Článek
Číst předvolební programy v České republice dnes připomíná listování jídelním lístkem v restauraci, kde se stejně vaří podle toho, co zrovna zbylo ve skladu. Programy existují, jsou naleštěné, plné silných slov a slibů, ale jejich reálná váha se v čase povolebním rychle rozplyne. Ne proto, že by politici neuměli psát, ale proto, že samotné programy už dávno nejsou tím hlavním nástrojem politiky. Staly se spíš kulisou, která má zakrýt skutečné hry odehrávající se v zákulisí.
Česká politika se v posledních letech posunula od soutěže idejí k soutěži marketingových značek. Program už není závazek, ale návnada. Slouží k tomu, aby oslovil konkrétní voličské spektrum, často velmi úzce vymezené, a vytvořil pocit, že „tahle strana mluví právě za mě“. Jakmile je hlas odevzdán, nastupuje realita koaliční matematiky, osobních ambicí a mocenských dohod, které s programem mají společného jen minimum.
Ukázkovým příkladem tohoto přístupu mohou být Motoristé sobě. Už jejich vznik před minulými volbami mohl působit jako politický projekt s jasně vymezeným účelem, nikoli jako spontánní hnutí zdola. Strana oslovila část pravicových a protestních voličů, kteří se dlouhodobě cítili přehlíženi tradičními stranami. Zároveň ale zaplnila prostor, který někdo potřeboval obsadit – prostor mezi klasickou pravicí a tvrdým protestním populismem.
V tomto kontextu dává smysl i širší politická strategie Andreje Babiše. Jeho dlouhodobým cílem bylo maximalizovat voličský zisk napříč spektrem, ale s jasnými limity. Část pravicových voličů, zejména bývalí sympatizanti ODS, by jeho rétoriku jednoduše nepřijala. Zároveň však bylo výhodné oslabit protestní konkurenci, především elektorát SPD. Vznik menších, tematicky vymezených stran tak mohl sehrát roli nárazníku – odčerpaly hlasy, aniž by přímo ohrozily hlavního hráče.
Výsledkem je prostředí, kde se volby stávají spíš strategickou hrou než střetem hodnot. Volič není přesvědčován dlouhodobou vizí, ale krátkodobým pocitem sounáležitosti nebo vzdoru. Programy tomu odpovídají: jsou dostatečně vágní, aby nikoho neurazily, a dostatečně hlasité, aby zaujaly. To, co se skutečně stane po volbách, už se řeší jinde a jinými prostředky.
Možná právě proto dnes stále více lidí rezignuje na čtení předvolebních programů úplně. Ne z lenosti, ale z pocitu, že mezi textem a realitou zeje příliš hluboká propast. Česká politika tak paradoxně netrpí nedostatkem slov, ale nedostatkem důvěry. A dokud budou programy sloužit spíš jako kouřová clona než jako závazek, těžko se na tom něco změní.
Zpětný pohled na volební výsledky ukazuje, že tato strategie se Andreji Babišovi alespoň zčásti obrátila proti němu. To, co mělo být promyšleným rozehráním politické šachovnice, mu v některých ohledech jednoduše vybouchlo do obličeje. Hlasy se sice přesunuly, protestní elektorát se rozmělnil, ale výsledný efekt nebyl tak jednoznačný, jak si pravděpodobně představoval. Dnes tak spíše sklízí plody vlastní taktiky – ne nutně v podobě zásadní porážky, ale v podobě postupné eroze kontroly nad politickým prostorem, který si dlouhodobě nárokoval.
Je však fér říct, že mu tato situace reálně nijak fatálně neškodí. Jeho pozice zůstává silná, značka stále funguje a voliči mu odpouštějí věci, které by jiným politikům zlomily vaz. O to problematičtější je ale vedlejší efekt: příkopy mezi opozicí a vládní koalicí, stejně jako mezi jejich voliči, se v důsledku událostí posledních měsíců dál prohlubují. Místo politického střetu argumentů sledujeme spíš zákopovou válku emocí, kde už nejde o řešení problémů, ale o to „nedat se“ a „nebýt poražen“.
Z dlouhodobého hlediska se tak nabízí ještě znepokojivější otázka: co přijde ve chvíli, kdy ANO přestane mít svého neformálního, ale faktického vůdce? Jakmile Babiše politika přestane bavit nebo z ní odejde, hnutí se může ocitnout v mocenském vakuu, na které není připravené. ANO totiž nikdy nebylo klasickou stranou s vnitřní ideovou debatou a přirozenou hierarchií. Je to spíš seskupení lidí, kteří dokážou spolupracovat hlavně díky existenci silné ruky nad sebou.
Právě tady se začínají objevovat první trhliny. Už dnes je vidět, že v jednotlivých krajských buňkách vznikají menší rebelie, lokální mocenské hry a snaha „urvat si kus koláče“ pro sebe. Nejde o nic výjimečného v české politice, ale v případě ANO je to signál, že centrální kontrola slábne. Babiš zkrátka nemá kapacitu řešit všechny pro něj zdánlivě malicherné konflikty, které se však v součtu mohou ukázat jako zásadní pro budoucnost celého hnutí.
A právě v tom je možná největší paradox současné české politiky: zatímco jeden dominantní hráč stále drží scénu pohromadě, jeho případný odchod by mohl zanechat prázdné místo, které nebude mít kdo smysluplně zaplnit. Ne proto, že by chyběli politici, ale proto, že chybí struktury, které by přežily svého lídra.
