Článek
Verše 1-3: Tyto verše nám ukazují, co je dáno, skrze koho je dáno a komu je to dáno. Dáno je zjevení- řecky apokalypsis, doslovně tedy odhalení, zjevení tajných, skrytých skutečností, příslušné řecké sloveso zní apokalyptein, které znamená odhalit, zjevit tajné, skryté skutečnosti. V apokalypsách jde obecně o odhalení, zjevení Božího plánu, týkajícího se skončení starého věku a povahy věku nového. Křesťanská apokalyptika - obsažená hlavně ve Janově Zjevení, ale také tzv. malých apokalypsách- Matouš 24, Marek 13, Lukáš 21- se liší od židovské apokalyptiky svou střízlivostí. Židovská apokalyptika se dočkala největšího rozšíření v době od 2. století před Kristem do 2. století po Kristu, tedy v době zvlášť krutého utrpení židovstva. Navazuje na prorockou eschatologii obsaženou ve Starém zákoně, zejména u proroka Izajáše 24-27 (onen den), Ezechiela 37-48, Joela 1-4, Zachariáše 9-14 či Malachiáše 3 (den Hospodinův veliký a hrozný). Eschatologie znamená zvěst či učení o posledních věcech člověka i světa, poslední věci - řecky ta eschata, slovo eschaton pak znamená poslední či mezní. Jde o širší termín než apokalyptika, týká se vykoupení světa i člověka, tedy i otázek kolem smrti, posmrtného života či vzkříšení, o kterém se v židovstvu vedly velké spory. V židovství doby postarozákonní nabývají eschatologická očekávání podoby nestřízlivé, fantastické a spekulativní apokalyptiky- spisy jako etiopský Henoch, třetí kniha Sibylina, Závěť dvanácti proroků, Damašský spis, Válečný svitek kumránský před rokem 70 po Kristu, po roce 70 po Kristu potom Život Adama a Evy, 4. kniha Ezdrášova (apokryf), syrský a řecký Báruk, Apokalypsa Abrahamova, Závěť Abrahamova a další. Ale zpět ke Zjevení Janovu. Toto zjevení se týká toho, co se má jednou stát. Janovo zjevení je tedy také proroctvím (prorockou knihou, a to jedinou prorockou knihu v Novém zákoně). Co je to proroctví (hebrejský massá- Boží výrok, nábí - prorok, řecky se prorok řekne profétés, proroctví pak proféteia)? Obecně jde o mluvení pod Boží inspirací, zprostředkování Božích slov, Boží rady. V novozákonní církvi mají proroctví širší rámec než pouze předpovídat budoucnost. Nejde nutně o to něco předpovědět, nýbrž vynést a vyslovit, co do prorokova srdce vložil Bůh. V tomto smyslu je každá řeč z Božího pověření proroctvím. Proroctví tak může být i napomenutím, vysvětlením či varovnou prognózou (pokud se nevzpamatujeme, špatně to dopadne, pokud se vzpamatujeme, může to dopadnout dobře). Jan 16, 12-17- Duch svatý oznamuje skrze proroky to, co leží Otci a Synu na srdci. Formy prorockých projevů - slyšení hlasů (slyšitelný hlas či vnitřní hlas- např. 1. Král 19,11-13), vidění (vidění obrazů: vidění v bdělém stavu čili vize- Jer 1,11-14 a noční vidění čili prorocké sny- Mat 1, 20) a cítění (cítění potřeb druhých- Mat 15,32). Jan ve Zjevení hlavně viděl, měl tedy především vidění obrazů- vize (i když nejen- viz dále). Zjevení dal Bůh Otec nejprve Kristu a ten je dal svým služebníkům. Konkrétně skrze anděla – vykladače - Janovi. Kdo je tím Janem? Autor Zjevení bývá většinou ztotožňován s apoštolem Janem, autorem Janova evangelia a Janových listů. Tento názor však není jednomyslný. Někdy za autora je považován Jan presbyter či některý ze stoupenců a žáků apoštola Jana. Každopádně má jít o židovského křesťana a ranně křesťanského putujícího proroka, který byl asi dost uznávanou osobností a duchovní autoritou. Svědčí o tom označení Theologos v titulu některých rukopisů- Zjevení Jana Theologa (např. v Kralické Bibli). Theologos znamená bohoslovec, svědek mluvící Boží slovo, je to myslitel a kazatel zároveň, je také prorokem (má prorocké poslání).
Verše 4-12: Prorok Jan předává nejprve pozdrav sedmi církvím, sborům v Asii. Číslo sedm vyjadřuje dokonalost, úplnost, svatou celistvost. Sedm maloasijských sborů tak reprezentuje nejen veškeré křesťanstvo v této římské provincii, ale pravděpodobně symbolizuje i celou církev. Jan vyřizuje pozdrav od: - Boha Otce (od toho, který je a který byl a který přichází), Ducha svatého (od sedmi duchů před jeho trůnem, někdy se však těch sedm duchů považuje za sedm Božích poslů- archandělů), Ježíše Krista (věrného svědka čili martyra, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země). Ohlášen je dále i Kristův budoucí návrat: „Hle přichází v oblacích! Uzří ho každé oko, i ti, kdo ho probodli,…“. Srovnej Zach 12,10. Alfa i Omega pak znamená A i Z, počátek i konec, zde se týká Boha Otce, ne Syna. Jan měl své vidění (v jeskyni) na ostrově Patmos, kde byl podle tradice nasazen na těžké práce v císařských dolech (jako vězeň na nucených pracích). Ostrov leží pří jihozápadním pobřeží Malé Asie, je to blízko dnešního Turecka, ale ostrov patří Řecku. V době sepsání knihy Zjevení vládl v Římě císař Domicián (Domitianus), roky jeho vlády: 81-96 po Kristu. Tento římský císař krutě pronásledoval tehdejší tzv. ateisty - byli jimi lidé, kteří se vzpírali kultu starých římských božstev a kultu jeho zbožněné císařské osoby. Především židy a křesťany. Domicián sice nevyžadoval, aby byl titulován jako „Pán a Bůh“, ale cítil se polichocen, když se tak dělo a když se mu budovaly chrámy a stavěly sochy. Lidé byli pak nuceni k ejich božskému uctívání. Obětí pronásledování se stal i Jan, dostal se na nevelký a nepohostinný Patmos a tam sepsal svou knihu v letech 94-95 po Kristu. Jan dostal své vidění v den Páně čili v neděli, děň vozkresenyj, jak uvádí Ruská synodální bible. V ten den se Jan ocitl v Duchu (řecky en pneumati); slovo vytržení není v původním textu uváděno (neuvádějí ho ani anglické a americké překlady, rovněž Lutherův překlad Bible ho neobsahuje, z českých překladů není v překladu KMS). Jan nejprve slyšel mocný hlas, měl tedy slyšení čili tzv. audici- vnímání prostřednictvím sluchu. Dostává první úkol - zprostředkovat Boží vzkazy sedmi církvím (křesťanským sborům), a to konkrétně sborům v Efezu, Smyrně, Pergamu, Thyatirech, Sardách, Filadelfii a Laodikeji. V těchto městech jednak sídlily římské úřady a soudy, jednak pro Ježíše a Jana byl důležitý nábožensko-mravní stav tamních křesťanských obcí. Výběr byl omezen symbolickou hodnotou čísla sedm (viz výše) a tak se tam nevešly známé obce z Kolos a Hierapolis. Někteří vykladači (např. Václav Hájek) ještě připomínají názor, že při výběru se uplatnilo i prorocké hledisko - sbory jsou řazeny tak, aby představovaly vývoj obecné církve od samého počátku církve až do druhého příchodu Ježíše Krista.
Verše 13-20: Po slyšení přichází vidění. Uprostřed sedmi svícnů vidí Jan Ježíše jako Syna člověka (podobně jako již prorok Daniel - Dan 7,13). Jeho dlouhé roucho a zlatý pás ho ukazují jako pravého královského velekněze. A jeho sněhobílé vlasy vyjadřují skutečnost, že je Pánem rovným Bohu (srovnej Dan 7, 9). I další obrazy ukazují na Ježíšovu svrchovanou moc (atributy očí, hlasu, nohou). Dvousečný meč pak na jeho soudcovskou moc, kterou vykonává ne mečem, nýbrž slovem- Iz 49, 2, Žd 4,12 či Jan 12,48. I Ježíš je první a poslední. Sice zemřel, ale byl vzkříšen a je živ na věky věků. Má klíče od smrti i hrobu. Proto je Kristem, Mesiášem a tedy naším Bohem (Jan 20,28), Pánem a Spasitelem (duší i světa). Proto se mu lze klanět (andělům však nikoliv, viz Zj 19,10 či Zj 22,8-9). Ježíš Kristus upřesňuje Janovi jeho poslání- má napsat vidění, které obdržel a které se týká jak jeho současnosti (toho, co jest), tak i věcí budoucích (toho, co se má stát potom). Dále Ježíš vysvětluje Janovi, že sedm hvězd v jeho rukou představuje anděly sedmi církví a sedm svícnů, uprostřed kterých stojí, pak sedm církví (jde zde jistě o sedm výše zmíněných maloasijských sborů, ovšem včetně jejich prorockého rozměru). Pod anděly sedmi církví se často rozumí duchovní správci, kteří jim stojí v čele - presbyteři či biskupové. Je však prosazován i názor, že jde o jejich ochranné anděly či anděly strážce. Každý národ i jednotlivec má mít svého anděla strážce - podle víry pozdního židovstva (viz např. Dan 10, 13 a 20), která pronikla i do křesťanství.
