Článek
Leopold II. v roce 1790 jen nerad opouští prosluněné Toskánsko. Zvykl si tu, stará se tu o otcovo dílo, porozuměním a cílenými reformami zlepšuje místním život a ti ho za to milují a obdivují. V Říši a hlavně v Uhrách je to jiné a vladař bude muset sáhnout k mnoha kompromisům, aby krizi posledních několika měsíců bratrovy vlády urovnal. Jemu samotnému ale není dopřán dlouhý život.
Slovutný reformátor přichází na svět v roce 1741 a je to velice nadaný žák. Rád čte a opatřuje si sám knihy, často i ty zakázané od francouzských osvícenců. „Od malička se projevoval jako výrazná, ale i značně tvrdohlavá osobnost. Odmítal poslouchat své vychovatele a za svou umíněnost býval často trestán. Sama císařovna Marie Terezie však dala příslušné pokyny, a tak byl Josef vychováván v tuhém drilu a musel plnit všechny příkazy svých učitelů.“ vysvětluje záhadolog Vladimír Liška. Zajímá se hlavně o exaktní vědy, protože pomáhají rozvíjet samostatné a logické myšlení. Na princovu katolickou výchovu dohlížejí dva jezuitští duchovní. Vzdělání má ale celkově všestranné, ostatně je to rakouský panovník, český král a římsko-německý císař. Nejvíce ho ale zajímá politika a vzdělání je pro něj užitečný prostředek v politice. A to není pořád všechno. Jako panovník později pracuje 12 až 18 hodin denně. Jí jenom dvakrát za den a mezitím se věnuje práci. Není se čemu divit, že za svůj život vydává mezi 5 – 6000 patentů. Vydává totiž průměrně dva denně.
Od roku 1764 je Josef II. spoluvladařem Marie Terezie, snaží se být novým, lepším a hlavně revolučním vladařem, ale právě kvůli tomu zůstává na trůnu matka. Nevěří francouzským liberálům a nechce jít reformami příliš dopředu. Přesto i pod vlivem syna ruší jezuity, ruší tělesné tresty nebo zavádí povinnou školní docházku a zkracuje robotu na tři dny v týdnu. Až od roku 1780 se může věnovat tomu, čemu chce. Ze začátku potřebuje ale pomoc. Sní o státě, kde vládne pevnou rukou absolutistický monarcha s pomocí schopného byrokratického aparátu. „Tento úřednický aparát se rekrutoval, jak z řad liberálně orientované podnikatelské šlechty, tak i z měšťanských vrstev.“ pokračuje Liška. Pro konzervativní šlechtu je tak symbolem tyranského despoty, jenž druhým pouze vnucuje svou vůli. Aby nebyl oklamán, když se snaží stát předělat, cestuje inkognito jako hrabě Falkenstein.
Od roku 1780 to s patenty pěkně sviští. Ruší cenzuru, vydává patent proti nevolnictví a toleranční patent, díky němuž je uznána jiná víra než katolická. Nadřazené postavení má ale římsko-katolická církev a patent zároveň vymezuje sekty a bludná učení, na které se svoboda vyznání nevztahuje. Za Josefa jsou i pronásledováni poslední poustevníci – tehdy už prakticky příživníci. Ruší také některé poutě a náboženské svátky, čímž ale šlechtě i zemi spíše pomáhá, protože se tak lidé věnují více práci. Zlepšuje postavení Židů, dělá pořádek ve výběru daní, mění a zlepšuje doplňování vojsk, zřizuje katastr půdy a domů, ruší trest smrti, zavádí nové úřady a úřední hodiny a buduje celou síť nemocnic, blázinců, sirotčinců, porodnic, nalezinců a reformuje školství. Při reformě katolické církve ruší kláštery, jež jsou nadbytečné – nezabývají se vzděláním, zdravotnictvím nebo vědou. Stát i přebírá výchovu a výuku kněží, aby to bylo po císařově smrti zrušeno.
Protože chce mít říši centralizovanou, musí mít jeho země jednotný jazyk. Proto volí za úřední jazyk němčinu, takže je pro příští generace považován za poněmčovatele. Na druhou stranu si přiznejme, že nebýt tohoto rozhodnutí, nevytáhli by do boje za český jazyk a práva ani slovutní obrozenci, které sám podporuje. Stejně tak již dva roky před zavedením němčiny jako úředního jazyka nařizuje nutnost češtiny a její přezkoušení v Zemích Koruny české. „Mnoho reforem se v praxi ovšem ukázalo jako nepřínosných nebo dokonce nepřijatelných. Některé byly zrušeny ještě za Josefova života, například zákaz pohřbívání v rakvích, které mělo být nahrazeno pohřbíváním v plátěných pytlích do hrobů vysypaných vápnem, aby se ušetřilo dřevo a stromy.“ vysvětlují odborníci. Dodejme, že mnohé reformy jsou pro svoji radikálnost zrušeny i po Josefově smrti.
Podle legendy, když Josef umírá, dávají mu úředníci na smrtelném loži k podpisu poslední listiny, aby si radostí mnuli ruce, protože mocnář už ani neví, co podepisuje. Mohou tak zrušit některé jeho reformy, většinu ale naštěstí už zrušit nejde. Selský císař, jak mu říkají prostí lidé, umírá předčasně, ale z habsburské monarchie udělá moderní a silný stát, jenž nemůže smést nějaká revoluce jako právě probíhající ve Francii. Zatímco v Pešti po úmrtí vladaře vyhlašují doslova národní veselí, ve Vídni je zrovna masopustní maškarní ruch a nikomu se nechce dvakrát přestat. To v Čechách opravdu nad milovaným reformátorem pláčou. Sám se na sklonku svého života cítí ne dvakrát schopný. „Zde leží Josef, který mnoho chtěl a jemuž se nic nepodařilo.“ stojí na Josefově náhrobku na jeho vlastní přání.
Bratr bonviván
Josefa nahrazuje jeho bratr Leopold II. Krátce před smrtí, již těžce nemocný, bratrovi píše, aby za ním přijel do Vídně a stal se jeho spoluvládcem. Mladší bratr ale zdrženlivě odmítá. Přichází na svět až jako 9. dítě Marie Terezie a na rozdíl od bratra se mu podaří zplodit 16 dětí stejně jako Marie. Leopold sám je pravým opakem svého bratra. Zatímco Josef je autoritativní, hodně vypočítavý až bezcitný a sílu rozumu povyšuje nad emoční nestálost, jeho bratr si neodříkává nic od života. Po otci dědí toskánské velkovévodství a provádí zde řadu reforem. Je to bohém, o jeho milostných pletkách si vypráví celá Florencie a možná i Itálie. I když si o tom Josef myslí svoje, jeho bratr je mu více než loajální jako bratr i velkovévoda, ale zároveň je se změnami opatrný. I on ruší v Toskánsku trest smrti a mučení a zakazuje trestat poddané za kritiku své osoby.
„Pro uklidnění šlechty potvrdil zrušení berního a urbariálního patentu a církev si na druhé straně přiblížil, když vrátil výchovu kněží z generálních seminářů do jejích rukou. Uvolnil také pořádání pro lid dříve obvyklých procesí či poutí. Byl otevřený k návrhům z nejrůznějších stran, protože věděl, že čím více jich bude, tím si bude moci vybrat více času na jejich prostudování a sloučení, které často ani nebude možné.“ vyprávějí odborníci. Rychle ukončuje válku proti Turkům na Balkáně, protože hrozí válka s Francií, i když se jí snaží vyhnout podobně jako jeho bratr a brání se vtažení do války svým pruským protějškem. Nakonec ale s Pruskem uzavírá tzv. Pilnickou deklaraci, na jejímž základě byla v únoru příštího roku uzavřená spojenecká smlouva namířená proti Francii. Další se mu i zklidnit hrozící bouři v Uhrách a potlačit vzbouřené rakouské Nizozemí.
Nový panovník plánuje výrazně zasáhnout do reforem zesnulého bratra, ale nehodlá navigovat loď nazpátek. Spíše ho dráždí změny, co vyvolávají v zemi rozkol a odpor. V jednom s Josefem vždy souhlasil. Tyto zákony mají pouze uzdravit a udržet rakouskou monarchii na nohou, a to vždy neradikálním, ale smířlivým tónem. České obyvatele strhne jednoznačně na svou stranu, když se chce nechat korunovat v Praze na českého krále. Jeho bratr to bral za podřadnou záležitost, on v tom ale spatřuje důležitost svého úřadu. V září 1791 se Leopold opravdu nechá korunovat na českého krále a celá Praha připomíná bzučící úl. Kromě davů nadšených obyvatel a vzdělanců, kteří by rádi zavedení češtiny vedle němčiny jako výukového jazyky spolu s požadavkem na katedru českého jazyka a literatury na Univerzitě Karlově. Stavové samozřejmě zahrnují panovníka ve Vídni a nyní i v Praze stížnostmi a žádostmi. Ale novopečený český král se také může radovat z příjezdu Mozarta, jež na jeho počest připravil operu La Clemenza di Tito.
Záhadné úmrtí
Jako kdyby ale na monarchii padl znova temný stín smůly. Protože představení opery pojednává o vzpouře proti antickému tyranovi, hra císařský pár pobouří, takže oba premiéru urychleně opouští. Císařovna si neodpustí označit dílo za provokaci. V Praze vypuká epidemie cholery a Leopold se pravděpodobně infikuje. Ještě po odjezdu v říjnu 1791 navštěvuje rakouskou vojenskou pevnost Josefov. Následuje Olomouc a Brno, aby byl po několika dnech přepaden bolestmi žaludku a střevními obtížemi. Lékaři předepisují dietu, ale potíže úplně nevymizí. Po několika měsících se situace opakuje a za několik dní je císař po smrti. Protože tak náhle umírá a u lidu je značně oblíben, šeptá se o spiknutí. Vladaře má zabít někdejší milenka z Florencie nebo agenti Francie. Skutečnou příčinu kromě právě prodělávaných zažívacích potíží ale neznáme. Lékaři označují za příčinu smrti gangrénu z nějakého úrazu. O nějaké nehodě a zranění ale nemáme jinak zprávy. Podle historiků se ale jedná spíše o choleru provázenou zápalem plic a zánětem pobřišnice.
Pár zajímavostí na závěr
Josef II. je sice korunován na římského panovníka již v roce 1764, ale Marie Terezie zůstává nadále u moci. Nevadí, mladý monarcha se zatím činí alespoň jako spoluvladař. Patrně pod jeho vlivem je také u nás zavedena povinná školní docházka nebo zrušeny tělesné tresty. Sám například zpřístupňuje známý Prátr veřejnosti. Do té doby se jedná lovecký revír. Jak on, tak jeho matka se musí ale potýkat s hladomorem. Zatímco Marie zavádí pěstování brambor jako důležité suroviny na náš stůl, její nástupce na to jde progresivněji. Zakazuje vývoz obilí, nechává otevřít vojenské sýpky a zařizuje dovoz z Dolních Rakous, Uher a Egypta. Tak zastavuje hladovění, jenž jenom u nás má na svědomí až půl milionu lidí.
„Doma jsem se radoval z blahodárného klidu. Kdykoli jsem musel odjet, jak jsem se těšil, až se vrátím! Dělili jsme se spravedlivě o strasti i radosti, a tak jsme spolu prožili nejšťastnější dny. O to všechno jsem byl oloupen. Žádná princezna, žádná žena nebyla jako ona. Byl jsem to já, kdo vlastnil ten poklad, o který jsem ve dvaadvaceti letech přišel.“ píše zdrcený Josef. V roce 1760 si bere svou první a jedinou životní lásku Isabelu Marii Parmskou. Ta doslova okouzluje vídeňský dvůr svým půvabem i inteligencí. I když ale Isabelu hluboce, miluje ta jeho city neopěvuje, spíše se sbližuje s panovníkovo sestrou, s níž si dokonce dopisuje. Po prvním porodu je Isabela Marie čím dál tím více fascinována smrtí, a to tak, že je to až na pováženou. Brzy po porodu druhé dcery umírá jak dítě, tak mladá panovnice.
Během samostatného panování Josefa II. v letech 1780 - 1790, je už jeho věrný generál Laudon na odpočinku a takřka deset let si užívá rodinné pohody, když tu náhle vypuká válka s osmanskou říší. Ernest Gideon von Laudon tedy spěchá za císařem do Vídně a nabízí mu své služby. Císař s díky odmítá a posílá vysloužilého válečníka znovu do penze. Nepříznivá situace na bojišti ho ale nutí povolat Laudona zpátky. „Dne 30. srpna 1789 vytáhl se svou armádou na Bělehrad. 30. září dobyl Laudon se spojenci předměstí a část Bělehradu a poté, co Osmani odmítli kapitulovat, pokračoval dál v bojích. Až po drtivé dělostřelbě ve dnech 5. až 7. října Bělehrad kapituloval a den nato byla sepsána mírová smlouva.“ sdělují odborníci. Po této válce získává Laudon od císaře nejvyšší poctu – velkokříž Řádu Marie Terezie s briliantovou hvězdou. V boji se vyznamenává také dosud neznámý důstojník Josef Václav Radecký z Radče. Jeho čas ale ještě přijde a pro nás je to úplně jiný příběh.
