Článek
Od 20. listopadu vstoupí do kin nový český film Neporazitelní, příběh inspirovaný skutečnými událostmi. Dva roky po svém posledním filmu přichází s novinkou režisér Dan Pánek.
„Neporazitelní jsou mozaikou příběhů, které se navzájem propojují a kulminují velkým turnajem.“ stručně shrnul režisér, scenárista a producent Dan Pánek, se kterým vám přináším rozhovor k jeho novému filmu.
Na úvod jednoduchá otázka. Děti Nagana, nyní Neporazitelní. Opět se ve Vašem filmu objevuje hokej, je to cíleně, anebo se to náhodně sešlo?
„Jde o úplnou náhodu. Po Dětech Nagana jsem neměl plán, co podniknu dál. Určitě jsem nechtěl točit další sportovní film a už vůbec ne film, kde figuruje hokej. Jenomže pak jsem se setkal s Jiřím Šindlerem a ten mi odvyprávěl svůj příběh, který se odehrál v roce 2019 během Mistrovství světa v parahokeji v Ostravě. Jelikož mě zákulisí velkých eventů fascinuje, věděl jsem okamžitě, že tohle je příběh, co chci natočit. První myšlenka, která mi blikla v hlavě byla: Tak tohle tu ještě nebylo.“
V čem jsou podle Vás Neporazitelní jiní než Děti Nagana?
„Děti Nagana byl příběh primárně jedné hlavní postavy, která chce dokázat něco velkého. Neporazitelní jsou mozaikou příběhů, které se navzájem propojují a kulminují velkým turnajem. Je to mnohem dospělejší, výpravnější a emotivnější film. Z producentského pohledu jde i o přibližně třikrát dražší film a troufám si říct, že to je na snímku vidět.“
V životě můžeš prohrát, ale nikdy to nesmíš vzdát.
Samotný film ale není jen o sportu. Přiblížíte divákům, na co se mohou těšit?
„Neporazitelní jsou především motivačním filmem o tom, že každý má svou druhou šanci a je jen na nás, jak s ní v životě naložíme. Mimo to, je to příběh záchrany jedné rodiny. Ve filmu je ale také spousta někdy jemného a někdy zase zatraceně černého humoru. Řekl bych, že si každý přijde na své. A pak se samozřejmě mohou těšit na neuvěřitelnou plejádu herců, kdy i v menších rolích uvidí opravdu hodně známé, ale především kvalitní hráče.“
„Nikdo není víc než tým!“ bylo mottem vašeho předešlého filmu. Mají nějaké i Neporazitelní?
„V životě můžeš prohrát, ale nikdy to nesmíš vzdát.“
Diváky určitě zajímá herecké obsazení. Ivan Trojan, Hynek Čermák, Lenka Vlasáková, Jiří Lábus, ale také Til Schweiger. S některými spolupracujete opakovaně, přivítal jste ale také „nováčky“. Jak se vám s nimi pracovalo?
„Pravdou je, že jsem se dlouho před natáčením rozhodl, že si celý film obsadím sám, maximálně s pomocným názorem kolegů producentů, kterým děkuji za důvěru. Byl to neuvěřitelně náročný, mnohdy živelný a dlouhý proces. Součástí toho rozhodnutí bylo i to, že chci zkusit pracovat s těmi, se kterými jsem ještě neměl tu možnost a třeba jsem si to dlouho přál. Chodit každý den ráno na plac s tím, že mám před kamerou Ivana Trojana s Hynkem Čermákem, Jirkou Lábusem a pak třeba i Tilem Schweigerem, Lenkou Vlasákovou… To je za odměnu. Jsou to naprostí profesionálové, zábavní, otevření. Měl jsem tu výhodu, že už když jsem psal scénář, tak jsme se s herci o postavách a situacích bavili a já je tak měl možnost lépe poznat. To nám vzájemně hodně pomohlo.“
zleva Til Schweiger, Dan Pánek a Ivan Trojan
Vraťme se ke sportovní části filmu. Parahokejisté. Ti za mě mají můj velký obdiv. Vyzkoušel jste si na ledě během natáčení, jak je to náročný sport?
„Před natáčením jsem jednou vlezl do saní, abych zjistil, jak je to náročné, ale i jaká je třeba perspektiva při hře na ledě. A je to opravdu těžké. V podstatě je nejtěžší zvládnout koordinaci a zvyknout si na to, že sáňky jsou uzpůsobeny tak, že se zkrátka počítá s tím, že nemáte nohy. Zvládl jsem se maximálně rozjet. No a pak týden cítíte v těle svaly, o který jste neměli ani tušení.“
A jak si vedli samotní herci?
„Tomáš Havlínek a Marek Holý hrají ve filmu parahokejisty. Přál jsem si, aby byli co možná nejpřesvědčivější, a tak jsme jim vytvořili přibližně půl roční tréninkový plán s národním týmem. Kluci tomu dali opravdu hodně úsilí a udělali neuvěřitelný progres. Když jsem na vlastní oči viděl, jak Tomáš dal při tréninku gól, byl jsem na něj skutečně hrdý. Je to opravdu náročný sport.“
Jsou věci, které mají zůstat za zavřenými dveřmi hokejové kabiny. Je ale něco, co vás zde pobavilo či překvapilo a co můžete prozradit?
„Překvapilo mě, že si hráči schovávají navzájem protézy. Běžně vejdete do kabiny a slyšíte: „Hele, vrať mi tu nohu!“
Zdroj: neporazitelnifilm.cz; archiv režiséra Dana Pánka
