Článek
Jak to vlastně je?
Víte, já nikdy nezapomenu na to prázdninové (mé poslední prázdniny po základce) ráno 21. srpna 1968, kdy mne můj otec probudil slovy: „Obsadili nás Rusové!“ V té době se sice už pomalu hroutily naše představy o Sovětském svazu jako o bratrském národě. Ale do „srpna“ jsme ještě věřili, že SSSR je záštitou míru na zemi. Tak nás to učili ve školách a veškerá propaganda tehdejší vládnoucí komunistické strany to do národa hustila „o sto šest“! Ale ouha, jeden 21. srpen a bylo vymalováno! Ještě pár dní jsem věřil, že je to jen nějaké nedorozumění a soudruzi v SSSR to pochopí (ó, jak naivní), ale brzy jsem pochopil, že ten, námi obdivovaný Sovětský svaz, je jen další pokrytecká diktatura, která si nezadá s Hitlerovým fašistickým Německem! To jen na vysvětlenou pro ty mladší, kteří tuto dobu nezažili.
Dodnes se v Rusku, od dob Sovětského svazu, nic nezměnilo, tedy k lepšímu. Všichni, kdo nelžeme sami sobě, víme, na čem je tato velmoc založena, na vraždách, genocidě, perzekucích, pokrytectví, lži, dezinformacích, teroru a exportu všech těchto socialistických ideálů do světa! Celý další život jsem spolu s ostatními vrstevníky, tiše nenáviděl SSSR a také naše vedoucí soudruhy komunisty, ale moc dobře jsme věděli, že celý náš státní systém je pevně držený ze SSSR a že s tím nic neuděláme (ale také jsme dobře věděli, že není soudruh jako soudruh). Také jsme věděli, že se SSSR musí rozpadnout zevnitř, aby se něco změnilo i u nás. Vstřebával jsem informace o této zemi, „kde zítra znamená, ve středověku“ a utvrzoval jsem se, na základě informací od známých, vracejících se z návštěvy SSSR, v přesvědčení o zrůdnosti tohoto režimu. Když pak nastoupil Gorbačov, tak to bylo jako zjevení. Potom přišel sedmnáctý listopad 1989, to byl pro mě nejkrásnější den, padl nenáviděný komunistický režim. Věřil jsem (ó, jak naivní), že teď už to bude jen v rukách nás, občanů republiky, kteří jsou jedna mysl a mají po zuby těch bolševických manýrů. Ano, bylo a je to v našich rukách, ale mnozí z těch mých vrstevníků věřili svým snům o tom, že všichni zbohatneme, nová spravedlivá vláda to přece zařídí (tak jak všechny vlády vše zařizovaly doposud) a my budeme podnikat a topit se v penězích, dělat co budeme chtít a „užívat si života“ (ó, jak naivní). Pak jsme zestárli a mnozí ničeho nedosáhli, a někteří neúspěšní, si nepřiznali či nepochopili, že je třeba se zasloužit o bohatství a o udržení demokracie a svobody. Ti spoluobčané jsou dnes frustrovaní, protože nemají miliony a pohodlný život bez problémů (ó, jak naivní). A opět tiše závidí všem, co něco mají a obviňují vládu, že oni bohatí nejsou, (někdo za to přece musí nést zodpovědnost a kdo jiný než vláda!), vždyť oni udělali, co se dalo! Ano, je pravdou, že poctivou prací zbohatne jen málo vyvolených, a je jasné i to, že mnoho lidí zbohatlo, protože se dali na podvody všeho druhu, od finančních až po politickou kariéru bez zábran za velké platy a mnozí si ještě i přikradli, v duchu hesla: „Co je doma, to se počítá“. No a to je, podle mne, hlavní příčina toho, proč lidé věří populistům, kteří jim vše, co si kdysi vysnili, alespoň trochu vrací. Sice jen ve slibech, ale občas i nějakou tou ohlodanou kostičkou z jejich tučné pečínky jim pohodí! No ale když se tomu tak krásně věří (pečínka z dluhu našeho státního rozpočtu, který stejně platíme my, daňoví poplatníci i s nemalými úroky). Ano, jsou to především senioři, kteří tomu věří, ti však časem umřou, ale nezoufejte, přijdou noví senioři, zklamaní životem z výše uvedených příčin a zase budou volit voly… A zase se bude říkat, že za to mohou senioři, „to je koloběh života“ (jak praví klasik Š+G).
Tak co s tím uděláme?!
„Nakonec vám budou vládnout ti nejneschopnější z vás. To je trestem za neochotu podílet se na politice.“ (Platón)
