Deníček z Barbadosu: Parní vlak, drzé opice a nejlepší výhledy

Loni jsem se rozhodl, že vynechám advent v Praze a vyrazím do tepla. Žádné mrazy, žádný stres, prostě zmizet na celé tři týdny a vrátit se až na Štědrý den. Spojil jsem příjemné s užitečným a vyrazil na jazykový kurz na Barbados. Jak jsem tyhle tři týdny prožil?

Můj nedělní výlet na Barbadosu začal naprosto geniálně a popravdě jsem ani nečekal, že toho stihnu tolik. Cílem bylo slavné St. Nicholas Abbey. Protože jsem věděl, že cesta je, mírně řečeno, komplikovaná, vyrazil jsem raději už ráno. Nejdřív jsem si mávl na taxi, abych dojel do Bridgetownu, tady jsem pěšky přešel na druhý autobusový terminál a tady vyhlížel autobus do Speightstownu.

Vlastně se stačilo dostat sem. Byl jsem rozhodnutý, že kdyby to tady nevypadalo, tak do St. Nicholas Abbey dojedu Uberem nebo jiným taxíkem. Blbé bylo, že jsem chtěl stihnout jízdu na železnici a na tu se kupují vstupenky na čas. Předem jsem ale raději nic nekupoval a čekal, jak dopadne cesta. Nicméně, dnes ta cesta předčila mé očekávání.

Po příjezdu do Speightstownu jsem se prostě na nádraží zeptal, jak se do St. Nicholas Abbey dostanu, paní zavolala na řidiče dodávky a ten mě naložil. Dokonce mi řekl, že mi zastaví u zkratky, abych nemusel do Abbey takový kus ze silnice pěšky. A musím říct, že mi fakt hodně pomohl a já jsem na místo dorazil nečekaně skoro hodinu před první ranní jízdou vlakem. Nejlepší začátek dne.

Místní železnice má neuvěřitelně bohatý příběh, i když její hlavní éra skončila už v roce 1937. Původně se tu cukrová třtina i lidé vozili z Bridgetownu až na sever, ale dnes je všechno jinak.

V důsledku toho je St. Nicholas Abbey Heritage Railway jedinou funkční tratí na ostrově. Otevřeli ji teprve v roce 2019 a je to naprostá pecka pro každého, koho baví cestování a historie.

Jakmile se historická parní lokomotiva rozjede, čeká tě hodinka jízdy mahagonovými lesy. Průvodce cestou povídá spoustu zajímavostí z historie i současnosti, mluví o plánech a ukazuje zajímavá místa na trati.

Vlak tě vyveze až na vyhlídku Cherry Tree Hill, odkud máš celé pobřeží jako na dlani. Tady se vlak otáčí. Hezky se odpojí mašinka a lidskou silou se na točně prostě přetočí. Žádný okruh na otočení. Prostě takhle rychle a jednoduše. Pak jízda pokračuje zpět do stanice, tady někteří cestující vystoupí (zakoupili si jenom krátkou jízdu), ostatní pokračují na druhý okruh.

Po asi hodině ve vlaku pokračuje další část prohlídky. Stojí tady i panský dům z roku 1658. Je to jeden z pouhých tří dochovaných jakobínských domů na západní polokouli. Interiéry jsou plné dobového nábytku a člověk si tu připadá jako v jiném století.

Tady je prohlídka rychlejší, ukazují přízemí domu, ale i tak velice zajímavé.

St. Nicholas Abbey je také funkční palírna rumu. Všechno tady dělají ručně. Rum pálí v měděném kotli jménem Annabelle a nepoužívají melasu, ale čerstvou šťávu z třtiny.

Každá lahev je ručně plněná a voskovaná. Je to poctivá práce. Během prohlídky nechyběla ani ochutnávka a musím říct, že tenhle rum je taky moc dobrý. A cena odpovídá té ruční práci. Jen místo v kufru už nemám, takže jsem si odsud žádnou lahev neodvezl. Tak třeba příště.

Čas mám výborný a asi o 4 km dál je Wildlife Reserve. Původně jsem chtěl jít pěšky, ale jsem rád, že jsem si to rozmyslel a prostě si zavolal Uber. Stejně, jako v Praze. Jen chudák paní jela až ze Speightstownu, aby mě hodila 4 km. Když jsem to viděl, rovnou jsem nastavil dýško na 3 dolary… a pak šikovně při vystupování další 3 přidal extra. Takže desetiminutová cesta 12 dolarů, dýško 6. No, přišla mi pak i děkovná zpráva. Ale já ušetřil nohy a spoustu času.

Samotná rezervace není žádná klasická zoo, kde jsou zvířata v klecích. Je to čtyři akry velký les, kde se většina obyvatel pohybuje úplně volně mezi návštěvníky.

Měl jsem štěstí a stihl jsem čas krmení. To byl šrumec. Opice vedle opice. Takhle jsem je nikdy nikde ještě neviděl. Žádné mříže, žádné sítě, prostě jenom unikátní příroda a my. Koukal jsem tam na ně snad hodinu. Dodnes jsem z toho nadšený a určitě doporučuju návštěvu všem. Nezapomněl jsem projít i zbytek parku, kde jsou pak další exotická zvířata a pomalu jsem se dal na cestu domů.

Sotva jsem přišel k silnici, zjistil jsem, že mám před sebou Farley Hill National Park. Ten jsem měl taky na svém seznamu. Přešel jsem tedy silnici a šel se ještě projít parkem.

Jsou tam zříceniny starého sídla a je to perfektní místo, kde si prostě sedneš na vyhlídku a na oceán a pobřeží. Užil jsem si tady chvilku klidu a odpočinku. Nikde nikdo nebyl.

Čas rychle utíkal a abych v pohodě dorazil do Oistins, musel jsem pomalu vyrazit zpět. Přišel jsem k nejbližší zastávce hned pod parkem a místní týpek mi řekl, že minimálně další hodinu a půl tady nic nepojede. No, tak jak už je na Barbadosu zvykem, hezky po svých k rušnější cestě.

Šel jsem ke křižovatce se silnicí, po které jsem jel ráno a doufal jsem, že budu mít víc štěstí. Dohromady jsem za svitu ostrého slunce ušel skoro dva kilometry, než jsem za zády uslyšel troubení a mé oblíbené volání řidiče z okýnka „Speightstown?“. Jasně, nasedám a jedu. Jedu teda sám, v neoznačeném autě, tak jenom doufám, že je to fakt sdílený taxík.

Cestou nikoho nebereme, páč nikdo na trase takhle v neděli odpoledne nečeká, a když mě řidič vysazuje u nádraží, chce obvyklých 3,50 barbadoských dolarů. Takže dobrý.

Už zbývá jenom hodina autobusem do Oistins, ten naštěstí jezdí relativně dobře podle jízdního řádu. Večer, už za tmy, se vracím domů, do sprchy a do postele. Jeden z nejlepších dní na Barbadosu.

Děkuju za přečtení a pro další cestovatelské tipy, fotky a videa mě nezapomeň sledovat na Instagramu (flori_prg) a na mém blogu florinacestach.cz. Nezapomeň si přečíst také zážitky z předchozího dne.