Článek
Fotbalový národní tým je na začátku své cesty, cíl je jasný: účast na světovém šampionátu, který se bude v roce 2026 hrát poprvé v historii ve třech zemích (v Kanadě, Mexiku a ve Spojených státech amerických). Zároveň se navýší počet zúčastněných mužstev, z tradičních dvaatřiceti se počet navýšil na osmačtyřicet. Z Evropy se na světový šampionát probojuje šestnáct týmů.
První a povinný krok národní tým splnil. V sobotu večer získal v Hradci Králové povinné tři body proti Faerským ostrovům. Čekali jste, že bude po první půli rozhodnuto? Že soupeře zamkneme na jeho vlastní polovině po celou dobu utkání? Anebo diváci, že si zakřičí mnohokrát „gól“? Tak omyl, nic z toho.
Po prosluněném dnu následoval chladný večer. Diváci v Malšovické aréně doufali, že je předvedená hra českého týmu potěší a zahřeje. S úvodním výkopem byla teplota jen pár stupňů nad nulou, s blížícím se koncem utkání ještě klesala. A fanoušci na tribunách stále zmrzlí a zaraženi výkonem národního týmu.
Nemůžu tvrdit, že byl špatný, ve hře se dalo najít několik pozitiv. Do předbrankového prostoru se dostalo mnoho centrů, dvě útočné věže doplňoval ještě kapitán Souček, takže výšková převaha byla na naší straně. Z toho také pramenily obě naše branky, o které se postaral hlavičkující Patrik Schick. Každopádně nelze tým pochválit na plné čáře, proti přeci jen stál pořád evropský fotbalový trpaslík, kterého bychom měli porážet větším rozdílem, než jako tomu bylo v sobotu při těsné výhře 2:1.
V sestavě bylo příjemné vidět dva útočníky, český fanoušek si totiž jistě vzpomene na doby, kdy jsme i proti ještě slabším soupeřům nastupovali s jediným hroťákem. V průběhu utkání se ale ukazovalo, že vysokých hráčů máme ve vápně až dost, naopak chyběla v útoku rychlost. Uvidíme, zda v příštím utkání proti Gibraltaru, které se hraje v úterý v portugalském městě Faro, něco v tomto ohledu změní.
Diváci se snažili, ale i tak to bylo málo
Pro zápas s Faerskými ostrovy byl vybrán zrekonstruovaný stadion v Hradci Králové. K tomuto soupeři to byl odpovídající stadion, co se týče kapacity. Kapacita Malšovické arény je 9 300 diváků, na sobotní večerní duel jich dorazilo 8 978, hlasatel tedy nemohl zakřičet: „Vyprodáno!“.
Pro mě osobně to bylo docela zklamáním, ale zároveň odraz toho, že fotbalová reprezentace stále netáhne tolik, kolik by měla, případně si i zasloužila. Pro diváky by to měl být svátek, když na domácím stadionu nastoupí ke svému utkání, přeci jen, během kalendářního roku jich není tolik. Tím bych očekával, že pro vstupenkách se jen zapráší. Ano, nebyla zaplněna část tribuny pro vyvolené hosty, ale i na ostatních tribunách pro obyčejné smrtelníky se našlo několik volných sedaček.
Co se týká atmosféry, tak tu řídil kotel za jednou z branek, který diktoval tempo podpory. Bohužel zbylé tribuny se k těmto fanouškům už nepřipojily. Byl jsem překvapen? Vlastně už ani ne. Je jasné, že jinak se fandí proti Faerským ostrovům a jinak proti například Německu, Itálii a dalším evropským gigantům. Jenže ani proti silnějším soupeřům není atmosféra taková, abychom soupeře dostali pod tlak už jen děním na tribunách.
Několikrát jsem si i říkal, že na klubové scéně máme několik skvělých fanouškovských táborů, které na ligových zápasech vytváří fantastickou kulisu. Takovou, kterou na zápasech národního týmu rozhodně nezažijete. Fotbalový svaz se už několikrát snažil spojit diváky, byla a je zde myšlenka stále reprezentačního fanklubu, zdá se ale, že je to stále málo. Na práci s diváky by se měl svaz zaměřit a dostat je na stadion. A ne jen to.
Nejvyšší návštěvy jsou pochopitelně na zápasech v Praze. Mnohokrát mě ale napadla otázka, zda by národní tým dokázal vyprodat ještě větší stadion, než je momentálně náš největší v pražském Edenu. S údivem totiž sleduji dění na zápasech národního týmu Maďarska. Při sledování domácího zápasu maďarské reprezentace, anebo jen z jeho sestřihu, vycítíte úplně jinou atmosféru, než je na zápasech našeho výběru. Ano, leckdo by mohl namítat českou a maďarskou náturou či fanatismem. V Puskás Aréně v Budapešti ale vidíte něco, co u nás jen tak neuvidíte.
Počtem obyvatel máme o necelý milion obyvatel více než Maďarsko. V neděli večer se v Budapešti hrálo utkání Maďarsko – Turecko. Počet diváků na utkání? 57 861! A teď ruku na srdce, i kdybychom měli takto velký stadion, přišlo by u nás na takovéhoto soupeře přes padesát tisíc diváků?
Osobně si myslím, že maximální hranice návštěvnosti na zápasy českého národního týmu je v tuto chvíli 20 tisíc diváků. Někdo má sny o národním stadionu s větší kapacitou, ale čísla z posledních let dokazují, že i těch dvacet tisíc je někdy problém.
Pro srovnání jsem vybral poslední domácí zápasy s top evropskou i světovou špičkou:
Česko – Polsko (Eden, březen 2023, evropská kvalifikace) 19 045 diváků
Česko – Portugalsko (Eden, září 2022, Liga národů) 19 322 diváků
Česko – Španělsko (Eden, červen 2022, Liga národů) 18 245 diváků
Česko – Anglie (Eden, říjen 2019, evropská kvalifikace) 18 651 diváků
Česko – Brazílie (Eden, březen 2019, přátelské utkání) 19 116 diváků
Ani u těchto duelů nebyla maximálně naplněna kapacita stadionu. Samozřejmě je to způsobeno i několika dalšími faktory, ale je vidět, že ani fotbalová špička nevyprodá český stadion. Před svazovými pracovníky je ještě dlouhá a složitá cesta. Dostat diváka na tribunu ještě takový problém není, vytvořit ale bouřlivou domácí atmosféru? V tom na reprezentační úrovni zaostáváme.
Anketa
Zdroj: Fotbal.cz; Livesport.cz
