Článek
Nečekaný dar u silnice
Všechno to začalo asi před pěti lety. Stál jsem někde s motorkou, helma dole, když ke mně přišli dva kluci. V rukách žmoulali malou figurku. Prý mi nesou něco pro štěstí, aby se mi nic nestalo. Podali mi takové to klasické pouťové keramické prase.
Nejsem pověrčivý, na tyhle věci si nepotrpím. Ale v tu chvíli se nešlo neusmát. Poděkoval jsem a, abych ty kluky nezklamal, opatrně jsem ho šoupl do kapsy motobundy.
Pět let na hraně rozbití
Během té první sezóny jsem na něj občas narazil, když jsem v kapse hledal drobné nebo klíče. Pokaždé jsem si řekl: „Až dojedu domů, musím tu kravinu vyndat, vždyť se to tam rozbije a akorát se o ty střepy pořežu.“ A pokaždé jsem na to zapomněl.
Když jsem pak na jaře vytáhl bundu ze skříně, čuník tam byl zase. Celý, pořád lesklý a připravený. První myšlenka? Vyhodit, než se rozpadne. Jenže pak jsem se na něj podíval a v hlavě mi blesklo: „Hele, když to prase přežilo celou loňskou sezónu v kapse, co když na něm fakt něco je?“
A tak jsme s keramickým parťákem začali fungovat jako tým. Já řídím, on hlídá z kapsy. Přes zimu, kdy motorka spí, na něj pokaždé zapomenu, ale jaro nás vždycky spojí.
Dnešní ranní setkání
Dnes ráno jsem letos poprvé vytáhl bundu. Když jsem do stejné kapsy dával klíče, ucítil jsem ten studený, hladký povrch. Zase tam bylo. Celé, nerozbité a trpělivé. A víte co? Hrozně mě to potěšilo. Musel jsem se smát nahlas.
To prase je přesně tam, kde má být! Je to můj osobní „strážný čuník“.
