Článek
Vážení čtenáři,
jsem rád, že se můžeme začít věnovat poslední knize Nového zákona (a křesťanské Bible vůbec) – Zjevení Janovu čili Apokalypse. Předně proto, že věřím, že nám bylo shůry dáno žít na počátku doby konce tohoto věku či tohoto světa (hebrejsky olámu, řecky aionu, latinsky saecula). Moderně vyjádřeno se jedná o konec „tohoto systému věcí“ (terminologii Svědků Jehovových) čili dosavadního uspořádání lidské společnosti a civilizace vůbec, které má co činit s tzv. padlou lidskou přirozeností čili s lidskou hříšností. Blížící se vrchol dějin „padlého“ (hříšného) lidstva podle mě zřetelně signalizuje vývoj světových událostí po roce 1989, z nichž zejména problematický průběh „války proti terorizmu“ po roce 2001 či ukvapené rozšíření Evropské unie v roce 2004. A tak je Zjevení stále aktuální.
Jde však o knihu, která vyvolává četné různice a působí mnoha rozdělení mezi křesťany. Svérázným výkladem knihy Zjevení je známá nejen náboženská společnost Svědků Jehovových, ale také třeba Církev adventistů sedmého dne. Během stoletých dějin křesťanských církví vznikly až čtyři hlavní přístupy k výkladu Zjevení Janovo: preteristický přístup, futuristický přístup, historicistický přístup a idealistický přístup (viz např. Průvodce životem – Zjevení, LUXPRESS, sro ve spolupráci s INTERNATIONAL BIBLE SOCIETY, Praha 150 str. 11). Podle preteristického přístupu Jan sepsal Zjevení pro povzbuzení tehdejších křesťanů, kteří byli pronásledováni autoritami římského impéria. Futuristický přístup postuluje, že Zjevení kromě prvních tří kapitol popisuje události, k nimž dojde až před samotným koncem světa. Podle historicistického přístupu kniha Zjevení zaznamenává historické události od Janových dnů do Kristova návratu a po něm. Idealistický přístup konečně vidí Zjevení Janovo jako symbolické ztvárnění dlouhodobého zápasu dobra se zlem, nepopisuje tedy žádné konkrétní události a je aplikovatelné v kterémkoli dějinném oz výše uvedených přístupů má své horlivé zastánce. A tak historicistický přístup převládá u adventistů sedmého dne (viz např. Doukhan, J.: Křik nebes, Prorocké studie knihy Zjevení, Advent-Orion, Praha 1999, ISBN 80-7172-126-3). Idealistický (duchovní) přístup v řadě případů aplikují Svědci Jehovovi – viz například. Zjevení, Jeho slavnostní vyvrcholení se přiblížilo, Watch Tower Bible a Tract Society of Pennsylvania, USA, 1991. Préteritální (minulostní) přístup je populární zejména u tradičních církví (viz např. Nový zákon s výkladovými poznámkami, Česká biblická společnost). Futuristický (budoucnostní) přístup zase převažuje v letničních či evangelikálních kruzích (viz např. Bubík, R.: Slavná budoucnost Božího lidu, Křesťanský život, Albrechtice 2001, ISBN 80-7112-063-4). Ovšem žádný z těchto přístupů se neosvědčil jako jediný správný způsob chápání knihy Zjevení. Navzdory tomu dochází k dalším rozdělením mezi křesťany v ohledech na knihu Zjevení (např. v otázkách vytržení Církve, „velkého soužení“ Izraele, sto čtyřiačtyřiceti tisíc označených ze všech pokolení Izraele atd.). Za zvláště významný považuji rozdílný pohled na Millenium – Tisícileté království. V dějinách církve se myšlenky zvláštní tisícileté mesiášské říše ujalo hnutí zvané chiliasmus (z řeckého chilioi čili tisíc) nebo millenarismus (z latinského mille čili opět tisíc), které vedlo k některým výstřelkům např. v rámci husitství či u novokřtěnců v Münsteru. Reformační církve odmítají světskou vládu zbožných v království světa před vzkříšením z mrtvých (viz Augsburská konfese, článek XVII. O Kristově návratu k soudu). Podobně i katolická teologie. Naopak evangelikálové očekávají nejdříve uskutečnění pozemského Mesiášského Tisíciletého království a pak teprve příchod Nového nebe a Nové země čili Věčnosti. Mezi křesťanskými vykladači tak existují tři rozdílné pohledy na údobí „Tisíce let“ (viz např. Průvodce životem – Zjevení, LUXPRESS, s.r.o . ve spolupráci s INTERNATIONAL BIBLE SOCIETY, Praha 1997, ISBN 80-7130-067-5). Premilenialisté věří, že Ježíš Kristus se vrátí před pozemským Tisíciletým královstvím. Postmilenialisté věří, že Kristus se vrátí až po skončení Millenia, ve kterém spatřují skutečné období míru a pokoje, zprostředkované na zemi církví. Amilenialisté pak chápou tisíc let jako symbolické vyjádřeni období mezi Kristovým odchodem do nebe a jeho návratem na zem. Millenium podle nich představuje éru vlády Krista v srdcích věřících a v církví, shoduje se s Věkem církve (Dobou milosti) a vyvrcholí Kristovým návratem na zem. Vzhledem k tolika rozdílných pohledům se Tisícileté království stěží může stát závazným bodem křesťanského učení. Přestože jsou na otázky Millenia různé, jedno však zůstává jisté: Kristus přijde a shromáždí všechny své věrné. Proto by různost názorů na tuto věc křesťany neměla rozdělovat.
Soudím, že vztah řady křesťanů ke knize Zjevení, zejména k jejím „apokalyptickým“ obrazům pohrom, katastrof a zkázy, závisí na tom, jaká u nich převládá psychická orientace. Křesťany s převahou nekrofilní orientace (podle E. Fromma), tedy s převahou „pudu ke smrti“ (podle S. Freuda) lákají především obrazy tvrdých Božích soudů a trestů nad zpronevěřilým a hříšným lidstvem. Pro křesťany s převahou biofilní orientace (tedy s převahou „pudu k životu“ je však Janova Apokalypsa paradoxně naopak „zpěvem o naději“ (slovy Luďka Rejchrta). Tato naděje se týká konečného vítězství nad hříchem, smrtí, nespravedlností, lží a proto může v plnosti přijít Boží království lásky a spravedlnosti.
Garantem splnění všech těchto nadějí a všech Božích zaslíbení není nikdo jiný než sám Boží Syn, Ježíš Kristus a jeho očekávaný druhý příchod na zemi. Právě v osobě Ježíše Krista spočívá hlavní odlišnost knihy Zjevení od spisů židovské apokalyptiky. Kniha Zjevení se bezesporu kromě evangelijních zdrojů (jde o tzv. malé apokalypsy – Matouš 24, Marek 13, Lukáš 21) a starozákonních textů (hlavně knihy Daniel) opírá o apokalyptické spisy raného židovství (částečně také využívá i pohanské). Apokalypsa, Garamond, Praha 2002, ISBN 80-86379-32-9). Sama však není považována za apokalyptický spis, nýbrž za prorockou knihu, kdy Jan vystupuje jako prorok tlumočící Boží zvěst. Proroctví (hebrejská masa – Boží výrok, nábí – prorok, řecky se prorok řekne profétés, proroctví pak proféteia) je obecně mluvením pod Boží inspirací, zprostředkováním Božích slov, Boží rady. V novozákonní církvi mají proroctví širší rámec než jen předpovídat budoucnost. Nejde nutně o to něco předpovědět, ale vynést a vyslovit, co do prorokova srdce vložil Bůh. V tomto smyslu je každá řeč z Božího pověření proroctvím. Proroctví tak může být i napomenutím, vysvětlením či varovnou prognózou (pokud se nevzpamatujeme, špatně to dopadne, pokud se vzpamatujeme, může to dopadnout dobře).
Jan ve Zjevení slyšel (měl audice) a hlavně viděl – měl tedy především vidění obrazů čili vize. Zjevení – řecky apokalypsi, je doslovně odhalení, zjevení tajných, skrytých skutečností. Příslušné řecké sloveso zní apokalyptein, které znamená odhalit, zjevit tajné, skryté skutečnosti – zde dal Bůh Otec zjevení nejprve Kristu a ten je předal svým služebníkům. Konkrétně skrze anděla – vykladače– Janovi (viz Zj 1,1). Správná židovský apokalyptik se skrývá za výrazné postavy, kterým bývají zjevení fiktivně připsána (jde např. o Abrahama, Henocha, Ezdráše či Báruka). V případě Zjevení Janova je tomu, jak vidíme, jinak. Autor Zjevení bývá většinou ztotožňován s apoštolem Janem, autorem Janova evangelia a Janových listů. Tento názor však není jednomyslný. Někdy za autora je považován Jan presbyter či některý ze stoupenců a žáků apoštola Jana. Každopádně má jít o židovského křesťana a raně křesťanského putujícího proroka, který byl asi dosti uznávanou osobností a duchovní autoritou. Svědčí o tom označení Theologos v titulu některých rukopisů - Zjevení Jana Theologa (např. v Kralické Bibli). Theologos znamená bohoslovec, svědek mluvící Boží slovo, je to myslitel a kazatel zároveň, je také prorokem (má prorocké poslání). Janova Apokalypsa se liší od židovských apokalyptik dále tím, že se týká jak budoucnosti, tak přítomnosti, kdežto židovské apokalypsy jsou zaměřeny čistě do budoucnosti. Navíc nový aion, který Židé kladou výlučně do budoucnosti, již podle Zjevení Janova (v souladu s celým Novým zákonem) začal a čeká pouze na své dovršení. Židovské apokalyptické spisy - jako etiopský Henoch, třetí kniha Sibylina, Závěť dvanácti proroků, Damašský spis, Válečný svitek kumránský, Život Adama a Evy, 4. kniha Ezdrášova, syrský a řecký Báruk lze považovat za výplod lidských spekulaci. Samí židovští bohoslovci jsou totiž přesvědčeni, že v době sepsání židovských apokalyptik Duch Svatý již nepůsobil na píšící autory – podle nich hlasy Bohem poslaných proroků utichly již na rozhraní čtvrtého a třetího století před Kristem. Křesťané o Boží inspiraci knihy Zjevení nepochybují, neboť sám Jan píše o sobě (Zj 1,10): „ocitl jsem se ve vytržení ducha v den Páně a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice.“
Zjevení Janovo je tedy Bohem inspirovaným proroctvím a jednou ze zvláštností novozákonních proroctví se považuje to, že nelze předem přesně vyspekulovat čas a způsob jejich naplnění, ale naopak lze rozpoznat jejich naplňování až v reálně probíhajících jevech či dokonce již v proběhnuvších událostech. Teprve pak na tomto základě lze do určité míře předvídat budoucí vývoj. Z toho plyne, že konkrétní průběh apokalyptických dějů lze jen zhruba odhadovat, nicméně Bůh v osobě Ježíše Krista je garantem všech zaslíbení obsažených v knize Zjevení a týkajících se porážky Satana a všech Božích nepřítel, včetně smrti jako posledního nepřítele (viz 1K 15,2). A také záchrany všech věrných Božích služebníků, a to i těch, kdo položili svůj život ve službě Bohu či zemřeli ve víře v Něho v průběhu celých dějin lidstva. Boží spása čili záchrana má tak individuální i společenský rozměr čili se týká jak lidstva jako celku, tak také jednotlivce, jednotlivého člověka.
Ježíš Kristus jako jednorozený Boží Syn je tím pravým nositelem naděje a Boží spásy v knize Zjevení (a nejen v ní). V tom Zjevení Janovo navazuje na židovské apokalyptické myšlení, které vše očekává od Boha a nedůvěřuje lidskému snažení. Křesťané tak smí doufat v přímý Boží zásah do lidských dějin, v němž podstatnou roli hraje druhý příchod Ježíše Krista na zem. A tak o tomto druhém Kristově příchodu slyšíme jak v první kapitole Zjevení Janova (Zj 1,7), tak v poslední kapitole Zjevení Janova (Zj 22,20). Právě naděje na Kristův návrat má pak dávat křesťanům sílu vytrvat a zachovat svou víru i utrpení, provázející skon starého aionu (věku či světa) a definitivní vítězství nového aionu (věku či světa).
I v době konce starého věku (světa) budou křesťané vystaveni útokům Božího protivníka a jeho démonických či lidských pomocníků. Proto mohou od své křesťanské víry odpadnout a tak ztratit počátečně darovanou spásu. Zabránit tomu představuje jeden z cílů knihy Zjevení. A tak Jan tolik apeluje na zodpovědnost křesťanů za již darovanou a přece ještě očekávanou spásu. Naděje na Boží přímý zásah v podobě Kristova návratu by se měla stát i pro nás dostatečným povzbuzením i dostatečnou útěchou. A protože přesný čas Kristova návratu nikdo nezná a nemůže znát (viz Mt 24, 36, Mk 13, 32 či Sk 1,7), musíme si zachovat pevnou víru a být stále připraveni. Vždyť v Písmu stojí (L 18,7–8, kralický překlad): „A co by pak Bůh nepomstí vyvolené své, volající k němu dnem i v nocí, i když prodlévá jim? Říkám vám, že je brzo pomstí.“
Bez víry totiž „lidská přirozenost nevzývá Boha, nic od Boha neočekává, nesnáší kříže, ale hledá lidské záštity a důvěřuje lidské záštitě“, jak mám výstižné připomíná Augsburská konfese v článku XX O víře a dobrých skutcích (odstavec 11). Proto hned na to i nám Augsburská konfese připomíná, že „Kristus řekl: Beze mě nic nemůžete učiniti (Jan 15,5).“
(Výklad jednotlivých kapitol knihy Zjevení budou následovat)
