Článek
Radim uměl před lidmi působit jako člověk, kterého nic nezaskočí. U zákazníka uklidnil rozčileného vedoucího, v hospodě rychle přidal nějakou poznámku. Vedle Ondřeje býval tišší. Když spolu jeli dodávkou, nemusel vyplňovat každou chvíli řečí. Právě kvůli tomu se na společné výjezdy těšil víc, než doma přiznával.
Servisovali balicí stroje. Z brněnské dílny vyráželi často před pátou a na delších zakázkách zůstávali přes noc. Ondřej řídil rád ráno, Radim přebíral volant odpoledne. Za tři roky už věděli, kdo zapomíná nabíječku a kdo před kontrolou stroje potřebuje deset minut, aby se mohl v klidu rozhlédnout.
Ondřej byl rozvedený. O mužích, se kterými se vídal, mluvil před Radimem občas a bez velkých úvodů. Radim se zprvu pokaždé zatvářil, že přeslechl. Později se naučil zeptat, jak se jmenuje. Připadalo mu to jako důkaz vlastní velkorysosti.
Na jaře zůstali v penzionu u Jihlavy. Oprava se protáhla, večeři dostali až po deváté a Ondřej měl ve vlasech prach z provozu. Radim mu ho při odchodu z jídelny smetl rukou. Ondřej se přestal usmívat. Na schodišti se pak Radim zastavil tak blízko, že už nemohl předstírat, že chce jen projít. Políbil ho první.
Ráno za to podle Radima mohl alkohol.
„Dvě piva,“ připomněl Ondřej, když Radim před dodávkou mluvil o opilecké hlouposti. Potom otevřel dveře spolujezdce. Celou cestu na zakázku probírali jen práci. Radimovi se ulevilo, ale kolem poledne už mu vadilo, že se na něj Ondřej podívá jen tehdy, když potřebuje nářadí.
Večer mu zaklepal na pokoj. Nesl prodlužovací kabel, o který ho nikdo nežádal.
„Zase jsi opilý?“ zeptal se Ondřej.
Radim zavrtěl hlavou. Dovnitř ho pustil až po chvíli.
Další týdny žil Radim od jedné cesty ke druhé. Ženě doma vyprávěl o opotřebovaných součástkách a špatných obědech. Ondřejovi nikdy nesliboval, že odejde. Když to jednou chtěl vyslovit nahlas, kolega ho zastavil: o rozvod ho nežádá. Radim tu odpověď přijal s úlevou, která byla větší, než by před ním chtěl ukázat.
V dílně si ovšem hlídal i to, kde vedle Ondřeje stojí. Když kolega Mirek prohodil, že ti dva už jsou sehraní jako manželé, Radim okamžitě odpověděl, že doma mu jedna ženská úplně stačí. Ondřej dál ukládal nářadí do kufru. Radim si později říkal, že vlastně neřekl nic zlého.
Jenže u oběda přidal poznámku o mužích, kteří potřebují chlapa, aby jim někdo otevřel zavařeninu. Mirek se zasmál a Ondřej se podíval přímo na Radima. Ten pohled mu vydržel v hlavě celé odpoledne.
Po práci ho Ondřej zastavil u šaten.
„Já po tobě nechci, abys někomu vysvětloval, co spolu máme. Ale dělat si z nás legraci před nimi nemusíš.“
Radim se opřel o skříňku. „Když se začnu tvářit uraženě, bude to teprve nápadné.“
„Stačí, když nebudeš začínat ty.“
Radim slíbil, že toho nechá. V duchu si celou věc zmenšil na jednu nepovedenou větu nad talířem. Cestou domů ho napadlo, že Ondřej má snadnou pozici. O něm se ví, s kým chodí. Radim musí dávat pozor na ženu, na kolegy i sám na sebe. Chvíli se tou myšlenkou dokázal skoro ospravedlnit.
Na další větší zakázku jeli dvěma vozy také Mirek a Pavel z montáží. Večer seděli v restauraci pod penzionem, unavení, s telefony položenými mezi sklenicemi. Pavel ukazoval fotografie nového bytu. Když došel ke koupelně se dvěma umyvadly, Mirek poznamenal, že alespoň bude mít každý svůj prostor.
Radim zachytil jeho pobavený pohled. Chtěl k němu zase patřit, přidat něco dřív, než by si někdo všiml, jak vedle Ondřeje váží slova.
„Hlavně aby tam měl místo na kosmetiku i Ondra, kdyby někdy přijel na návštěvu,“ řekl. „Ten ví, jak to mají chlapi rádi.“
Mirek vyprskl. Radim se k němu přidal, ještě než se podíval vedle sebe. Ondřej odložil ubrousek, vzal talíř a přešel k prázdnému stolu u okna. Nepráskl židlí ani nic nevysvětloval. Pavel se zeptal, jestli mu něco vadí. Radim řekl, že má dneska nějakou náladu.
Slyšel se. Přesto tu větu nedokázal vzít zpátky.
Na chodbě před pokoji Ondřeje došel. Chtěl ho chytit za loket, ale kolega uhnul.
„Byla to pitomá poznámka,“ řekl Radim. „Nemusíš kvůli tomu dělat divadlo.“
„Divadlo děláš ty. Celý večer.“ Ondřej odemkl. „A dneska už nechoď.“
Radim nešel. Čekal však, že druhý den přijde chvíle o samotě, kdy se to dá napravit. Ondřej mu u stroje podával nářadí a odpovídal na otázky. Večer odjel s Mirkem, který potřeboval zpátky do Brna. Radim zůstal dokončit zkoušku s Pavlem.
O dva týdny později se dozvěděl, že Ondřej přijal místo v jiné firmě. Nabídku měl už delší dobu, blíž k bydlišti a bez pravidelných noclehů. Radim se ho v dílně zeptal, proč mu nic neřekl. Ondřej zavřel zásuvku pracovního stolu.
„Ještě jsem se rozhodoval.“
Radim mu chtěl připomenout všechny cesty, při kterých na podobné věci měli čas. Místo toho se zeptal, jestli se budou vídat. Ondřej řekl, že nechce. Žádná hádka, při níž by Radim mohl znovu vysvětlovat své důvody. Během zbývajících týdnů spolu dokončili rozdělané opravy a Ondřej odešel.
Teď s Radimem jezdí Lukáš. Na první cestu přijde s vlastní nabíječkou a ptá se, jestli si může pustit rádio. Radim kývne. Doma jeho žena poznamenala, že je škoda přijít o tak spolehlivého kolegu. Souhlasil s ní. Nikdo se na nic dalšího neptal.
Za Velkou Bíteší zapne Radim automaticky blinkr k odbočce. Lukáš ho upozorní, že navigace vede rovně. Radim řekne, že tudy jezdívali, protože se Ondřej stavoval v malé pekárně pro pečivo na cestu. Pak blinkr vypne a pokračuje rovně. Lukáš si trasu přiblíží na telefonu a začne se ptát na zákazníka. Radim mu vysvětlí, kde zaparkovat, koho hledat a které dveře bývají zamčené. Má mu toho ještě hodně co říct.
