Článek
„Já jsem Marek,“ dodal.
Vstal z křesílka tak rychle, že mu spadl papír, který měl na klíně. Sehnul se pro něj. Alena měla dvě vteřiny, možná tři, aby upravila obličej.
„Já tě vůbec nepoznala,“ řekla.
Marek se usmál a podal jí ruku. Dlaň měl teplou, trochu vlhkou. Alena ji stiskla kratší dobu, než chtěla.
Měsíce přemýšlela o tom, jaké by bylo dotknout se ho. Teď potřebovala, aby už ji pustil.
Jeho první telefonát si nepamatovala. Někdy se snažila zpětně určit, kdy ho začala odlišovat od ostatních řidičů, ale pokaždé jí vyšlo jiné datum.
Marek jezdil z olomoucké provozovny. Alena seděla na dispečinku v Pardubicích a měla převážně odpolední směny. Firma před několika měsíci spojila plánování obou poboček. Pro ni to znamenalo další tabulku, nové zákazníky a lidi, které znala jen podle jmen v telefonu.
Markovi bylo dvaapadesát. To zjistila později. Zpočátku věděla jen, že při telefonování mluví pomalu a nezvyšuje hlas, když mu řekne něco, co nechce slyšet.
Jednou večer čekal u nakládky. Stál už dvě hodiny a Alena zjišťovala, jestli ho ten den vůbec vezmou. Seděla sama v kanceláři, vedle počítače měla otevřený jogurt a na koleni skvrnu od víčka.
„Tak jak?“ zeptal se, když mu zavolala zpátky.
„Další půlhodina.“
„To už říkali před půlhodinou.“
„Tentokrát to řekli přesvědčivěji.“
Zasmál se. Poprvé si všimla, že před smíchem krátce vydechne nosem. Byla to maličkost, ale v jejich kanceláři byla už od šesti sama a celý večer poslouchala hlavně stížnosti.
„Jedla jste?“ zeptal se.
„To je další věc, kterou jim mám zjistit?“
„Vám.“
Podívala se na jogurt.
„Ano.“
„To znělo dost nejistě.“
Přiznala, co má před sebou. Marek řekl, že má chleba se sýrem, a znělo to, jako by jí kus mohl podat.
Když se konečně dostal na řadu, zavolal ještě jednou. Alena nemusela rozhovor protahovat. Přesto se zeptala, jaký sýr.
Bylo jí devětačtyřicet. Po rozvodu žila sama pátým rokem. Dcera se odstěhovala do Brna a volala většinou v neděli, pokud se nepohádala s přítelem. Tehdy i ve středu.
Alena neměla ráda, když někdo říkal, že na ni doma nic nečeká. Čekaly na ni vlastní věci, pořady, které si vybírala sama, a postel, ze které nemusela odstrkovat cizí nohu. Jen někdy po příchodu nechala rozsvíceno v předsíni, protože při pohledu z kuchyně působil byt obydleněji.
Večer si ráda povídala. V práci to bylo součástí jejího zaměstnání, doma už spíš otázka štěstí. Kamarádky měly jiné rozvrhy. Když šla spát po půlnoci, většina z nich dávno spala.
Marek v tu dobu často stál s autem na parkovišti a čekal do rána. Jeho dlouhé hovory začínaly praktickým dotazem, který se dal vyřešit za minutu. Jednou se po odpovědi zarazil.
„Já už vlastně nic dalšího nepotřebuju.“
„Já vím.“
„Tak já vás zdržuju.“
Alena posunula jogurt dál od rukávu.
„Dneska tu není moc provoz.“
Rozhovor pokračoval dalších dvacet minut. Když volal někdo jiný, ukončila ho a věnovala se práci. Marek počkal. Někdy zavolal za hodinu, někdy až další večer.
Nevyčítal jí, že musela zavěsit. Alena si uvědomovala, jak zvláštní je oceňovat právě tohle.
Tykání navrhl on. Předtím jí po měsíci přestal říkat paní Novotná a oslovil ji jménem. Seděla zrovna s jednou botou pod stolem a druhou na noze.
„Aleno, já jsem si říkal…“
Když dokončil otázku, musela se zeptat znovu, na který termín myslí. Z jeho věty zachytila pořádně jen začátek.
Potom už si tykali.
Věděla, že má dospělou dceru, že osm let nežije se ženou a že u něj bývá o víkendech malý vnuk. Jednou se jí zeptal, jestli by jeho věku odpovídal dárek, který našel na internetu. Poslal odkaz na stavebnici.
„Já na tříletý děti nejsem odborník,“ řekla.
„Já myslel, že ty víš všechno.“
„Otevři si ten odkaz pořádně.“
Chvíli bylo ticho.
„Od čtrnácti let.“
„Tak ji zatím můžeš stavět ty.“
Jeho smích si vybavila ještě doma při čištění zubů. Bez telefonu byl kratší a méně zřetelný. Musela se na něj soustředit, aby ho v hlavě slyšela tak, jak zněl doopravdy.
Fotografii si neposlali. Ani jeden to nenavrhl. Alena si prohlédla firemní web, ale Marek nebyl na společném snímku olomoucké pobočky. Fotografovali se ještě před jeho příchodem.
V telefonu ho neměla uloženého s obrázkem. Když volal, svítilo tam jen jméno. Časem jí připadalo dostatečné.
Do její představy přibývaly věci, které jí nikdy neřekl.
Měl tmavé vlasy, protože je měl její první kluk. Vysoký byl proto, že hlas přicházel tak nějak shora, i když věděla, že to nedává smysl. Nosil košile. Nepřemýšlela proč. Nejspíš proto, že si pod límcem uměla představit místo, kam by mu položila ústa.
Když hovořil, Alena občas zvedla rameno k uchu, přestože telefon držela normálně v ruce. Tím pohybem se připravila o část slov a požádala ho, aby větu zopakoval.
Jednou se zeptal, jestli jí není zima. Řekla, že ne.
„Máš nějakej jiný hlas.“
„Jsem unavená.“
Za chvíli si svlékla svetr. V kanceláři bylo pořád stejně chladno.
Po směně jí poslal hlasovou zprávu. Stál s autem na odpočívadle, hovor už předtím ukončili a on si dodatečně vzpomněl na jméno filmu, o kterém mluvili.
Na konci zprávy řekl: „Tak dobře dojeď, Aleno.“
Pustila si ji v autě. Potom doma ještě jednou. Film si nevyhledala.
Poprvé jí zavolal na soukromé číslo v sobotu odpoledne. Měli ho jeden od druhého kvůli té stavebnici, jejíž odkaz posílal, když zrovna nebyla v práci. Alena to do té doby pokládala za drobnou organizační výjimku.
„Neruším?“
Stála před zrcadlem v koupelně a zkoušela si náušnice, které koupila ve slevě.
„Ne.“
„Jenom jsem chtěl vědět, jak dopadla ta pračka.“
Den předtím mu vyprávěla o opraváři. Sama mu o pračce řekla všechno podstatné, takže důvod k hovoru byl slabý. Právě proto se jí líbil.
Odložila náušnici na okraj umyvadla. Mluvili o jeho vnukovi, o jejím sousedovi a o tom, že se jí v okně koupelny pořád sráží voda. Marek poznamenal, že by to musel vidět.
„Tak přijeď,“ řekla.
Pak se oba odmlčeli.
Alena měla otevřené hrdlo mezi límci županu. Podívala se na sebe do zrcadla a župan přitáhla, jako by ji mohl vidět.
„Někdy bych chtěl,“ odpověděl Marek.
Náušnice se skutálela do umyvadla. Alena ji chytila těsně před odtokem.
„Ale žádnou pračku opravovat nebudeš,“ řekla.
Zasmál se tišeji než obvykle. Jeho dech jí v telefonu na okamžik připadal tak blízký, že přestala hledat druhou náušnici.
Na společné setkání firmy do penzionu u Velkého Meziříčí se původně hlásit nechtěla. V pátek odpoledne měli probírat nový program na plánování, večer byla večeře a ráno další část. Z řidičů přijíždělo jen několik lidí z každé pobočky.
Marek mezi nimi byl.
Alena změnila odpověď v tabulce a napsala, že bude potřebovat pokoj. Kolegyně se zeptala, jestli se přece jen chce podívat na ten nový program.
„Chci se podívat na lidi, se kterýma dělám.“
To byla pravda. Na jednoho z nich zvlášť.
Dcera jí pomáhala po telefonu vybrat šaty. Alena posílala fotografie, na kterých nešlo poznat, co má na sobě, protože držela mobil moc vysoko.
„Mami, já vidím hlavně tvoji hlavu.“
„Tak aspoň víš, že jsem to já.“
Když vybraly tmavomodré šaty, dcera se zeptala, jestli tam někdo bude. Alena řekla, že všichni jsou přece z práce.
„To nebyla odpověď.“
„Marek,“ přiznala nakonec.
Jeho jméno pronesené nahlas v jiném rozhovoru ji zaskočilo. Dcera si ho chtěla prohlédnout. Alena řekla, že nemá fotografii.
„Za půl roku?“
„Mluvíme spolu.“
Dcera chvíli nic neříkala. Pak jí doporučila boty, ve kterých se dá stát.
Před penzionem se Alena dívala po vysokém muži v tmavé bundě. U recepce čekali čtyři kolegové, ale žádný její představě neodpovídal. Marek napsal, že už dorazil a sedí nahoře.
Šla po schodech pomalu. Na posledním si uhladila šaty. V telefonátech uměla odpovědět hned. Teď si připravovala obyčejné ahoj a znělo jí cize.
Muž, který ji oslovil u dveří, byl jen o něco vyšší než ona. Měl velmi krátké šedé vlasy, měkké tváře a na očích brýle, které mu zvětšovaly zorničky. Košili měl, ale kostkovanou a zastrčenou tak, že mu na boku vystupoval její cíp.
S ničím z toho nebylo nic špatně. Alena to věděla. O to horší bylo, že první vteřinu pocítila zklamání.
Marek jí pustil ruku a znovu se sehnul pro list, který mezitím položil na sedadlo. Podal ho jí. Byl to program setkání.
„Tady asi budeš mít napsaný, co a kde.“
„Já ho mám.“
„Jasně.“
Složil ho napůl.
Čekala na něco, podle čeho ho pozná. Na dopravní zprávy, na sýrový chleba, na poznámku, kterou by jí pomohl přeskočit těch prvních pár minut. On se místo toho zeptal, jaká byla cesta.
Alena mu řekla, že dobrá.
Při odpoledním programu seděli každý jinde. Alena si místo vedle kolegyně vybrala rychle a potom ho neměnila. Marek byl dvě řady před ní. Sledovala jeho zátylek a snažila se k němu přiřadit hlas, který si minulý večer pustila v autě.
Jednou se obrátil. Usmála se a okamžitě se podívala na promítanou tabulku.
Při večeři k ní přišel s talířem. Vedle Aleny byla volná židle. Než se stačil zeptat, řekla kolegyni, že jí tam drží místo.
Kolegyně zvedla oči od jídla.
„Já sedím tady.“
Alena na ni hleděla. Pak řekla, že myslela na jinou, a Marek už se přesouval k protějšímu stolu.
Přála si, aby zmizel. O chvíli později chtěla, aby se vrátil. Nevěděla, kam by se dívala, kdyby si skutečně sedl vedle ní.
Z jeho stolu se ozýval smích. Jeden z řidičů vyprávěl o zákazníkovi, Marek poslouchal a ukrajoval si maso. Když se ho někdo na něco zeptal, odpověděl krátce. Jednou se zarazil uprostřed slova a začal větu znovu.
Alena ho takhle neznala. Při jejich hovorech býval klidný. Sám se ptal, sám přidával další téma. Tady si několikrát pohrál s ubrouskem a nakonec ho složil vedle talíře.
Napadlo ji zavolat mu.
Ta myšlenka byla tak absurdní, že se málem rozesmála. Seděl od ní šest metrů.
Po večeři se část lidí přesunula do baru. Alena šla nahoru pro svetr. Na chodbě u pokojů potkala Marka. Stál u okna a v ruce držel telefon.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se.
V té větě ho na okamžik poznala. Byla stejně opatrná jako tehdy, když se jí ptal na jogurt.
„Jsem.“
Přikývl a podíval se do displeje.
„Tak já půjdu dolů.“
Zůstal stát.
Alena měla klíč od pokoje v ruce. Mohla říct, že potřebuje něco vzít, a zmizet za dveřmi. Ráno by se rozloučili, další týden by spolu zase mluvili a možná by se dalo předstírat, že večer nebyl tak zvláštní.
„Já nevím, co s tebou mám dělat,“ řekla.
Marek sklonil telefon.
„Se mnou?“
„Nevím, jak se s tebou mluví.“
Podíval se na ni. Potom přikývl, tentokrát pomalu.
„Jo. Já taky ne.“
„Po telefonu přece umíme.“
„Tam nevím, co si zrovna myslíš.“
Alena se opřela o zeď. Nepřišlo jí, že mu v hovorech něco důležitého tajila. Jenže teď stál před ní a z jejího obličeje musel číst věci, které by ve sluchátku neslyšel.
„Já si tě představovala jinak,“ přiznala.
„Většího?“
Přikývla tak málo, jak dokázala.
„Já tebe taky,“ řekl.
Zaskočilo ji to. Sama měla v nízkých botách sotva metr šedesát. Nikdy ji nenapadlo, že hlasem zabírá víc místa.
Marek se opřel zády o protější stěnu. Na chodbě bylo dost prostoru, aby mezi nimi někdo prošel, ale z pokojů nikdo nevycházel.
„Tu židli jsi vážně někomu držela?“ zeptal se.
Alena se podívala směrem ke schodišti.
„Ne.“
Přikývl. Na telefonu zhasl displej.
„Já jsem se potom chtěl vrátit. Jen jsem nevěděl, jestli můžu.“
„Promiň.“
Marek si urovnal telefon v dlani a strčil ho do kapsy. Alena čekala, že řekne, že se nic nestalo. Neřekl to. Vrátila klíč do kabelky, aby neměla v ruce připravený odchod.
„Čekal jsem, že vejdeš a hned budeš vědět, kam si sedneme,“ řekl.
Alena se podívala na klíč v ruce.
„Já si v práci taky občas nevím rady.“
„Já vím. Jen to řekneš tak, že počkám.“
Šli ven, protože v baru bylo příliš hlasito. Marek si vzal bundu, Alena kabát. U dveří se znovu zarazili, tentokrát kvůli tomu, kdo půjde první.
Alena se zasmála. Marek krátce vydechl nosem a ona pootočila hlavu.
„Co?“ zeptal se.
„Nic. Tohle znám.“
Před penzionem voněla mokrá hlína. Šli po chodníku k hlavní silnici a neříkali nic, co by si už dávno neřekli. Marek znovu mluvil o vnukovi, Alena o dceři. Znělo to jako první rozhovor lidí, kteří se nemají čeho chytit.
Pak ji zastavil u nízkého plotu.
„Já jsem tě dneska chtěl políbit,“ řekl.
Alena sevřela v kapse klíč od pokoje.
„Kdy?“
„Když jsi přišla.“
Čekala, že dodá něco, co větu zmírní. Neudělal to. Na protější straně silnice si někdo odemykal auto a bílá světla se odrazila v Markových brýlích.
„Já jsem čekala, že mě políbíš,“ odpověděla.
„To tak nevypadalo.“
„Já vím.“
Marek se přiblížil. Tentokrát neuhýbala pohledem. Zvedl ruku k jejímu límci, ale nedotkl se ho.
„Teď?“
Alena kývla.
Políbil ji krátce, do koutku úst. Brýle se jí dotkly tváře. Když se odtáhl, narovnala mu je, protože mu sklouzly po nose. Byla to praktická věc a pomohla jí zůstat blízko.
Podruhé už se jejich ústa setkala přesně. Alena cítila jeho dech nad horním rtem. Nemusel nic říkat. Bylo to příjemné a mnohem méně samozřejmé, než si představovala.
Marek jí potom přejel prstem po tváři, v místě, kde ji otlačil rámeček.
„Promiň.“
„Za tohle nemusíš.“
Při návratu mezi nimi zase chvíli bylo ticho. Alena si do něj nepouštěla jeho hlas. Naslouchala krokům vedle sebe.
Ráno se loučili mezi dalšími kolegy. Marek se zeptal, jestli mu napíše, až dojede. Alena souhlasila. Při jízdě domů měla chuť zavolat mu hned, jak zastaví, a zjistit, jestli v telefonu bude pořád stejný.
Zavolala až večer.
Byl. Jen mezi některými větami vznikaly jiné mezery. Alena do nich vložila obraz jeho ruky, brýlí a cíp košile na boku. Občas jí pořád naskočil původní muž s tmavými vlasy. Neuměla to vypnout.
Marek navrhl, že za ní příští víkend přijede. Nemohl v sobotu, měl vnuka. Domluvili se na neděli odpoledne.
Pak řekl, že od dalšího měsíce přechází na jiné jízdy. Většinou bude vyrážet brzy ráno.
Alena se narovnala.
„Takže se na směnách mineme.“
„Asi jo. Snažil jsem se o to už dlouho.“
Vyprávěl jí, jak mu nový rozvrh usnadní víkendy a jak se těší, že nebude pořád spát jinak než všichni kolem. Alena poslouchala. Na displeji notebooku měla otevřenou tabulku, ze které jeho jméno během několika týdnů zmizí.
„To je dobře,“ řekla.
„Taky myslím.“
Přála si, aby dodal, že mu budou večerní hovory chybět. Místo toho se zeptal, jestli má přivézt něco k obědu.
V neděli stál na nástupišti a držel papírovou tašku. Alena ho viděla dřív, než on uviděl ji. Ještě několik vteřin si ho mohla prohlížet bez jeho pohledu.
Přijel v obyčejné bundě. Košili neměl. Když se otočil, usmál se na ni tak, že mu celé tělo udělalo malý pohyb dopředu.
Alena mu šla naproti.
V tašce byl chleba a sýr. Koupil je kvůli prvnímu dlouhému hovoru. Přiznal, že si nepamatoval, jaký sýr tehdy jedl, a proto vzal dva.
Alena se rozesmála. Pak ho políbila. Uprostřed nástupiště, se studenou papírovou taškou přitisknutou mezi nimi, to bylo trochu nepohodlné.
Vešli do nádražní kavárny, protože domů se jí zatím nechtělo. Marek si vybral místo u stěny a ona se posadila naproti. Za oknem procházeli cestující. Rozhovor znovu začal pomalu.
„Já se někdy bojím, že jsme po telefonu lepší,“ řekla.
Marek si stáhl rukáv přes hodinky.
„Možná jsme to tam jen víckrát zkoušeli.“
Alena se na něj podívala. Byla to trochu příliš dobrá odpověď. Skoro se zeptala, jestli si ji připravil cestou. Potom si vzpomněla, kolikrát sama během týdne nacvičovala, co mu řekne u dveří.
„Mně budou ty večery chybět.“
„Mně taky.“
Pronesl to prostě, bez hlasu, který by ji přiměl přivřít oči. Alena si všimla, že už po něm takový hlas chce, a napila se kávy.
Marek pak začal vyprávět, jak jeho vnuk schoval dálkový ovladač. V půlce se zarazil, protože mu vypadlo slovo. Alena už otevřela ústa, ale on si vzpomněl a oba promluvili současně. Zastavili se. Marek se usmál a začal větu znovu.
Vedle nich zaprskalo kávové zařízení. Poslední větu skoro neslyšela.
„Co?“ zeptala se a naklonila se přes stůl.
Marek se přisunul taky. Zopakoval ji těsně u jejího ucha. Alena se rozesmála, až když domluvil, a nechala tvář ještě chvíli vedle jeho.
