Článek
Ufff. Zase je to tady. Ranní vstávání. Nechci, ale musím. Je jarní celkem syrový ráno a ze spacáku se mi nechce. Jenže se mi chce. Už se mi chce asi hodinku a dýl to odkládat nejde. Mrknu na mobil a koukám, že je teprve půl sedmý. Čím jsem starší, tím to přichází dřív. Za rok, až mi bude pade, tak snad budu vstávat v šest, nebo co. Těžce se vysoukám z pytle a natáhnu si kalhoty i kšandy. Vrávorám v rozvázanejch bagančatech do nejbližšího mlází, protože nechci očůrávat nejbližší omezenej prostor pod převisem na fleku, kterýmu říkáme snad už třicet let Bodlina. Jak se tu ale v poslední době kácelo, není vhodný místečko zrovna za rohem. Musím z kopce a už dopředu se strašně těším, jak se budu drápat zpátky. Jediný, co mě trochu uklidňuje, že tou dobou už budu o pár včera vypitejch piv lehčí. Rozespale mžourám šerem a nevšimnu si vlhký klády. Pak už jen cejtím, jak mi po ní ujíždí noha kamsi do údolí. Zbytek mojí fortelný tělesný schránky ji okamžitě bez protestů následuje, ba dokonce předbíhá. Jehličí, koruny stromů, listí, nebe, hrabanka… To je to jediný, co vidím, když rotuju svahem. Jsou to jen záblesky a jdou zatraceně rychle za sebou. Pak potkám hlavou kmen stromu s prastarým vyrytým srdíčkem. Tenhle buk, co podle něj odjakživa odbočujem z cesty na flek, mi rázem ten rozmazanej surrealistickej obraz vypne.
Probírám se postupně. Ležím na zádech a nad sebou vidím přes pohupující se koruny stromů modrý nebe, po kterým pomalu plynou bílý oblaka. Rozvážně si sedám a ohledávám škody. Zarazí mě, jak lehce se mi daří zvednout. Oprašuju rukama z kalhot jehličí a všechen bordel, co jsem cestou dolů nabral. Přitom se zděšením zjišťuju, že jsem se během toho rotačního kalupu stačil převlíct a přezout. Místo pohorek mám kanady a volný kalhoty z Dekáče nahradily džíny. Kostkovaná košile už mě ani nepřekvapí – nic jinýho jsem v mládí na vandry nenosil. Je to jasný, jsem furt v limbu a tohle se mi zdá. Tyhle hadry jsem nosil tak před dvaceti kily i roky. No jo, i pupek je fuč. Ze snovýho uvažování mě probere halekání z kempu nahoře pod skálou. „Seš celej?“ Hlas je mi povědomej, ale hubená silueta moc ne. Stoupám překvapivě lehce nahoru a nezadýchaně s nejistým úsměvem odpovídám: „V pohodě, jen malá ranní rozcvička.“ Banda pomalu vstává a já se snažím zorientovat. Všichni jsou krapet jiný, než večer, když jsme šli spát. Stejně jako já jsou hubený. Teda až na Piliňáka, ale ten byl pořez vždycky. Je tu i Kukačka, se kterým jsem nebyl na vandru dobrejch dvacet roků od toho jeho blbýho pracovního úrazu. Dělám jako že nic a vžívám se do role sebe samýho před dvaceti, třiceti rokama. Nevím, co je realita, a co je sen. Jistý ale je, že jsem se cestou dolů z toho krpálu propadnul v čase a jsem tu pod převisem v Českym ráji s kamarády, co jsem s nimi už tehdy jezdil na vandry. To si sakra musím užít, dokud to jde. Vtipkuje se na účet mojí boule, kterou mi chce Píďa zamáčknout bagrem, čemuž se vehementně bráním. Koluje tuzemák a já nenápadně sonduju, jakej rok vlastně je. Nikdo nečumí do mobilu, tak to bude víc než dvacet roků zpět. Piliňákovi vyčuhujou jako vždycky ze žracáku páteční noviny, tak si je za udivenýho pohledu majitele půjčuju. Hned jsem důrazně varován: „Ty vole, vem si hajzlpapír, tohle se čte, a to tebe nikdo nikdy neviděl dělat!“ Než mi ten plátek vytrhne z ruky, zaregistruju na titulní stránce letopočet 1999. Fíha, čtvrt století zpátky. Tomu říkám sešup. Ale je to fajn, jsem jak lunt, nic mě nebolí, teda až na tu bouli, a jsem tu s naší prima partou. Balíme usárny a Kukačka slibuje, že si uděláme krásnou žízeň. Následuje vandr jako z partesu. Prolejzáme Suchý skály, blbnem na ostrym hřebínku, kam jsme se vyškrábali a fotíme se u toho. Dělám celý tři snímky – musím šetřit, mám jen 24 políček na celej víkend. Vžívám se do týhle divný role tak, že večer na Malý Skále v Sokolovně už ani nevim, že se mi to vlastně jenom zdá. Teda, asi. Piliňák hraje na omlácenou kytaru, my zpíváme, pivo Klášter je jako křen a hospoda je naše. Nocí táhnem na flek na Drábovnu a vlastně celej svět je náš. Ještě nám není ani pětadvacet a život máme před sebou. Když v neděli odpoledne míříme k vlaku, trochu znejistím. Sakra, kde já vlastně bydlím? Neměl bych se už probrat, nebo definitivně zhasnout? Trvá to nějak dlouho. Ne, že bych si teda ztěžoval. Dilema, kam si koupit lístek za mě vyřešej Kukačka s Píďou, který kupujou skupinovej do Boleslavi na město. Prej na revanš, protože já kupoval lístek v pátek cestou na vandr. Když vystupujeme z vlaku, zalamujem palce. Já odolám a nenechám se Píďou přemluvit ještě na kousek píva k Bičíkům. Jdu rovnou domů. Tedy, to si myslím. V devadesátym devátym jsem ještě nebydlel na ubytovně, ale v půjčeným bytě kamaráda Bédi. Tak tam mířím a buší mi srdce jako o závod. Klíče pasujou do dveří vchodu i bytu. Otvírám a z kuchyně mi vychází vstříc… Ája. Moje první láska. Už jsem na ní skoro zapomněl. To bezvědomí je snad za odměnu. Život je nádhernej. Tedy, vlastně byl. Nebo ne?
V pondělí ráno vstanu a mažu do práce. Pořád je rok 1999 a já to přestávám řešit. Hnedle se ve čtyřiadvaceti letech žije líp, když má člověk zkušenosti skoro padesátníka. Uběhne tejden, měsíc, skoro rok a já zjišťuju, že to fakt asi není sen. Využívám zkušeností i záblesků vzpomínek. Neopakuju stejný chyby. Některý věci ale asi nezměním. Jsou daný. Třeba, že s Ájou se po půl roce rozcházím, ale zase se dávám dohromady s Míšou, se kterou i zůstanu a v tu chvíli už bezpečně vím, že je to zatraceně dobře. Když nejbližšímu kamarádovi Kukačkovi U Hymrů nacamranej nad osmým pivem radím, ať sakra nechrápe v práci nahoře na jeřábu, mám tušení, že osud neočůrám a ten fatální smrtelnej pád ho za rok, za dva potká tak jako tak. Některý věci holt asi nezměním.
Skoro přesně po roce usínám zase s partou na Bodlině v Ráji, abych se k ránu probudil s nutkavým pocitem, že musím do křovíčka. Vrávorám ze svahu a najednou mi ujíždí noha po kluzký kládě. V uvědomění toho dežaví se odevzdaně řítím podle osvědčenýho scénáře z kopce dolů. Jehličí, koruny stromů, listí, nebe, hrabanka… Kmen buku s čerstvě vyrytým srdíčkem mě opět spolehlivě vypíná.
Pomalu se probírám a koukám přes pohupující se koruny prořídlejch stromů na modrý nebe, po kterým pomalu plujou bílý oblaka. Těžce vstávám a oprašuju volný kalhoty z Dekáče. Ze země sbírám mobil, na jehož displeji září letopočet 2024. Zavazuju si pohorky na jeden nádech takzvaným stylem „na potápěče“ a funím zpátky do kopce. Skoro už jsem zapomněl jak namáhavý to je. Nahoře pod převisem se zdá bejt všechno ve starejch kolejích. Teda, skoro. Jak se škrábu tím krpálem, rozeznávám proti pískovcový skále neznámou siluetu. Haleká na mě ale povědomým hlasem: „Seš celej?“ Znejistím. Nahoře se neskutečně radostně zdravím s kulatějším, ale jak se patří živým Kukačkou. Zarostlej padesátník Piliňák se mi směje: „Gringo, ty děláš, jako bys nás roky neviděl. Nepraštil ses nějak moc? Máš bouli jako prase!“ Zatímco mi ji Píďa bolestivě zamačkává bagrem, hlavou mi bleskne myšlenka, že i když zas do kopce funím a mám zpátky svoje zatracený kila, tak tahle boule za to vážně stála!
