Článek
První čtení: Deuteronomium 6, 4 - 9: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rušit, když půjdeš, když budeš, když budeš muset jít domů znamení na ruku a budeš mít jako pásek na čele mezi očima svého domu a na své brány.“
Druhé čtení: Jan 10,24 - 39: „Židé ho obklopili a řekli mu: „Jak dlouho nás chceš držet v nejistotě? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně!“ Ježíš jim odpověděl: „Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které činím ve jménu Otce, ty o mně vydávají svědectví. Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí. Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno.“ Židé se opět chopili kamenů, aby ho ukamenovali. Ježíš jim řekl: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Pro který z nich mě chcete kamenovat?“ Židé mu odpověděli: „Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání: jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh.“ Ježíš jim řekl: „Ve vašem zákoně je přece psáno: `Řekl jsem: jste bohové.´ Jestliže Bůh ty, kterých se týká toto slovo, nazval mě, že jak bohy - a Otec musí platit, že mě musí platit - rouhám, protože jsem řekl: Jsem Boží Syn? Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi! Jestliže je však činím a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste jednou provždy pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci.“ Opět se ho chtěl zmocnit, on jim však unikl.“
Čtení ke kázání: 2 Korintským 3,11 - 16: „Jestliže přišlo slavně to, co pomíjí, oč slavnější je to, co zůstává! Když tedy máme takovou naději, smíme se vystupovat s plnou otevřeností a jistotou. ustrnulo až do dnešního dne zůstává onen závoj při čtení staré smlouvy a zůstává skryto, že je zrušeno v Kristu. A tak až podnes, když se čte Mojžíš, leží na jejich srdci závoj. Avšak `když se obrátí k Pánu, je závoj odstraněn´.“
Kázání:
Milé sestry a drazí bratři,
dnes se chci zabývat otázkou, proč Židé stále nevěří v Ježíše jako svého Mesiáše. A to zejména, když mají k dispozici svatá Písma, které my křesťané označujeme jako Starý zákon. Starý zákon totiž obsahuje 60 hlavních mesiášských proroctví a asi 270 drobnějších proroctví. V minulosti se až 40 mužů prohlašovalo za židovského Mesiáše, proroctví však sedí pouze na Ježíše Krista.
Apoštol Pavel píše v dnešním čtení ke kázání, že na srdcích Židů leží při čtení Mojžíšova zákona určitý závoj. Co je ale oním závojem či zástěrou, jak se píše v Bibli kralické? Původně jsem soudil, že jde o něco magického, jakési Satanovo prokletí či Boží zatvrzení, anebo posedlost nějakým náboženským duchem. Tedy něco, s čím lidé nemohou moc pohnout. Nedávno jsem však nabyl dojmu, že jde spíše o nějaké myšlenkové či duševní bloky, na vytvoření kterých se Židé sami podíleli.
Židé si jednak vytvořili poněkud jednostrannou představu, jaký Mesiáš má vlastně přijít. Podle Židů mělo jít o vítězného politického vůdce, který je vysvobodí z politického područí, ne o trpícího Mesiáše, jak prorokoval Izaiáš. Tak smýšleli i apoštolové, proto opustili ukřižovaného Ježíše. Změnili se, když se Petrovi a dalším zjevil živý, vzkříšený Kristus. Díky jednostranné představě vládnoucího a vítězného politického Mesiáše Židům také dosud uniká rozdíl mezi prvním Ježíšovým příchodem jako trpícím služebníkem a jeho druhým příchodem, tentokrát v moci a slávě.
Osidlem pro Židy se stal paradoxně i samotný Zákon. Jak píše apoštol Pavel v Listě Římanům: „Co tedy nakonec řekneme? To, že pohanští národové, kteří neusilovali o spravedlnost, spravedlnost dosáhli, a to spravedlnosti z víry. Izrael však, který usiloval o spravedlnost podle zákona, k cíli zákona nedospěl. Proč? Protože protože nevycházel z víry, nýbrž ze skutků. pohoršení, ale kdo v něho věří, nebude zahanben.´“ (Ř 9,30 - 33) A dále Pavel pokračuje: „Bratří, toužím z celého a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy. Vždyť jim mohu dosvědčit, že jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání. Nevědí, že spravedlnost je od Boha, a chtějí uplatnit svou vlastní; proto se spravedlnost Boží nepodřídila. Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnost došel každý, kdo věří.“ (Ř 10,1 - 4) V Listě Galatským to pak Pavel stručně formulovat takto: „Je jasné, že nikdo není před Bohem ospravedlněn na základě zákona, neboť čteme: `Spravedlivý bude živ z víry.‘“ (Ga 3,11)
Spásonosná je tedy víra, není samotný Zákon. Zákon umožňuje poznání hříchu (Ř 3,20) a skrze předepsané zvířecí oběti také přikrytí spáchaných hříchů, které byly pak shlazeny až Ježíšovou obětí na kříži (Žd 9.11 - 15) Po zničení tzv. Druhého chrámu Židé již nemohou vykonávat tyto oběti, proto soudím, že jejich hříchy se postupně hromadí, což má asi pro ně velmi neblahé důsledky. Jak píše autor Listu Židům: „Podle zákona se skoro vše očišťuje krví, a bez vylití krve není odpuštění.“ (Žd 9,22) Židé dosud nemohou konat své krvavé oběti, takže jejich hříchy nejsou ničím přikryty. Mohou být však smyty Ježíšovou krví, to však Židé odmítají.
Na tom však jejich bloky nekončí. Po zničení chrámu se Židé soustředili na propojení židovské pospolitosti skrze učení a zákon. Učenci v Jabné nejprve nejprve zaměřili na stanovení hranic židovského svatého Písma. Jako kanonické uznali jen čtyřiadvacet knih a tak z kánonu vyloučili čtrnáct knih, které nepovažovali za dostatečně svaté. Potom se rozhodli písemně zachytit svaté komentáře k Zákonu. Na pergamen nanesli šest set třináct příkazů, které se pak snažili oplotit a podezdít tak, aby Izrael mohl na nich stát navěky.
Konkrétně usilovali o to, aby celý život židovského společenství byl podroben Zákonu, od něhož nesmí být strpět žádná odchylka. Židé měli mít jednotné obyčeje a jednotné mravy, které je budou odlišovat od ostatních národů. Platit měla tedy jednota učení a pouze jeden jeho výklad. Jednotné měly být i všechny obřady, jak je autoritativně stanovil obřadní zákon. Židé se tak měli stát národem jednoho Boha, vytvořeným jediným způsobem, naplněným jediným životem a kráčející jedinou cestou. Heslem doby se stalo: Jednotné učení! Jeden Bůh, jeden národ, jeden výklad! Mělo se za to, že je to zcela v souladu s izraelským vyznáním víry, které jsme četli v našem dnešním prvním čtení, a také s dalšími částmi Písma. To ale celá pravda nebyla, neboť tak došlo k nacionalizaci Boží zvěsti na úkor její univerzality. Vždyť Hospodin není jen Bůh Židů, nýbrž Bůh celého světa a všech národů.
Bylo přitom mimo jiné jednoznačně stanoveno, že Mesiáš teprve přijde, což znamenalo vyloučení křesťanů ze společenství Židů, neboť podle křesťanů Mesiáš již přišel. Do Modlitby 18 proseb byla dále zařazena prosba o zničení kacířů, mezi které nově patřili i křesťané. Pod tlakem v té době schváleného římského zákazu obřízky, z nichž byli vyloučeni jen Židé a Egypťané, Židé rovněž přestali se šířením své víry mezi jinověrci. Křesťané naopak se stále více snažili všude hlásat Ježíše jako Mesiáše a Spasitele Židů i pohanských národů. Křesťané tak byli donucení se bolestně oddělit od židovského společenství, z jehož středu vyšli. Židé samozřejmě nemohli souhlasit též s pozdějším křesťanským učením, že Ježíš Kristus je plně člověka a zároveň plně Bůh, jak naznačilo naše dnešní druhé čtení (J 10,24 – 39).
Písemné sepsání komentářů k Zákonu, o kterém jsem psal výše, pak vedlo postupně ke vzniku Talmudu. Talmud neboli Učení je soupis rabínských diskusí týkajících se židovského zákona a etiky, které židovská tradice považuje za směrodatné. Právnické a etické diskuse jsou zde orámovány řadou legend a příběhů, které slouží jako dokreslení tematiky. Vedle Tenachu (tedy v podstatě Starého zákona) je Talmud jedním ze základních autoritativních textů židovské víry.
Židé se tedy řídí Tenachem a Talmudem a ve své většině neznají Nový zákon. To je také jednou z překážek či bloků, které brání Židům poznat Ježíše jako svého Mesiáše. Dalšími překážkami jsou vytvořené obyčeje, mravy a výklady. Proto Žid, který se obrátí ke křesťanství, cítí často, že se odcizuje svému národu, což jistě není příjemné. Cesta ke Kristu je tak pro Židy dost trnitá.
Selhání Židů v podobě odmítnutí Ježíše Nazaretského jako svého Mesiáše nebude však podle apoštola Pavla trvat věčně. Pavel totiž nevěří ve věčnou setrvalost židovské nevěry. Naopak věří, že doba zatvrzení Izraele pomine, a to tehdy, až plnost pohanů vejde v Boží pokoj (Ř 11, 25 - 27). Potom bude spasen „všechen Izrael“ a naplní se slova Izaiáše proroka o příchodu vysvoboditele (vykupitele) ze Sióna (Iz 59,20). Slova, že „bude spasen celý Izrael“, podle některých vykladačů znamenají, že většina Židů z poslední generace, která bude žít těsně před Kristovým návratem, se obrátí ke Kristu a bude zachráněna. Podle jiných vykladačů zde termín „Izrael“ představuje nový, „duchovní“ Izrael ve smyslu všech Židů a pohanů, kteří přijali spasení, když uvěřili v Ježíše Krista.
Nehledě na toto spory každopádně platí, že Bůh všechny (nejprve pohany, pak i Židy) uzavřel pod neposlušnost, obdobně se však také nad všemi (opět nejprve nad pohany, pak i nad Židy) slituje (Ř 11, 28 - 32). Není potom divu, že apoštol Pavel posléze propuká v jásot, když vidí zjevení, rozuzlení všech sporů a zmatků, které naplňovaly dějiny obou skupin lidstva (Židů i pohanů) v tom, že Bůh se nad všemi slitoval (Ř 11, 33 - 36).
Mohou určité myšlenkové či duševní bloky se zrodit i mezi Nežidy? Podle mne mohou. Myšlenkové či duševní bloky si může vytvořit jak ateista, tak člověk nábožensky orientovaný, včetně těch, kdo se hlásí ke Kristu. Křesťanům mohou například škodit různá bludná učení, relativizace Písma svatého, nezdravé soustředění se na církevní obřady, svátky, liturgii či skoro až magické uctívání obrazů a soch (třeba ikona či křížek jako jakýsi amulet). Zvlášť nebezpečné je prosakování záslužnictví do křesťanské víry (např. v podobě tzv. odpustků). Křesťanství není totiž náboženstvím, které představuje lidský pokus dopracovat se k Bohu pomocí dobrých skutků. Bůh přišel prostřednictvím Ježíše Krista a chce s lidmi navázat vztah. V křesťanství jde především o navázat osobní vztah s Kristem, který má moc proměnit náš charakter a náš život tak, aby byl v souladu s Boží vůlí. Dosažení tohoto vztahu dopřejme nejen nám zde shromážděným, ale všem lidem, Židům i Nežidům. Amen.
Pramen: Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. Česká biblická společnost, 10. vydání. 1995, ISBN 80-85810-07-7
