Článek
S Romanem jsem se scházela skoro dva roky. Byla jsem rozvedená, prodávala jsem v obchodě s domácími potřebami a bydlela sama. Roman měl ženu, dům a pečlivě rozdělený čas. O společném životě nemluvil. Já se neptala, protože jsem nechtěla pokazit večery, které nám zatím vycházely.
Náhrdelník mi přinesl k narozeninám. Byl z bílého zlata, s drobným přívěskem, mnohem dražší než šperky, které jsem si kupovala sama. Zapnul mi ho před zrcadlem v předsíni. Když jsem se otočila, vypadal spokojeně. Ten večer u mě zůstal déle než obvykle.
O týden později jsme měli jít do restaurace za městem. Vzala jsem si náhrdelník a šaty, které měl rád. Roman mě u auta požádal, abych šperk nechala doma. Majitel podniku znal jeho ženu. Prý nemusíme vypadat, jako bychom slavili výročí, kdyby nás náhodou přišel pozdravit.
Namítla jsem, že společná večeře bude nápadná i bez přívěsku. Odpověděl, ať nedělám problém z maličkosti. Vrátila jsem se do bytu a sundala ho. U stolu mi pak držel ruku, dokud nepřišla obsluha. Jeho opatrnost neměla žádný řád, ale já se přizpůsobila. Chtěla jsem konečně povečeřet mimo svůj byt.
Náhrdelník jsem nosila do práce. Romanovi se líbilo, že ho mám přes den na sobě. Když mi ale jednou nabídl odvoz a zastavil před obchodem, přívěsek jsem automaticky schovala pod halenku. Ani mě o to nemusel žádat. Doma jsem si ho zase vytáhla a večer mu poslala fotografii.
Pobyt jsem si zaplatila sama
Na podzim jsme plánovali dvě noci v penzionu u Třeboně. Vyměnila jsem si směny a vybrala pokoj. Roman odjezd nejdřív posunul kvůli práci, pak ho zrušil, protože jeho žena chtěla jet k příbuzným. Nabídl mi místo toho úterní odpoledne. Neodpověděla jsem hned a on už se nezeptal znovu.
Nedokázala jsem kolegyni přiznat, proč volno nepotřebuji. Řekla jsem tedy, že pojedu sama. Teprve doma jsem začala počítat cenu pokoje, cestu a jídlo. Peníze bych z úspor dala dohromady, ale dráždilo mě, že si zase sama zaplatím náhradní program a budu vděčná za příští úterý.
Náhrdelník jsem odnesla do výkupu. Nabídli mi devět tisíc korun. Přišlo mi to málo, přesto jsem souhlasila. Chtěla jsem odjet za peníze z jeho dárku. Byla v tom i malá pomsta, o které neměl vědět. Když mi pracovnice podala peníze, požádala jsem ještě o vrácení prázdné krabičky.
V penzionu se mě při snídani zeptali, zda druhý host dorazí později. Vysvětlila jsem, že nepřijede vůbec. Pak jsem si vzala kávu k oknu. Odpoledne jsem Romanovi napsala, že jsem nakonec odjela. Poslal mi přání, ať si odpočinu, a já mu schválně neřekla, z čeho pobyt platím.
Zavolal několik dní po mém návratu. Potřeboval se stavit, prý jen pro jednu věc. Ve dveřích se nevyzul a požádal o náhrdelník. Manželka našla účtenku. Namluvil jí, že koupil dárek pro ni, ale rozmyslel si ho a vrátí ho do obchodu. Jestli ho tam vůbec vezmou zpět, ještě nezjišťoval.
Krabička mu nestačila
Nejdřív jsem se ho zeptala, co by udělal, kdyby si žena chtěla dárek nechat. Namítl, že to teď nemusíme řešit. Potom jsem řekla, že šperk už nemám. Roman se podíval k věšáku, jako by tam musel někde viset. O prodeji jsem mu musela povědět podruhé, než odložil klíče.
Chtěl vědět, kolik jsem dostala. Když uslyšel částku, oznámil mi, že zaplatil osmadvacet tisíc. Vyčítal mi, že jsem se ho předem nezeptala. Odpověděla jsem, že při předávání o žádném půjčení nemluvil. „Tak jsi mi měl nechat cenovku a napsat, kdy to budeš potřebovat zpátky,“ řekla jsem.
Požadoval celou původní cenu. Peníze vzal ze společných úspor a ženě slíbil, že je doplní. Teď chtěl, abych mu s tím pomohla. Nabídla jsem devět tisíc, skutečný výtěžek prodeje. Část už jsem utratila za pobyt, takže bych musela sáhnout do úspor. Na víc jsem nepřistoupila.
Položila jsem před něj krabičku. Roman ji neotevřel. Řekl, že zbytek doplatí ze své mimořádné odměny a doma to nějak zařídí. Neptala jsem se jak. U dveří dodal, že naše schůzky byly poslední dobou stejně čím dál složitější. Přikývla jsem příliš rychle, abych nemusela poslouchat další důvody.
Devět tisíc jsem mu poslala druhý den. Přijetí potvrdil krátkou zprávou. Krabička zůstala u mě. Při úklidu jsem do ní vložila drobné náušnice, které jsem předtím nechávala na poličce v koupelně. Pokaždé když jsem je chtěla vzít, otevřela jsem ji opatrně, přestože už uvnitř nebylo nic drahého.
Roman někdy parkoval u pekárny naproti našemu obchodu. Cestou na ranní směnu se tam pořád dívám. Jednou jsem zahlédla stejnou barvu auta a zpomalila, přestože už jsem měla zpoždění. Byl to někdo jiný. U přechodu jsem potom musela popoběhnout, abych ještě stihla zelenou.
