnou chce trávit každý volný den. Potom další, o společných večerech. Čekala jsem, že po té noci už nebude uhýbat.
Odložil hrnek.
„Budeš mi to takhle číst pokaždé, když budu chtít někam jít?“
Řekla jsem, že jestli mu vadí vlastní slova, neměl je posílat.
Napsala jsem ještě jednou
Odpoledne si sbalil tašku. S bratrem se domluvil na dvou týdnech, pak si prý najde pokoj. Tentokrát jsem mu nic dalšího nenabídla.
Poslal mi peníze na jídlo a poděkování. Rozčílilo mě, jak snadno dokázal vyčíslit svůj pobyt, když já pořád počítala měsíce před ním.
Za týden jsem mu napsala dopis. Nechtěla jsem slyšet, jak mi do telefonu vysvětluje, že jsme si jen nerozuměli. Na papíře jsem mohla dopovědět všechno.
Napsala jsem, že nemusel slibovat lásku kvůli pokoji. Pak jsem tu větu přeškrtla. Pokoj bych mu možná nabídla i bez slibů, ale dovolenou ani místo vedle sebe ne.
Dopis jsem poslala k jeho bratrovi. Připsala jsem, ať odpoví poštou. Telefonní číslo jsem měla, jenže právě na jeho dopisy jsem se uměla těšit. Chtěla jsem ještě jeden, přestože jsem teď věděla, jak je psal.
