Kostarika: Tři týdny v ráji

Na co dát v Kostarice pozor a co rozhodně v žádném případě nevynechat? V článku se dozvíš, jak jsem si tři týdny v této nádherné zemi naplánoval já a co všechno jsem zažil. A kdoví, třeba tě k návštěvě také inspiruju.

Pro začátek můžeš mrknout na krátké video, kde jsem vše z našich tří týdnů na Kostarice sestříhal.

Video najdeš i na mém YouTube kanálu.

Pokud chceš letět na Kostariku a trochu si ji užít, dva týdny ti na to určitě nebudou stačit. Je tady tolik zajímavých míst k vidění, že tři týdny mi přijdou jako takové minimum.

Počítej taky s tím, že i když si všechno naplánuješ sám (nebo sama), nebude to úplně levný výlet. Ale na vlastní triko levnější než s cestovkou. Dá se říct, že tvé tři týdny budou stát tolik, jako v cestovce dva. Určitě toho i mnohem víc zažiješ.

Určitě budeš pro přesuny potřebovat auto. Pro přesuny po celé Kostarice to bude jednodušší a rychlejší. Bez něj budeš jak bez ruky.

Tuhle dovolenou si nenaplánuješ ze dne na den. Nějakou práci to dá. Pokud teda není tvůj plán sebou fláknout na pláž a celou dobu se z jednoho místa nehnout. Pak plán nepotřebuješ, ale to taky nemusíš létat na Kostariku, že?

Od května do listopadu není úplně nejlepší volba. Je tu období dešťů. Ideální je leden až duben. To je teplé a suché počasí. Jasně, že se to může lišit podle oblasti, kde zrovna budeš. V Karibiku to bude asi jiné než v Pacifiku a jiné to bude v centrální části na vrcholku sopky nebo v deštném pralese. My jsme zvolili druhou polovinu února a první týden v březnu.

Jakmile máš zhruba termín, jsou na řadě letenky. Třeba na google flights zjistíš, jaké společnosti sem létají a za jaké peníze. Pak šup přímo na stránku letecké společnosti a letenku kup přímo. Ne přes zprostředkovatele. Ideálně, ať je to v rámci jednoho letu. Má to své výhody. Odbavíš se u prvního letu na celou trasu a o nic se už nestaráš. A kdyby se náhodou let zpozdil a nestihneš přestup, líp se to řeší. To samé i kdyby bylo potřeba nějak měnit termín.

Ideální je let s jedním, maximálně dvěma přestupy. My jsme vybrali KLM, cesta tam Praha – Amsterodam – San Jose zabrala zhruba 15 hodin, cesta zpět byla ze San Jose do Panama City, pak do Amsterodamu a Prahy a díky 8 hodinám v Panama City zabrala asi 23 hodin. Cenově jsme se v prosinci 2021 vešli pod 18.000 Kč, včetně 23 kg odbaveného zavazadla, které jsme v Praze odevzdali a v San Jose vyzvedli.

Máš termín, máš letenky a teď by sis řekl, že je čas sehnat ubytování. Ale to myslíš špatně. Budeš tu nejmíň tři týdny, je blbost bydlet na jednom místě. A taky je blbost střílet od oka, protože se stavem silnic a provozem by se lehce mohlo stát, že půl dovolené strávíš na cestě. Doslova.

Takže jinak. Je čas naplánovat, co chceš za ty tři týdny vidět, a proto potřebuješ nabušeného průvodce. Nepředstavuj si žádného svalovce, myslím takovou tu knížku, co má asi tak 600 stran, a kterou rozhodně nechceš po večerech číst. Že? Každopádně, na mé stránce najdeš spoustu tipů a když budeš chtít, napiš si i o mého průvodce.

Co teda s tím plánem? Až si všechno nastuduješ, vyznač si na mapě místa, které chceš vidět a kde se budeš pohybovat. Rozmysli se, kolik dní, ve které oblasti strávíš a podle toho vol ubytování. Na bookingu i airbnb je jich spousta. Stačí vybrat. A na co určitě stojí za to koukat je, jestli alespoň v některém ubytku bude pračka. Nemusíš pak tahat tolik věcí z domova…

Náš plán vypadal takto:

Let je dlouhý, časový posun velký a první, na co se v únoru těšíš, je pláž a koupačka. Proto naše první zastávka vedla rovnou do karibské části Kostariky. Do klidného městečka Puerto Viejo, které leží nedaleko hranic s Panamou.

K ubytování jsme našli bungalov Tini House, přímo uprostřed džungle a fakt kousek od pláže. Dvě ložnice, koupelna, kuchyň s jídelním stolem a luxusní teráska. Sice kolem dost Nefil (pavouk), ale na ně si za pár dní zvykneš (a to nesnáším pavouky).

V této oblasti jsou nádherné pláže (třeba Playa Chiquita, Playa Cocles), kde ti nad hlavou skáčou vřešťani a létají papoušci, můžeš navštívit národní park Cahuita (což jsme neudělali a do dnes mě to mrzí), protože tady narazíš třeba na lenochody. Dál na jih, na hranici s Panamou se můžeš podívat do deštného pralesa Manzanillo (za dobrovolné vstupné). Tady uvidíš pralesničky (takové ty malé jedovaté žáby), spoustu, ale fakt spoustu Nefil a jiných pavouků a když máš štěstí, tak si deštný prales užiješ v dešti. Ano, za celé tři týdny pršelo jenom tady. Ale říkejme tomu štěstí.

Za návštěvu a 22 dolarů rozhodně stojí záchranářská stanice Jaguar Rescue Center přímo v Puerto Viejo. Během dvou hodin se dozvíš fakt hromadu zajímavých informací a odcházet budeš s obdivem k lidem, kteří tady pečují o zraněná zvířata a dělají vše proto, aby se vrátili do divoké přírody. I když ne vždy to jde. Lidé, co tady pracují, jsou dobrovolníci (nás prováděla Lindsay z Kanady), celá záchranářská stanice pak žije hlavně ze vstupného a z darů od sponzorů. Vláda nepřispívá na provoz nic. Až dojemné. Každé zvíře tady má svůj vlastní příběh a osud a odcházíš s pocitem, že bys tady nejradši zůstal.

Také nesmíš vynechat nejrůznější místní obchůdky. Ať už je to stánek s ovocem u silnice, kde koupíš všechno čerstvé a dokonale zralé (a fakt u nás takové banány, papáju, mango, ananas ani avokádo neseženeš), nebo místní bistro, od kterého bys nikdy neřekl, že je to bistro, ale chuť jídla tě úplně šokuje a unese tvé chuťové buňky do jiného, dosud nepoznaného stavu.

Po prvních dnech, kdy jsme si užívali sluníčko, pláže a koupání, jsme se přesunuli zhruba 200 km do centrální části Kostariky, poblíž hlavního měst San Jose a města Cartago. Cesta trvala kolem 4 hodin, a protože ty přejezdy jsou fakt dlouhé, tak jsme se cestou rovnou zastavili v Národním parku Tapantí – Macizo de la Muerte. Park má 3 turistické trasy, které vedou lesem, a i když turistický průvodce (ano, já těch 600 stran přečetl) sliboval, že uvidíme spoustu druhů ptáků a dalších zvířat, více méně kromě lesa jsme nic zajímavého neviděli. Takže trochu zklamání. Průvodcům se nedá věřit. Ale co, jsme na Kostarice a už to je přece zážitek.

Druhé ubytování jsme měli v Casa Ángel Hospedaje Turístico, což byl vlastně rodinný domek, kde majitelé pronajímali spodní patro. Dvě ložnice, koupelna, kuchyňka, obývák a místnost s pračkou a sušičkou. Na terásce fotbálek a vířivka. Sice se v porovnání s Karibikem ochladilo a na studenou vodu ve vířivce to úplně nebylo, ale pořád bylo krásně. A ten výhled do okolí. Pecka. Hlavně po ránu s východem slunce. Jo, díky časovému posunu stíháš východ slunce každý den. Teda, spíš čekáš, až vyjde slunce a začne den.

Co stojí v této části Kostariky za návštěvu? Určitě vulkán Irazú. Se svými 3432 metry nejvyšší aktivní stratovulkán nacházející se na Kostarice (nikoliv největší hora, tou je Cerro Chirripó s 3.820 metry). Až na vrchol vede poměrně slušná cesta, nahoře zaplatíš vstupné, zaparkuješ, oblečeš na sebe všechno zimní oblečení, co máš z Čech a jdeš se kouknout do kráteru. Vlastně do několika. Největší má hloubku až 300 metrů, menší okolo 100. Průvodce doporučuje přijet ráno před desátou, protože poté přichází mraky. A tentokrát měl průvodce pravdu. My jsme dorazili dřív, ale už se nám střídalo sluníčko, vítr a mraky. Ale neuvěřitelný zážitek. Ten výhled, ta atmosféra. Stojí to za to.

O zhruba výškový kilometr níž se nachází Národní park Irazú – Sector Prusia. Narazíš tady na několik značených turistických tras, které tě zavedou do dokonalého borovicového lesa. Cestou potkáš rostliny, u kterých si říkáš, jestli ses nevrátil do pravěku, a které u nás rozhodně neuvidíš. Nádhera. A pro milovníky turistiky jedna radost. Kterou trochu kazí to, že se všude platí vstupné. Takže nejdřív zaplatíš nahoře, aby ses mohl podívat do kráterů a pak zaplatíš další vstupné i sem do parku. Hold Amerika.

Kousek od vulkánu Irazú se nachází aktivní vulkán Turrialba, který se tyčí do výšky 3340 metrů. Na vrcholu jsou prý 3 krátery a v jednom z nich stále aktivní komíny. My jsme se sem bohužel nedostali, protože vulkán trochu soptil, tak bylo zavřeno. Snad příště.

Dalším vulkánem v této oblasti je vulkán Barva v Národním parku Braulio Carrillo. Ten jsme taky neviděli. Přijeli jsme totiž po desáté (jo, ani tady průvodce nekecá, když říká, přijď brzy, po desáté přijdou mraky). Přišly. Takže místo zatopeného kráteru jsme viděli zhruba metr jezírka a bílou mlhu. Nicméně, cesta sem stála za to. Vede mlžným lesem, a právě ta mlha a opar tomuto lesu dodává magickou přitažlivost.

Poslední vulkán, který jsme v této oblasti měli naplánovaný, byl vulkán Poás. Podle průvodce krásný kráter, uvnitř azurové jezero. Ale… 80 km cesty přes Cartago a San Jose (už jsme jednou projížděli a bylo to na dlouho) s tím, že na vrchol sopky přijedeš autem, zaplatíš vstupné, zaparkuješ, koukneš do kráteru a zase jedeš. Takže jsme usoudili, že 4 hodiny v autě nestojí za 15minutový zážitek a na Poás se vykašlali. Místo toho jsme si dali půl dne u vířivky a googlili, kam bychom se mohli ještě podívat.

Pár kilometrů od nás jsme objevili ruiny katolického chrámu Nuestra Seňora Concepción del Rescate de Ujarrás. Zkraceně Ruinas de Ujarrás. Jeden z nejstarších katolických kostelů na Kostarice (postaven v letech 1681-1693).

V místním bistru jsme ochutnali jedno z tradičních jídel – Casado, což je pokrm z rýže, masa, černých fazolí, salátu a banánu maduro. A za pár korun.

Za čtyři dny zážitků plno. Včetně placení pokuty za parkování v Cartagu (neparkuj nikde, kde to není vyznačené jako parkoviště) a ochutnání jídla v Taco Bell.

O 180 km a zhruba 5 hodin cesty dál nás čekají další tři krásné dny, tentokrát na pobřeží Tichého oceánu. Cestou ale není čas ztrácet čas, a víme, že máme blízko luxusní vodopády Nauyaca Waterfalls. Zastávka je tedy jasná.

No, zastávka, zhruba 4 km zajížďka. Což jsme si říkali, že není tak moc a za chvilku jsme tam. Dokud jsme neviděli stav silnice, která k nim vede. Něco jako směs písku, prachu a kamení v kombinaci s hromadou různých výmolů, z kopce do kopce, kde i 4×4 má problémy (jsem zapomněl říct v úvodu – když si budeš půjčovat auto, tak jedině velké 4×4!). Tyhle 4 km nám trvaly skoro hodinu a auto změnilo barvu ze stříbrné na hnědou.

Ale zvládli jsme to a dorazili jsme na parkoviště. Tady pak už klasika, u okýnka zaplatíš jako obvykle vstupné. Máš ale na výběr. Můžeš to dát celé pěšky a ušetřit, nebo se necháš odvést tam a zpět nebo jen zpět. Tam to totiž vede z kopce, takže je to easy. Volíme variantu tam po svých, zpět odvoz. A byl to dobrý nápad.

Samotný vodopád Nauyaca tvoří dvě kaskády. Horní dosahuje výšky 43 metrů, spodní 18 metrů, pod ním pak osvěžující jezírko, kde se dá koupat. Viděl jsem už hodně vodopádů, ale tento patří podle mého názoru k nejkrásnějším, u kterých jsem kdy byl. Počítej, že výlet z parkoviště k vodopádu a zpět ti zabere klidně i dvě hodiny. Fajn je, že je tu přístřešek, kde můžeš při čekání na odvoz relaxovat a dát si i sprchu.

Další ubytování jsme zvolili v městečku Uvita přímo na pobřeží Pacifiku. Bungalov v Tropical Beach Hotel, Restaurant & Bar. Dvě ložnice, koupelna a obývák s kuchyňkou. V areálu bazén a překrásná pláž Uvita asi 5 minut chůze. Na pohodu.

A jak jinak, než přijedeš, ubytuješ se, vybalíš plavky a letíš na pláž. Západ slunce, wow. A ta pláž? Nemám slov. Málem jsme ani nezavřeli pusu, jak nás ohromila a jak jsme tam stáli v úžasu. Prostě dokonalá pláž, skvělý, vyhřátý Pacifik a jako bonus rejnoci, kteří se prohání ve vlnách při západu slunce.

Ale bacha. Uvita, včetně pláže, je národní park. A co se dělá v národním parku? Ano, platí se vstupné. Což jsme zjistili později. Možná proto na pláži nebylo moc lidí. Takže večer si zaplaveš, koukneš na západ slunce, ráno si jdeš na pláž zaběhat a omrknout východ slunce z druhé strany Kostariky (a ano, pořád ses nesrovnal s časovým posunem a vstáváš tak v pět ráno), takže pořád nikde nikdo. No a později odpoledne přijedeš z výletu, bereš plavky, jdeš na pláž a najednou strážce parku a chce 6 dolarů. Nejsme blázni. Za hodinu na pláži přece nebudeme platit. Obejdeme to a dostaneme se tam zadarmo… no, … ne. Takže ti nezbývá než se poptat v baru, kudy se dá jít bez placení a musíš sednout do auta a popojet o pár kilometrů na vedlejší pláž. Stejně krásnou pláž – Playa Hermosa.

70 km od Uvity je Národní park Manuel Antonio. Celé město žije turismem a parkem a jde to vidět. Všude davy turistů, spousta atrakcí, restaurací, stánků a vůbec všeho, za co nechceš utrácet. A na neznalých turistech tady chtějí vydělat. Takže pozor na to.

Ještě než dorazíš na parkoviště a k parku, takže na silnici zastaví „naháněči“ s otázkou, jestli jedeš do parku. Když řekneš, že ano, tak ti řeknou, že jsou průvodci, a že bez průvodce v parku nic neuvidíš. Že ho potřebuješ a musíš si ho zaplatit. A že to musí být hned, protože za chvilku vyráží celá skupina. Navíc, že mají soukromé parkoviště, kam tě odvedou. Jasně, časová tíseň a neznalost způsobí, že najednou taháš dolary z peněženky a platíš za nesmysl. 20 dolarů každý!

Během chvilky, kdy už jedeš za autem, aby tě dovedlo na to soukromé parkoviště, ti docvakne, že vstupenky do parku máš koupené online a že nikde nepsali o nutnosti průvodce. Takže stop. Podvedli tě! Proč máš platit za něco, co nepotřebuješ? Oni se tváří, že to bez průvodce nejde, ale je to blbost. Takže zastavíš, a ti nejdrsnější z party jdou vymáhat peníze zpět. Trocha křiku na ulici, odrazení dalších potenciálních kšeftů a máš svých 80 dolarů zpět.

Do (žádného) parku nepotřebuješ průvodce. Vystačíš si tady sám. Průvodce možná ví, kde je jaké zvířátko a má dalekohled, ale když dáváš pozor, na nějaké určitě narazíš také.

Park samotný je ale krásný. Když pomineš ostatní turisty a jdeš si tak trochu mimo ně, tak narazíš na opice, možná nějaké hady a když máš štěstí tak lenochody v korunách stromů. Součástí jsou i pláže, na kterých svůj výlet parkem zakončíš (nejhezčí Playa Manuel Antonio). Ale bacha… opice jsou tady tak drzé a rády kradou cokoliv, na co narazí. Takže nikdy nenechávej nic bez dozoru a ve vodě se střídej s ostatními.

Po 2 nocích u Pacifiku (zpětně víme, že to chtělo den, dva navíc tady) se stěhujeme zpět do vnitrozemí – k jezeru Arenal, které je zhruba 350 km daleko a cesta nám zabere skoro 7 hodin. Když chceš ale vidět to nejlepší z Kostariky, tak se nedá nic jiného dělat.

Jezero Arenal se nachází v severní Kostarice a je to nejrozlehlejší vodní plocha v zemi. Vznikla přehrazením stejnojmenné řeky v roce 1974. Má délku 30 km a plochu 85 km².

Nad jezerem se do výšky 1657 metrů tyčí stratovulkán Arenal, který je stále činný a je vidět, jak z něj stále vychází kouř. Nejvýznamnější exploze z poslední doby se odehrála v srpnu roku 2000, od roku 2010 je v klidu. Je to hlavní cíl našeho pobytu tady.

Kolem sopky se rozprostírá několik národních parků. Ostatně, jako všude v Kostarice, jedno místo, tři parky, tři vstupné. My jsme vybrali rovnou Národní park vulkán Arenal. Cesta nás přivedla ke vstupní bráně, zaplatili jsme vstupné, jako bonus dostali vstupenku na stejný den i do vedlejšího parku, zaparkovali jsme a vyrazili jsme. I tady je několik tras. Jedna vede na vyhlídku na sopku (přímo na sopku se chodit nedá), další vede pralesem, kolem obrovského stromu El Ceibo až k vyhlídce na jinou stranu Arenalu. Poslední část trasy vede po lávových kamenech z erupce v roce 1991.

Druhým parkem, který jsme tady navštívili (když už jsme to měli zdarma), byl Národní park Vulkán Arenal – Peninsula area. Tady při procházce po betonové cestě narazíš na vřešťany, kteří skáčí nad tebou v korunách stromů, nosály a prý jsou u jezera i krokodýli, ale na ty jsme štěstí neměli. Cestou je několik vyhlídek na Arenal a jezero. Krása.

Dalším highlightem této oblasti je Národní park vulkán Tenorio s úžasně azurově modrou řekou Rio Celeste (přibližně 45 km od ubytování). Je do další z hodně navštěvovaných parků. Po zaplacení vstupného jdeš po betonové cestě, která se pak změní v lesní cestu. První zastávka je u vodopádu. K němu vede hromada schodů dolů a pak zase nahoru. Jdeš pomalu, protože se na každém druhém schodu se někdo fotí s vodopádem (ty samozřejmě taky). Takové barvy jen tak nevidíš. Když přijdeš dolů, tak se ti pod vodopádem podaří udělat i fotky bez lidí. Chce to jen chvilku počkat a vystihnout správný úhel.

Když se pak po schodech vyškrábeš zase nahoru, tak lesní cestou pokračuješ k Laguně Azul, k Borbollones, což je místo, kde to bublá a sopka tady upouští své plyny, takže cítíš síru a zkažená vajíčka.

Trasa končí v místě zvaném Tenidero. Je to bod, kde vzniká zvláštní barva řeky Rio Celeste. Je to soutok dvou řek Rio Buenavista a Quebrada Agria, které ale samy o sobě nejsou nijak zbarvené. Změna pH v místě míšení zvyšuje velikost částic minerálu, který je přítomný v Rio Buenavista. Jednoduše řečeno, tento minerál se pak ukládá na krajích řeky a díky lomu světla vzniká tento optický jev a barva řeky. Takže azurovou vodu si domů neodvezeš.

Zhruba 120 km od jezera Arenal se rozprostírá Národní park Rincón de la Vieja. Ke vstupu do parku vede soukromá cesta, takže jedeš a najednou máš přes cestu závoru. Zaplatíš teda dolar za každého cestujícího v autě a pokračuješ až na parkoviště u vstupu do parku. Zaplatíš vstupné a jdeš.

Jsou tady tři trasy. Dvě hodně náročné a vedou ke skrytým vodopádům a třetí, nejkratší trasa, je okružní a vede kolem sopky. Tady můžeš vidět činnou sopku na vlastní oči. Jsou tady místa, kde bublá bahno, kde vychází kouř… což jsme neviděli, protože jsme si to nepřečetli a šli jsme rovnou k vodopádům. Na tuhle trasu pak už nebyl čas, protože park zavíral. Příště jinak, no.

Nicméně, i ty dvě trasy k vodopádům jsou nezapomenutelný zážitek. Zvlášť, když svítí, ehm, spaluje slunce. Část trasy lesem je společná, až narazíš na rozcestí. Pak máš dvě možnosti. Vpravo vede hodně strmá cesta, kdy doslova skáčeš po starých lávových kamenech a místy je kopec tak prudký, že si muší pomáhat rukama. Ale zase, výhled na okolní krajinu je prostě boží. Vodopád na konci zase tak úžasný není, ale celkově ten zážitek, to, jak celou cestu nadáváš, že jsi tam lezl, to, jak je ti vedro, jak tě bolí nohy a jak ta cesta hlavně nekončí, to se ti vryje do paměti a nikdy na to nezapomeneš. No, a od vodopádu stejnou cestou zpět.

Když ještě nemáš dost, tak můžeš na rozcestí vlevo, to už není tolik do kopce, nejdřív rovinka a ještě les, pak les končí a zase tě spaluje slunce, jdeš spíš z kopce. Na konci vodopád, jezírko, kde se nesmí koupat, ale na to kašleš, protože už jsi tak zničený a představa stejné cesty zpět (do kopce) tě ničí a potřebuješ se ve vodě osvěžit. Koupání – k nezaplacení. Cestu zpět už nějak přežiješ, zjistíš, že okružní trasu už nestíháš, sedáš do auta a hurá 120 km zpět. Naštěstí většinu cesty po dálnici.

Posledních 5 dní jsme chtěli odpočívat a užít si ještě pláže, sluníčko a oceán. Nechali jsme si proto na závěr poloostrov Nicoya. Ubytování jsme vybrali v Eco Chic Hotel Canaima Chill House, v surfařském městečku Santa Teresa, které je úplně v jihozápadním cípu celého poloostrova. Od jezera Arenal to bylo přibližně 250 km a 5 hodin jízdy. Závěrečná část cesty byla hodně, ale fakt hodně prašná. Asfaltová silnice se změnila v prach a kameny, a tak to vypadalo v celé Santa Terese. I k našemu hotelu vedl strmý kopec, i s pohonem 4×4 byl trochu problém se sem vyškrábat v tom všudypřítomném prachu. Prach se tu ve společných prostorách utíral neustále, ale ubytování luxusní. Přesně na chill, který jsme si představovali.

Santa Teresa je vyhlášené surfařské středisko, a tak to tam taky vypadá. Všude plno lidí. Pláž je ale obrovská a prostorná, takže není problém najít místo, kde tak plno není. Vlny nejsou nijak kruté a surfování může zkusit i úplný začátečník. Tedy i my. Zkusili jsme a stačilo. Možná, kdybychom se předtím, než jsme se půl dne pokoušeli naskakovat na surf a na vlnu jako samouci, mrkli na nějaké video na youtubku, pomohlo by to. Mrkli jsme, ale pozdě. Další den jsme měli nohy a ruce tak namožené, že jsme jakékoliv nové pokusy o surfování vzdali. No, třeba zase někdy jindy. Už víme, jak na to:D

Pacifik v této části Kostariky je také příjemně vyhřátý, takže koupání a opalování si tady užiješ. Při východu a západu slunce pak pozoruješ surfaře, kteří to na rozdíl od tebe umí a sjíždí vlnu za vlnou. U toho si otevřeš lahev vína… Další den si na pláži hodíš hamaku mezi dvě palmy a prostě jen tak chilluješ a užíváš si klid.

I když i na poloostrově Nicoya hromada míst k vidění, vzhledem k dlouhým přejezdům jsme se už ze Santa Teresy podívali jen k vodopádům Montezuma. Zhruba 16 km, půl hodiny cesty. Cesta k vodopádům (které jsou zdarma) pak vede částečně po kamenech v korytě řeky, částečně po jejích březích. Montezuma je kaskáda tří vodopádů. První, na který cestou narazíš, je spodní a je nejvyšší. Dosahuje 40 metrů. Prostřední vodopád je tak trochu ukrytý a je vysoký 12 metrů a nejvýše položený má 5 metrů. Ke spodnímu vodopádu přijdeš v pohodě, k hornímu máš dvě možnosti. My vyzkoušeli obě. Nahoru samozřejmě tou těžší, kdy lezeš téměř kolmou stěnu, přidržuješ se stromů, kořenů i natažených lan. Není to nebezpečné, jen je potřeba se v některých místech opravdu držet.

U všech vodopádů jsou jezírka vhodné ke koupání, a i my jsme toho využili. Zpět jsme pak šli jednodušší trasou, po soukromém pozemku, kde v polovině čekal pán s kasičkou a každého to stálo dolar. Ale asi jednodušší než se zase škrábat po laně dolů.

Kousek od vodopádů je další pláž – Montezuma, kterou jsme vyzkoušeli. Popravdě, moc se nám nelíbila. Ve vodě byly dost vlny a byla tam divná pěna. Takže jsme se ani moc nekoupali a po chvíli jeli zpět do Santa Marie. Možná, kdybychom šli po pláži dál… ale to si necháme třeba na příště.

V průběhu našich tří týdnů jsme udělali jednu změnu, kterou jsme neplánovali předem. Zkrátili jsme o den ubytování v Santa Terese a na poslední noc objednali hotel v San Jose. Našli jsme takový, který poskytoval asi za 20 dolarů odvoz na letiště. Ono totiž Santa Teresa je od San Jose cca 320 km, což je přes 6 hodin cesty a chytnout ranní let a vrátit auto by mohlo být komplikované. Touto změnou jsme to vyřešili na pohodu, a ještě se poslední večer rozhlédli po centru hlavního města, kterým jsme jinak jen párkrát projížděli.

Kostarika je jediný tropický stát na světě, který zastavil odlesňování, a naopak začal zalesňovat. Každý rok se procento zalesněného území zvyšuje. Země zaměřená na ekologii, obnovitelnou energii. Země, která dává naší planetě naději, že je možné změnit dnešní materialistický svět. Země, kterou stojí za to navštívit. A kolik že nás to každého stálo?

Letenky 17.777 Kč, ubytování cca 12.000 Kč, půjčení auta 11.000 Kč, vstupy do parku, benzín, jídlo (většinou nákupy v supermarketu, sem tam nějaká restaurace/bistro) zhruba 30.000 Kč. Celkem plus minus 70.000 Kč.

Pro další fotky, zajímavé informace a objednání průvodců mrkni na https://florinacestach.cz a můj instagram https://www.instagram.com/flori_prg/.

Díky za přečtení.