Článek
Brno, to je jméno u něhož každého napadne něco jiného. Hlavní město Moravy, pokud nejste z Olomouce. Zastávka vlaku před Vídní, když jste turista. Vůbec nic, když jste obyvatel Prahy, nebo spíš něco, co nepřiznáte, že znáte. Pro mnohé ale dobré místo pro život.
Nedávno mně zaujal plakát Divadla Husa na provázku, upoutávka na novou hru kterou nazkoušelo. Jmenuje se Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna. Našel jsem si více informací a zjistil, že se jedná o dílo brněnské rodačky Dory Kaprálové, blogerky a dokumentaristky nyní žijící v Berlíně a má být o touze opustit malé rodné město a jít do velkého světa a pak se zkoušet vrátit a hledat během cesty. Sám jsem hru dosud neviděl ale stejně mně ta myšlenka zaujala. Brno jako malé město ze kterého musíš odejít abys poznal svět? To se mně, lidově řečeno náplavě, která do Brna dorazila před pár lety s myšlenkou že najde ten větší svět, zdá trochu zvláštní, nicméně chápu že odrodilec vidí své město jinak a potřebuje někdy změnu (ano, mluvím k tobě obraze v zrcadle). Proto mně napadlo, že zkusím vyjádřit svůj vztah k Brnu a pokusím se popsat jak se posledních pár let vyvíjel a podělit se o tyto myšlenky.
Narodil jsem se v Ostravě. Dodnes mám rodné město rád a rád vzpomínám nebo se vracím za rodiči i přáteli a chodím po blízkých místech kudy kráčelo mé jiné minulé já a říkám si kam se ten člověk poděl a jak se změnil během času který přišel. Ostrava mi dlouho mi k životu stačila a zdála se mi dost velká a naplňující. Ale jak člověk roste, poznává že to místo kde žije se zmenšuje a najednou je jaksi jiné, více opakující se. A začíná hledat kam jinam by se posunul za novým.
K Brnu mám vztah už delší dobu, můj bratr zde studoval a začal žít už před mnoha lety. Když jsem jej dříve s otcem navštěvoval, mohu říct že jsem nebyl kdoví jak nadšený, hlavní nádraží a jeho okolí například dobrému dojmu jistě neprospěje. Je zajímavé, že už v té době jsem slyšel věci, které můj vztah budou definovat, ač jsem to nebral tak pozitivně. Můj otec říkal, že Brno je vlastně velká vesnice. Já jsem jej vnímal prostě jako něco mezi Prahou a Ostravou. Vážně by mně nenapadlo stěhovat se tam. Ale bratr na něj nedal dopustit a byl velmi spokojený s místním životem, kulturou a studentskou komunitou. Tehdy jsem ještě nerozuměl co jej zde tak bere.
Můj život hned po 20. roce byl plný myšlenek radosti a očekávání. Svět je přece otevřené místo a v dnešní době je možné vše. Kam mně můj život zavane? Bude to někam za hranice? Stanu se dalším rezidentem světové metropole Prahy? Hleděl jsem na vše s velkým očekáváním a vnímal svět jako místo kde si každý vybere svůj příběh a pak klidně kráčí k tomu nejlepšímu co přijde. Na Brno jsem tehdy tolik nemyslel. Šel jsem na vysokou školu, strávil pracovní léto v Americe a čekal co přijde, to byl rok 2018. V roce 2019 se mi bohužel školu nedařilo dokončit a druhé pracovní léto v Americe příliš dobře nevyšlo. Další osobní i osobnostní úspěchy následovaly.
Najednou přišel srpen 2019 a já měl urgentní touhu po změně, cítil jsem že potřebuji nějaký posun změnit prostředí. Vrátili se mi myšlenky na Prahu, to je myslím u mladých lidí v Česku časté. Když se chceš někam posunout a mít lepší život, zkus se odstěhovat do Prahy. Můj bratr tehdy měl odcestovat na půl roku do Paříže. Situace s bydlením už tehdy nebyla kdoví jaká, proto si říkal co dělat s podnájmem. Když jsme se bavili o plánech do budoucna a já se zmínil o mém plánu stěhovat se, nabídl mi ať jsem ten nájemník já a zkusím žít v Brně. Já a v Brně? No budiž, stejně nevím co mohu ztratit a jako změna prostředí se to počítá.
Období podzimu 2019 až ledna 2020 za úspěšné považovat nemohu. Hledání práce se nedařilo, život v cizím prostředí bez přátel a komunity není kdoví jak příjemný a tak nějak dohromady jsem si život zkrátka neužíval. Občas jsem se procházel po městě a protože jsem bydlel hned pod kopcem Špilberk, mířily moje kroky často tam. I když to tehdy nebylo úplně dobré, jedna věc se mi líbila. Výhled na město z hradeb v parku, tyčící se Petrov a jakoby hned vedle něj tyčící se mrakodrap AZ-tower a pod ním celé velké město, domy a ulice plné života který nekončí ve dne ani v noci a neustále tepe svým rytmem. Říkal jsem si že to má svoje kouzlo bydlet v takovém městě. Nicméně ostatní události života nebyly úplně příznivé a v lednu 2020 jsem se musel vrátit do Ostravy. Ano v lednu 2020, všichni si jistě vzpomeneme že tehdy jsme na první rok nové dekády měli ještě nějaké očekávání a plány. Ne tak já, plán na stěhování selhal, nalezení práce a osamostatnění také a přede mnou ne úplně jasná budoucnost.
Události dalších měsíců byly hrozivé a odvracely mě od dalších úvah, co dál, nicméně mě pořád zasahovala touha aspoň trochu uspět. Neúspěšná, nutno říct. Tady jsem já, muž v polovině svých dvacátých let, skoro sám, žádná práce a téměř žádný sociální život, okolo zuřící pandemie a nejšílenější krize kterou v životě zažil. „Zemřu? Zkolabuje všechno? Záleží na tom vůbec u takového lůzra? Však se na sebe podívej. Takový lůzr žijící z rodičů, má cenu pokračovat? Asi nemá ale kašlu na to, lidí teď umírá víc než dost. Přece se to musí nějak zlomit.“
Jaro 2020 bylo velmi krušné a když jsem žil zpátky v Ostravě, měl jsem pocit že už jsem jiný. Ke konci pobytu v Brně jsem už přeci jen dělal alespoň něco, především díky facebokovým volnočasovým skupinám. Říkal jsem si, že mi to zvláštní město kde studuje můj bratr přeci jen chybí a že bych rád zkusil znovu a lépe protože tam cítím jistý potenciál. Inu, jak se píše v Bibli, hledejte a naleznete. Můj bratr studoval francouzštinu a řada jeho kamarádů ze studií šla po škole směrem k práci v mezinárodních firmách. Jeden z nich mu často nabízel ať u nich pracuje. On je spokojený v akademické sféře, nicméně se zeptal jestli mají volné i pozice s angličtinou, kvůli mně protože to je jediný cizí jazyk co znám. Pozice tam skutečně byla a já, někdo kdo už vážně nevidí perspektivu a necítí že je ještě co ztratit nebo získat prošel tak známým kolotočem online pohovorů. Poslal jsem dvě přihlášky. Odpověď na první byla ne. Samozřejmě co čekat jiného. Druhá odpověď však byla ano. Ano, slovo které může změnit život když je řečené správnou osobou ve správnou chvíli. Takže Brno na druhý pokus? Ale tak coby ne, už jej přece trochu znám. Jak by mně mohlo napadnout že teď se začne psát úplně jiný příběh?
Do práce jsem měl nastoupit v den svých 26. narozenin. Přišlo mi to zajímavé, čekal jsem jestli to bude něco znamenat. Hned první den nástupu jsem poznal svou současnou nejlepší kamarádku, to bylo překvapivé. Pak jsem, i díky stále zuřící pandemii, začal pracovat na home office, což byl můj dlouhodobý sen. Věci se začali měnit, jakoby Brno pokus dva bylo druhým životem v původně nevydařené misi videohry. Ale v životě jeden nemůže dát pauzu, uložit postup a zkusit to zítra znovu. Proto jsem byl překvapený. A dobré zprávy nepřestávaly. Další roky přicházeli věci a činnosti po kterých jsem toužil a neočekával že přijdou. Ten člověk, který nevěděl co dál a ani nic dál nečekal se začal pozitivně měnit. Věřím, že významnou zásluhu měla změna prostředí.
Ostrava je třetí největší město v Česku, mimo Prahu a Brno už větší nenajdete. Na oficiální čísla ani není tak velký rozdíl mezi Ostravou a Brnem. Přesto to cítím pokaždé, když vystoupím z vlaku, prostě jiná atmosféra a živost. Jak si asi musí připadat někdo, kdo se zde přistěhuje z ještě menšího města nebo dokonce vesnice. Zároveň ale necítím takovou rozsáhlost a anonymitu jako v Praze, o městech jako New York a Los Angeles ani nemluvím. Brno je prostě místo s unikátní atmosférou, chycené někde mezi světovým a místním a přitom stále výrazně své. Kde jinde si můžete připadat jako ve Vídni, co se týče stylu stavby a rušnosti ulic, abyste pak nasedli do tramvaje a za nějakých 20 minut vystoupili na místě mezi kopci s moravskou venkovskou krajinu táhnoucí se do dáli. Když se večer díváte z vrchu u Petrova na světla pod vámi, když jdete po Náměstí Svobody za tmy a zastavíte se uprostřed a vnímáte lidi chodící kolem a svítící měsíc nad vámi, pochopíte atmosféru velkoměsta Brna. Když se projdete na Stránskou skálu a Bílou horu, nebo přes Medlánecké vrchy do Soběšic, budete vnímat malé moravské město Brno. A nejlepší je pochopení, že je to pořád jedno město v různých svých stránkách. Něco světového spojené s tím místním, kde lze navštívit instituce světové úrovně a přitom o hodinu později si užívat klidnou místní atmosféru. A neopustit ani areál centra města. A je toho více, někdy mám pocit že Brno je ráj pro introverty, kteří chtějí být o něco menší introverti.
Jak se můj život začal měnit při druhém pobytu v Brně, začalo se i v mém životě výrazně vše zlepšovat a to z venku i uvnitř. Díky životě na správném místě ve správnou chvíli mohu říct že jsem úplně jiný v kvalitě životě než ten Petr z roku 2020. Nyní se věnuji koníčkům, kterým jsem vždy chtěl věnovat a mám řadu známých se kterými mohu, protože se stačí jen podívat kdy se co koná a zúčastnit se. Bowling, únikové hry, laser game, výlety, deskové hry a řada dalších velmi zajímavých aktivit a akcí. Když bych chtěl říct něco špatného o Brnu, musel bych se první dostat přes vzpomínky na zářící barvy ohňostrojů z Ignis Brunensis nad přehradou nebo projížďku jedinou mhd lodí co znám na té samé přehradě. A úžasné je, že pozoruji u mých známých, že jsou to lidé co v podstatě sdílejí můj příběh co se socializace týče. Žít v Brně nám umožňuje tvořit a využívat možnosti pro aktivity a vztahy, které dnes mnohým lidem tak zoufale chybí a které jsem i já dříve někdy postrádal, byť mám v Ostravě skupinu hodně dobrých a blízkých přátel, což každý nemůže říct. Brno je skvělé místo a díky Bohu za něj. Přesně tak, vnímání jak se můj život vyvíjel a jak se to všechno spojilo mně přiměl i skutečně uvěřit a začít praktikovat křesťanskou víru a mohu říct, že nelituji jediného od roku 2022, že jsem učinil tohle rozhodnutí. Narazil jsem na skvělou komunitu a věřím že jsem měl vstoupit právě do ní, do Brněnského sboru Církve Bratrské.
Ještě a závěr bych se rád vrátil k několika dříve zmíněným tvrzením. Můj otec říkal, že Brno je velká vesnice, ale vím že to nemyslel špatně a i já to chápu pozitivně. Mám pocit, že už jej hodně znám a že se tu mnoho lidí tak nějak zná navzájem, mnohem lepší než žít v anonymním velkoměstě. Já jsem si myslel, že Brno je něco mezi Prahou a Ostravou a nyní mi přijde že je to pro mě ideální kombinace světového a místního aby byl život klidný i zajímavý zároveň. Jsem rád, že jsem měl dvakrát v životě příležitost říct ano Brnu a tím vše změnit. Chtěl bys zkusit žít v Brně, zatím co budu v Paříži? Ano. Chtěl bys zkusit pohovor na tu pracovní pozici v Brně? Ano. Právě životem v Brně se z toho nezaměstnaného člověka, který byl úplně bezradný a znuděný sám sebou a vším mohl stát člověk, který má svou práci, přátele, koníčky, dobré vztahy lidmi, svou víru i komunitu a mnoho dalšího. Autorce Doře Kaprálové, na jejíž hru se chystám jít, věřím že potřebovala jít někam jinam a změnit prostředí, za sebe nicméně mohu říct že pro mě bylo právě Brno tou velkou změnou. Celý život jsem věřil, že mám určitý potenciál pro život, který se potřeboval potvrdit a Brno mi k tomu poskytlo vhodné prostředí a, i když vím že nic není v životě úplně jisté, právě proto se docela těším na další roky v něm Já mohu rozhodně říct: Nezkusit to v Brně, nežiju dost plně.
