Článek
Krátce před revolucí spadlo na Staropackých horách letadlo. Byli jsme tam s taťkou dřív, než místo obsadili ruští vojáci. Les byl prosáklý petrolejem podivně voněl. Všude se povalovaly kusy letadla a ostré náboje do palubního kanónu. Narůžovělá rosolovitá hmota na zbytcích palubních budíků povalujících se v jehličí dávala jasně najevo, že není koho zachraňovat a přeražené kmeny starých smrků spolu s velkým kráterem v sopečné zemi dávaly jasně tušit, že smrt si pro piloty přišla ve zlomku sekundy. Krátery jsou tam dodnes patrné tři, velký od trupu a po stranách dva menší, od křídel. Část motoru letadla se našla stovky metrů od místa dopadu, kus křídla se zasekl do stromu nedaleko chat.
Nedaleko přistál velký vrtulník. Vojáci tam byli i přes hustou mlhu během půl hodiny. Vymezili prostor, kam je vstup zakázán. Při pohledu do hlavní samopalů jsme ani nemuseli umět rusky, abychom pochopili. Přesto jsme všude tam, kam jsme směli, nacházeli obrovské množství součástek a kusů kapotáže. Vše bylo pokroucené následkem obrovského nárazu. Sbíral jsem rozházené náboje dlouhé jako pivní láhev a zašlapával je špičkou do mechu v mladickém přesvědčení, že by mohly někomu ublížit.
Na včerejším setkání s rybářem jsem se dozvěděl ještě pár věcí, které jsem nevěděl:
V sousedství mého dědy a babičky v Tovární ulici bydlel děda Syrovátko. S jeho vnuky Pavlem a Mirkem jsme se nadělali něco pitomostí, ale o tom třeba někdy příště. Jejich děda prý viděl, jak letadlo hořelo a se zlověstným rachotem klesalo. Na poslední chvíli to prý piloti ostře otočili, aby se vyhnuli hustě obydlené oblasti. Letadlo pak dopadlo na Staropackých horách. Možná se oba důstojníci nekatapultovali jen proto, aby měli jistotu, že nedopadnou mezi lidi, možná to už nestihli. Zbyla jen jména napsaná na pomníčku, který najdete pár metrů od místa dopadu.
„Před týdnem jsem našel poblíž kráteru téměř celou laminovanou přilbu jednoho z pilotů. Měla typickou černorudou barvu. Visela třicet let v korunách stromů, než spadla,“ zakončil rybář své vyprávění.
