Článek
Když jsem byl malý, byl Silvestr jedním z nejdobrodružnějších dnů v roce. Sešli jsme se s dalšími dvěma rodinami, hráli deskovky, kulečník, ping-pong… Ale hlavně – přišla hodina maminkou určená jako hodina spánku… a nic. Mohl jsem zůstat vzhůru dál – a to už něco znamenalo!
Chlebíčky ubývaly, napětí rostlo. A najednou – chvilku předtím, než digitálním hodinám došla volná políčka na čas – jsme všichni společně začali hlasitě odpočítávat. Deset, devět, osm, sedm… Tři, dva, jedna, šťastný nový rok! Špunt od pěnícího sektu narazil do stropu, pěnící sekt se odrazil tu od koberce, tu ode dna skleničky, kterou šetřivá babička v nejbližší chvíli pod hrdlo lahve přistrčila – a já měl pocit něčeho speciálního. Víno jsem měl tedy pouze dětské, ale ten nový rok! Jako kdyby v ten moment, kdy se na hodinách objevilo 0:00:00, přestal existovat starý svět a začal nový, jako kdyby odstartovala raketa, která nás dopraví na novou planetu, ze které se už nikdy nedostaneme zpět – a vše, kromě sebe samých, jsme nechali na té staré. Vnímal jsem, že se stalo něco velkého. A pak jsme šli ven a házeli bouchací kuličky a odpalovali piráty a včelky a čmeláky. A pak jsem šel spát a na hodinách bylo 3:28. Pro mě to byl výjimečný čas – na několik příštích let nejpozdější, nejzazší prozkoumaný kout noci.
Objevování pokračovalo v pubertě, kdy jsme si s kamarády domluvili chatu a přivezli griotku, rum a (bohužel kupovanou, podle toho také chutnala) slivovici. Jeden z prvních experimentů s alkoholem doplnila nalezená domácí jablkovice. Večer to byl překrásný, ráno ušlo. A zase jsme odpočítávali, a zase slavili, jako by byl další rok v kalendáři důvodem pro to největší veselí.
A letos? Respektive loni? V rodinném kruhu, šumivý sekt připraven. Večer jsme poctivě hráli karty a pili svařák, chlebíčky mizely, hodiny a minuty přibývaly… Až jsme se nakonec domluvili, že půjdeme spát. Ono se nám všem totiž chtělo druhý den lyžovat, ráno jsme měli naplánovaný odjezd. A tak jsem kolem jedenácté zavíral oči, modlil se k Bohu, který bude za pár chvil už rok starým (ne-li minulým) a těšil se, co přijde. A ono nic. Žádná raketa, žádná planeta. Žádný Ježíš mě ve snu nenavštívil, ani panenka Marie ne, o ostatních nemluvě. Nemohl jsem dospat. Probudil jsem se asi o dvě hodiny dříve, než by bývalo bylo ideální. Radost se také zapomněla dostavit (snad byla sama ze samého slavení trochu znavená). Záda mě bolely pořád stejně jako večer a dokonce mi ještě byla zima. Vzpomněl jsem si v ten moment na pořekadlo: „Jak na nový rok, tak po celý rok“ a s očima vzhůru procedil: „Tak to teda potěš koště“, nebo něco v podobném duchu.
Abych to shrnul: NIC!
Věren psychologickým poučkám a snaže se o sebe po psychické stránce trochu pečovat, našel jsem si prázdný papír a nadepsal ho z jedné strany: „Co jsem v roce 2025 dokázal?“ a z druhé: „Co chci v roce 2026?“. Na první stránku jsem zíral asi čtvrt hodiny, pak mě to přestalo bavit. Sám sobě jsem namluvil, že jsem toho dokázal jistě mnoho. Nemohl jsem si ale na nic vzpomenout. Zato mě napadlo pár věcí, které bych chtěl. Jedna z prvních byla kupříkladu paměť. Chvíli jsem na písmena popisující mé touhy koukal, ovšem mé náladě nepřidalo, že valná většina mého chtění byla nesplnitelná (nebo mnou nesplnitelná), pokáral jsem se tedy za svou chtivost. Rozmrzelost z oboustranného papíru jsem napravil talířem cukroví – zbytků z Vánoc – a sklenkou svařáku – zbytkem z konce minulého roku. Nakonec jsem usoudil, že na to jdu příliš progresivně a vsadil na konzervativnější přístup. Papír zůstal, z otázky se ale stal nadpis: „Novoroční předsevzetí pro rok 2026“. Předsevzal jsem si, že budu jíst méně sladkého, pít méně alkoholu a že si na sebe budu dělat víc času. Že budu pravidelně plavat a že si každý týden na lísteček napíšu jednu věc, která se mi ten týden povedla a na kterou jsem nejvíce pyšný – a ty lístečky shromáždím ve sklenici a na konci roku si je přečtu. Byl jsem asi v půlce psaní (dával jsem si zvlášť záležet, abych to po sobě po roce ještě přečetl), když můj zrak spočinul na dveřích ledničky, kde jsem si přečetl stejný seznam z minulého roku. Nakonec jsem ten nový vyhodil a u toho starého přepsal rok. Taky jsem si dal předsevzetí, že totiž příště to napíšu bez udání roku, abych si napřesrok ušetřil práci.
Vedlo mě to k zamyšlení: Co je na přelomu 31. prosince a 1. ledna tak významného, že to jednou za 365 dní (respektive 366 v případě přestupného roku, takhle hezky na den to vychází) oslavujeme? V kalendáři se teď píše rok 2026 namísto 2025. Znamená to, že bude jiný? Není to spíš tak, že my lidé si prostě za každou cenu najdeme nějakou příležitost k oslavě a zábavě, abychom se vytrhli ze svých všedních životů a předstírali, že se děje něco velkého, zatímco se neděje vůbec nic? (Viděli jste už slavit nový rok kupříkladu ježka?).
Začal jsem tedy pátrat v historii. Ukázalo se, že ani tam žádná univerzální pravda nečeká. V antickém Řecku slavilo každé polis nový rok jindy. Společné měli snad jen to, že když už se nový rok slavil, slavil se pořádně – obětovalo se sto volů bohům, aby bylo jasné, že změna času je věc vážná.
Ve starém Egyptě se nový rok odvíjel od prvního viditelného východu hvězdy Sirius a od návratu nilských záplav. Po několika dnech, které stály úplně mimo kalendář – dnech zmatku a nepořádku – se svět znovu uspořádal a čas byl symbolicky obnoven.
Římané slavili nejprve v březnu, poté prvního ledna. Leden, Ianuarius, byl zasvěcen Janovi, bohu přechodů a bran, který hledí zároveň zpět i vpřed. Právě jemu se slibovalo, o kolik lepší letos budeme. Když sliby nevyšly, obměkčoval se obětí – vínem, darem, březí krávou…
A Silvestr? Ten dostal jméno po papeži svatém Silvestrovi. Církev se pokusila pohanské oslavy zkrotit a nahradit je usebráním v kostele právě 31. prosince. Nepovedlo se. Zůstalo veselí, pití i ohňostroje – přežitý zvyk, určený původně k zahánění zlých duchů.
Nakonec jsem došel k závěru, že nový rok není vůbec kouzelný, přelomový, ani zásadní sám o sobě, nýbrž že mu všechny tyto vlastnosti propůjčuje naše chování. A že zaplať pánbůh za takový nový rok, respektive za Silvestr, kdy se můžeme uvolnit a způsobit chaos, abychom pak 1. ledna dostali novou šanci a nový impuls se zase o krůček kupředu posunout. Že je to čas, kdy můžeme (alespoň myšlenkově) jedno období uzavřít – a druhé začít nanovo, bez křivd a s vírou, že tentokrát mi třeba to plavání už opravdu vyjde.
Nový rok je zkrátka něco, co jako lidé bytostně potřebujeme.
