Článek
Na první schůzku přinesl malý zápisník. Já si kvůli němu koupila halenku, kterou jsem pak nechala pod kabátem.
„Jak se známe?“ zeptal se.
„Přes přátele.“
„Přes které?“
To mě nenapadlo. Stejně jako mě nenapadlo, že budu cizímu muži vysvětlovat, jak říkám dceři a čemu se můj bývalý manžel směje jen proto, aby ostatní přestali mluvit.
Markovi bylo čtyřiačtyřicet, o sedm méně než mně. Doprovázel lidi na společenské akce. Na jeho stránkách byly uvedené hodiny, cena a věta, že služba nezahrnuje intimní kontakt. Právě ta mě uklidnila. Objednávala jsem si účastníka večeře, nic dalšího.
Dcera nás pozvala do restaurace oslavit nové místo. Pavel měl přivést Janu. Já mohla samozřejmě přijít sama, napsala mi Eliška. To samozřejmě mě stálo tři hodiny Markova času.
„Nemusíte ho porážet,“ řekl, když jsem potřetí opravila náš vymyšlený příběh.
„Za to vás neplatím.“
Zavřel zápisník. „Tak co má být na konci večera?“
Chtěla jsem, aby Pavel přestal pokládat moji samotu za potvrzení, že z nás dvou odešel ten zajímavější. Markovi jsem řekla, že chci příjemnou večeři.
Před restaurací čekal bez květin, podle dohody. Když jsem souhlasila, vzal mě za ruku. Měl ji teplou a já si náhle připadala směšně slavnostní.
Pavel vstal napůl. Jana odsunula kabelku z volné židle. Eliška se na mě podívala tak překvapeně a radostně, že jsem chtěla všechno zrušit.
„Mami, tys nic neřekla.“
„Nebylo ještě co.“
Marek mi pomohl z kabátu a potom poslouchal Elišku. Zeptal se, kolik lidí bude mít na starosti. Pavel se dosud zajímal jen o plat.
Víno objednal pro celý stůl můj bývalý. Když mi číšník naplnil skleničku, natáhla jsem se po ní, ale Marek ho zastavil. Pamatoval si, že jsem chtěla suché. Nic velkého. Jenže Pavel vedle mě dvacet šest let říkal, ať nedělám okolky.
„Olga má radši suché,“ poznamenal teď.
„Tak proč jí objednáváš polosladké?“ zeptala se Jana.
Rozesmála jsem se moc nahlas. Marek se usmál a pod stolem mi krátce stiskl ruku. Tohle jsme si nenacvičili. Nebo jsem si aspoň nepamatovala, že bychom si nacvičili právě tohle.
Při odchodu se Eliška zeptala, zda přijde i na její narozeniny. Odpověděla jsem dřív než on.
„Jasně. Jestli nebude muset pracovně pryč.“
Marek mi podržel kabát. Najednou byl velmi zdvořilý.
Venku jsem nechtěla pustit jeho ruku. Doprovodil mě k tramvaji, přestože zaplacený čas už skončil. U zastávky jsem ho políbila. Krátce, neobratně, ale s očekáváním, za které jsem se začala stydět ještě dřív, než ustoupil.
„Olgo.“
„Promiň. Myslela jsem…“
Nezeptal se co. Za to jsem ho v tu chvíli skoro nenáviděla. Stačilo, aby se zatvářil jako muž, kterého také něco napadlo a který si to jen nemůže dovolit.
„Dojedete v pořádku?“
Přikývla jsem. Do tramvaje jsem nastoupila bez rozloučení.
Doma jsem si halenku nesvlékla. Seděla jsem v ní u stolu a vybavovala si, jak se ke mně při večeři nakláněl. Uměl mi nechat čas na odpověď. Připadala jsem si vedle něj vtipná. To přece nemohl všechno předstírat.
Za dva dny jsem mu napsala adresu a čas Eliščiných narozenin. Přidala jsem, že bychom předtím mohli zajít sami na kávu.
Odpověděl večer. Poděkoval za nabídku a poslal cenu za sobotní doprovod.
Napsala jsem: „Nemusíš ze všeho dělat zakázku.“
Dlouho nic. Potom: „Po té puse nechci, abychom si objednávku vykládali každý jinak.“
Vyťukala jsem, že při večeři mu moje společnost zjevně nevadila. Smazala jsem to. Pak jsem zrušila sobotu a požádala ho, aby vymazal podklady o mé rodině. Potvrdil obojí. Bez otázky, bez pokusu mě zadržet.
Elišce jsem do telefonu řekla, že přijedu sama. Až u ní v kuchyni, když vyndávala z lednice dort, se zeptala, jestli jsme se rozešli.
„My jsme spolu nechodili.“
Zůstala stát s krabicí v rukou. Musela jsem jí to říct celé. Cenu jsem vynechala, ale ona se na ni stejně zeptala.
„Já před tátou říkala, že tě dlouho neviděl takhle spokojenou.“
„To jsem byla.“
„Mami, já se tě zastávala. On měl ty svoje poznámky o zajíčcích a já mu vysvětlovala, že vám do toho nic není.“
Chtěla jsem říct, že právě kvůli těm poznámkám jsem Marka potřebovala.
„Mohlas mi to aspoň říct předem.“
Jenže pak by se na nás v restauraci tak nedívala.
Z obýváku zavolal její přítel, jestli má otevřít sekt. Eliška odpověděla, že ano, a podala mi nůž na dort.
„Tátovi to vysvětlíš sama. Já už za tebe nic říkat nebudu.“
Pavel dorazil o půl hodiny později. Sotva si sundal boty, zeptal se, kde mám doprovod. Eliška dál rovnala skleničky. Čekala jsem, že se ozve. Potom jsem položila nůž.
„Nepřijde. Zaplatila jsem mu, aby se mnou šel na tu večeři.“
Pavel se krátce zasmál. Když jsem nic nedodala, přestal si rozepínat kabát.
„To ti tolik záleželo na tom, co si myslím?“
„Jo.“
Z obýváku přišel Eliščin přítel s otevřenou lahví. Pavel se k němu okamžitě obrátil.
„Představ si, Olga si na mě najala chlapa.“
„Ta večeře byla kvůli mojí práci,“ řekla Eliška. Dívala se na mě.
Pavel jí podal dárek a vešel do pokoje. Vzala jsem znovu nůž, ale Eliška nastavila dlaň. Odevzdala jsem jí ho a šla si sednout mezi ostatní. Volné místo bylo vedle Pavla.
