Článek
Efektivita nasazení transportérů Bren Carrier, či spíše Universal Carrier (pro zjednodušení B/U Carrier nebo jen Carrier), v britském expedičním sboru během bojů o Francii v roce 1940 je víceméně diskutabilní, lze však s určitostí konstatovat, že jednoho z prvních úspěšných bojových nasazení se tato vozidla dočkala na Blízkém Východě v rámci bojů s jednotkami Osy postupujícími k Suezskému průplavu. Carriery tvořily neodmyslitelnou součást výzbroje jednotek britského Commonwealthu, především Australanů a Novozélanďanů. Spojenecké síly na Blízkém Východě zejména na počátku bojů nedisponovaly odpovídající výbavou, což bezprostředně zapříčinilo vznik řady úprav, které jednotky prováděly vlastními prostředky přímo v polních podmínkách. To umožnilo vznik bezpočtu modifikací u většiny dostupných Carrierů.
Především tato „vozítka“ si přitom na Blízkém Východě získala značnou popularitu, i když podmínky nasazení a úkoly na ně kladené často převyšovaly jejich možnosti, přetížené stroje však svou úlohu plnily statečně. V převážné většině případů nacházely Carriery plnohodnotné uplatnění právě v průzkumných jednotkách.
Během války se pak Carriery zúčastnily řady dalších velkých i menších operací, ať již šlo o boje v Africe či v Itálii, vylodění v Normandii, překonávání řeky Rýn nebo působení na Dálném Východě, kde představovaly významného pomocníka spojeneckých vojáků v bojích proti armádě císařského Japonska.
Zrození „dělníka války“
Prapůvod (Bren) Carrieru lze „vystopovat“ již v roce 1927, kdy Ing. John Carden a Vivian Lloyd představili svůj dvojmístný tančík Carden-Loyd Mk VI. Tančík posloužil k mnoha pokusům, z nichž vzešly dvě vývojové větve, kdy první tendovala ke konstrukci lehkých hlídkových tanků (nepříliš úspěšných), zatímco druhá větev, mnohem perspektivnější, vedla k lehkým obrněným transportérům, později známým jako Bren Carrier. První transportéry zařadila britská armáda do výzbroje v roce 1935, v roce 1936 pak vznikly tři modifikace: Bren Carrier vyzbrojený lehkým kulometem Bren pro pěší jednotky, Scout Carrier pro průzkumné jednotky a Cavalry Carrier pro mechanizované „jezdectvo“ (Box – Britský anachronismus). Vozidla všech tří variant se dostala k vojskům před vypuknutím 2. světové války, ovšem na základě prvních zkušeností z jejich nasazení ve Francii a v severní Africe velení britské armády rezignovalo na takto specializované rozdělení. Pro maximální zjednodušení výroby a doplňování jednotek novými vozidly se Britové rozhodli vybavit vojska jedním základním typem transportéru, jenž by umožňoval jednoduchou adaptaci pro rozličné účely. V roce 1939 zařadilo britské velení pod názvem Universal Carrier do výzbroje nový transportér, konstrukčně vycházející z modelu Bren Carrier.
Konkrétní první objednávku na dodávku 2 275 kusů nového vozidla učinila britská armáda 1. dubna 1939, krátce po vypuknutí 2. světové války však došlo k podstatnému rozšíření této objednávky a tak počet dodaných kusů první verze Mk.I dosáhl v roce 1942 čísla 6 600. V témže roce rozhodlo britské velení o zavedení vylepšené verze Mk.II, jejíž produkce dosáhla kolem 11 000 kusů. V počátcích výroby také padl návrh, aby se tehdy rozpracované Bren a Scout Carrierydokončily jako typ Universal. To se však ukázalo jako příliš náročný požadavek s tím, že je jednodušší postavit zcela nové stroje. Všechny Carriery vyráběné od roku 1944, včetně většiny modifikací, pak získaly jako „bonus“ tažné zařízení, zvané Stacey, pro možnost připojení šestiliberního protitankového kanonu.
Do produkce Carrieru se kromě Velké Británie zapojila také Austrálie, Nový Zéland a především Kanada, kde bylo vyrobeno na 30 000 tisíc kusů. Výroba těchto transportérů probíhala až do roku 1945, přičemž v zemi původu, tj. ve Velké Británii, bylo vyrobeno více než 57 000 vozidel, dalších cca 55 000 kusů vyrobily na základě poskytnuté licence firmy v USA, Kanadě, Austrálii a Novém Zélandu. Celkový počet vyrobených Carrierů ve všech variantách přesahující 110 000 kusů řadí tento obrněný transportér, jenž je i přes oficiální název známější více pod svým původním, nejrozšířenějším označením Bren Carrier, k nejrozšířenějším vozidlům 2. světové války. Na základě úspěšné koncepce Carrieru byla za války, především v USA a Kanadě, vyrobena „sesterská“ vozidla známá jako Windsor Carrier, Lloyd Carrier či T-16 (Box – Kanadská „cesta“).
Za zmínku stojí i skutečnost, že v rámci zákona o půjčce a pronájmu (Lend-Lease) si Carriery zabojovaly také na východní frontě poté, kdy Rudá armáda získala z britských a kanadských továren cca 2500 transportérů Universal Carrier. U Sovětů tato vozidla sloužila nejen k přepravě pěchoty, ale i coby platformy pro různé zbraně od kulometů přes protitankové pušky až po plamenomety. Další uplatnění našla jako průzkumná či spojovací vozidla, avšak mezi ruskými vojáky nezískala, na rozdíl od amerických polopásových vozidel M3 Half-track, větší oblibu, a to především kvůli malé přepravní kapacitě vozidla, které také mělo v podmínkách východní fronty díky úzkým pásům velkou tendenci zapadat do sněhu či bláta.
Pro svou univerzálnost nacházely Carriery bojové uplatnění ještě řadu let po skončení 2. světové války. Aktivně se účastnily války v Koreji v padesátých letech minulého století v sestavě spojeneckých sil. Mnoho se jich také po válce dostalo jako přebytky do dalších zahraničních armád, irské ozbrojené síly měly Carriery ve výzbroji až do šedesátých let let. V roce 1956 darovala Británie 100 kusů nově formovanému bundeswehru. Ve stejném roce dokonce tyto transportéry bojovaly proti „svým“, když je nasadila egyptská armáda ve válce o Suezský průplav proti Britům a Francouzům. Mnoho z Carrierů ukořistila izraelská armáda během arabsko-izraelských válek v letech 1948, 1956 a obratně je využila proti jejich původním majitelům.
„Bren Carrier“ zblízka
Konstrukčně se jedná o lehký obrněný transportér s pásovým podvozkem, tvořeným na každé straně hnacím kolem (vzadu), napínací kladkou (vpředu), vodící kladkou a třemi pojezdovými koly. Odpružení dvojice předních pojezdových kol zavěšených na společném vahadle (dvouramenná páka) zajišťovaly dvě spirálové pružiny, další dvě pružiny odpružovaly třetí, zadní „pojezďák“.
Vnitřní členění Carrieru zahrnovalo vpředu prostor řidiče a střelce, motoropřevodový prostor s pancéřovaným krytem procházel středem lehce pancéřované otevřené korby, kterou tak rozděloval na dva obdélníkové prostory pro 6-10 členů posádky, podle konkrétního provedení vozidla (viz dále). Původně nýtovanou korbu u první verze vozidla (Mk.I) od verze Mk.II nahradila korba svařovaná. Řidič seděl, jak je v zemích Commonwealthu zvykem, vpravo, vlevo vedle něj „pracoval“ střelec obsluhující většinou hlavní zbraň transportéru, zpravidla lehký kulomet Bren ráže .303, často se vyskytovala provedení s protitankovou puškou Boys ráže 14 mm nebo se středním, vodou chlazeným kulometem (Medium Machine Gun – MMG) Vickers opět ráže .303. V případě použití jiné zbraně než Brenu v předním střelišti se zpravidla Bren lafetoval na korbu vozidla a obsluhoval jej jeden z mužů posádky. Strukturu výzbroje si bojující vojska často doplňovala podle svých potřeb nebo dostupných zbraní, takže nebyl žádný problém narazit na transportéry vyzbrojené americkými kulomety Browning ráže .30 nebo .50, oblibě se těšily i kořistní německé kulomety MG 42. Protitankové pušky Boys po prvních setkáních s tanky, na něž průbojnost jejich munice již nestačila, nahrazovaly v dalších válečných letech stále častěji ruční protitankové reaktivní zbraně, britské PIATy (Projector Infantry Anti Tank) nebo americké „bazooky“.
Skutečného „tahouna“ učinil z původního Bren Carrieru zážehový řadový vodou chlazený motor Ford V–8 typ 221 s osmi válci do „V“. Spolehlivý motor, hojně používaný v amerických standardních civilních automobilech Ford, na základě licence vyráběla řada evropských firem již od roku 1935. Když se konstruktéři Carrieru rozhodovali, jaký motor ve svém vozidle použijí, jedním z kandidátů se stala také Fordova „Vé osmička“. Tento zdařilý motor s kompresním poměrem 6,2:1 (při použití bloku motoru s hliníkovou hlavou) dával maximální točivý moment 195 N/m, díky němuž motor dosahoval při 3 500 otáčkách výkonu 85 HP (62,6 kW).
Základní technické údaje jednotlivých verzí Carrieru se lišily podle provedení, takže stanovit jednoznačné společné hodnoty je složité. Hmotnost vozidla se pohybovala v rozmezí 3,75 - 4,02 t, podobně tomu bylo u rozměrů: délka 3,65 - 3,75 m, šířka 2,11 - 2,10 m, výška 1,57 - 1,60 m. Zvolená výzbroj a další náklad ovlivnily jízdní výkony, takže maximální rychlost na silnici se pohybovala od 48 do 51 km/h, dojezd na silnici mezi 250 a 260 km. Brodivost Carrieru umožňovala překonat hloubku 0,5 m. Síla pancéřování se pohybovala od 7 do 12 mm, což chránilo posádku před běžně používanou pěchotní municí, nikoli však v případě intenzívního soustředěného ostřelování nebo při použití průbojné munice.
Další varianty Universal Carrieru (UC)
Výčet všech možných verzí Bren/Universal Carrieru představuje dostatek materiálu pro samostatnou monografii, proto se další řádky zaměří jen na některé nejzajímavější modifikace tohoto skutečně univerzálního vozidla.
UC No.2 Mk.II - vylepšený model, zařazený do služby v roce 1942. Vylepšení zahrnovala nové „zástěry“ na předních a bočních částech trupu, úpravu úložných prostorů či zlepšenou vodotěsnost díky použití svařování při montáži korby.
UC No.1 Mk.III - modifikace s další úpravou úložných prostorů, upraveným přívodem vzduchu a krytem motoru.
3-inch Mortar Carrier No.1 Mk.I- varianta s třípalcovým minometem na podvozku UC No.2 Mk.I s pětičlennou posádkou. Vzhledem k vezení munice do minometu došlo ke zvýšení hmotnosti transportéru ze 3,86 na 4,36 tuny, větší hmotnost si logicky vyžádala další úpravy podvozku. Zbraň samotná v demontované podobě byla i s municí uložena napříč zadní části stroje. Ve verzi Mk.II již bylo při výrobě korby použito svařování, podobně tomu bylo u všech dalších konverzí z typu Mk.I na Mk.II.
Carrier, Armoured, OP, No.1 Mk.II - mobilní dělostřelecká pozorovatelna vycházející z původního Bren Carrieru, ovšem na podvozku UC. Vozidlo s tříčlennou posádkou v přední části umožňuje použití dělostřeleckého dalekohledu, v zadní části je lanový naviják. Spojení zajišťovala radiostanice No.11.
MMG Carrier No.1 Mk.I - úprava pro nasazení v motorizovaných kulometných praporech (Motor Machine Gun Battalions) spočívala primárně v lafetaci kulometu Vickers, tentokrát však nikoli na „pracovišti“ střelce v přední části vozidla, ale na horní části krytu motorového ústrojí.
MG Carrier LP2 - UC vyráběný v Austrálii, zařazený do služby v roce 1941 (Nový Zéland vyráběl vlastní verzi tohoto typu pod označením Carrier, Machine Gun, Local Pattern No.2).
Carrier, Anti-Tank, 2-pdr - australská varianta nosiče dvouliberního protitankového kanonu, lafetovaného na pravé zadní části prodlouženého podvozku verze LP2, přičemž došlo k „přeložení“ poháněcího ústrojí do levé části vozidla. To umožnilo naložení 112 kusů munice pro hlavní zbraň. Britové podobnou úpravu provedli v červenci 1941, skončili ovšem u testů prototypu.
Wasp – Carrier v plamenometném provedení vyráběly od roku 1942 především kanadské závody, a to ve verzích Mk.I, Mk.IIa Mk.IIC. Poslední uvedená verze, speciálně vyvinutá pro kanadské útvary, měla místo dvou vnitřních nádrží jako u předchozích dvou verzí pouze jednu nádrž externí.
Stručně lze zmínit také německé přestavby ukořistěných Carrierů na samohybné protitankové či protiletadlové zbraně, kdy šlo většinou o lafetaci PT kanónu Pak 36 ráže 37mm chráněného původním štítem na přední okraj přepravního prostoru (Panzerjäger Bren Carrier) nebo o instalaci 20mm protiletadlových kanónů (PL) Flak 30 nebo Flak 38 (2cm Flak 30/38 auf Bren Carrier). Jejich osudem však byla buď strážní služba, nebo výcvik, někdy testování nových zbraní, výraznějšího bojového nasazení, kromě PL verze na Balkáně v roce 1941, se německé Carriery nedočkaly.
Britský anachronismus
V letech druhé světové války tvořily jezdecké pluky součást Royal Armoured Corps, tj. Královského obrněného sboru, v rámci něhož hrály důležitou roli především jako tankové prapory, vyzbrojené tanky (Armoured Battallions). Přinejmenším stejně významnou úlohu však plnily coby obrněné průzkumné prapory, vybavené obrněnými transportéry (Armoured Reconnaisance Battallions). Paradox britského konzervatismu pak byl ve vlastním pojetí těchto jednotek, jež byly organizovány a zasazeny do bojů bez ohledu na svou dřívější klasifikaci, tj. jako lehké nebo těžké jezdectvo. Rozdíly mezi jednotlivými druhy jezdectva navíc ve vlastní praxi zmizely v poslední třetině 19. století, kdy ještě tyto útvary plnily svou původní jezdeckou roli. Například 9. „královnin“ královský hulánský regiment (9th Queens Royal Lancers), jenž vznikl v 18. století jako typický útvar lehkého jezdectva, během 2. světové války působil jako tankový prapor v rámci 2. obrněné brigády v sestavě 1. obrněné divize. Ve své nové roli ovšem místo kopí obdržel jako hlavní zbraň bojový tank, původně britský Mk IV Crusader, později nahrazený americkými tanky M3 Grant a M4 Sherman. Carriery pak využívaly praporní jednotky bojového zabezpečení.
Kanadská „cesta“
Konstruktéři firmy Ford Motor Co. of Canada usilovali od roku 1943 o odstranění některých menších nedostatků, jež byly charakteristické pro licenčně vyráběné britské Universal Carriery. „Zhmotněný“ výsledek jejich práce, kanadský obrněný transportér, jehož prototyp byl vyroben v roce 1943, dostal označení Windsor Carrier. Sériová výroba Windsoru následně probíhala v letech 1944 až 1945 a dosáhla celkového počtu cca 5 000 kusů. Nejmarkantnější změna spočívala v přidání jednoho pojezdového kola na každé straně podvozku a celkově vůbec došlo k zesílení zadních podvozkových partií vozidla a v instalaci výkonnějšího motoru. Windsor Carrier tak oproti původnímu Carrieru získal větší stabilitu, zvýšila se i jeho odolnost proti dynamickému namáhání podvozku a v neposlední řadě prodloužený a zesílený podvozek umožnil i větší nosnost transportéru. Windsor Carrier používaly především minometné jednotky a dělostřelci k tažení šestiliberních protitankových děl. Pro českého čtenáře by mohla být zajímavá skutečnost, že Vojenské technické muzeum v Lešanech získalo do fondu těžké bojové a automobilní techniky v roce 2007 nákupem ve Velké Británii zajímavou akvizici - speciální spojovací verzi transportéru Windsor Carrier MK II, vybavenou rádiovou stanicí W.S. No19.
Takticko technické údaje „lešanského“ Windsoru
Motor: zážehový „V“ osmiválec Ford, obsah 3 917 cm³, výkon 63 kW (85 HP)
Převodovka: čtyřstupňová + zpátečka
Přídavná převodovka: dvoustupňová
Rozměry (d x š x v): 4 369 × 2 108 × 2 032 mm
Hmotnost: 4 241 kg
Osádka: 6 osob
Celkový počet více než 110 000 vyrobených kusů včetně různých verzí řadí Bren Carrier k nejrozšířenějším vozidlům 2. světové války
Literatura a internetové zdroje
Fletcher, David: Universal Carrier 1936-48: The ‚bren Gun Carrier‘ Story, London 2005
Francev, Vladimír: Československé zbraně ve světě. V míru i za války, Praha 2015
