V Turecku z nás udělali zloděje polštářů. A kontrola kufrů se pak zvrtla

Turecko máme rádi. Sluníčko, moře, dobré jídlo a pití, hezké památky a vesměs moc fajn lidé. A tak jsme do letadla směr Malá Asie nasedli i letošní prázdniny. Volba padla na hotel Grand Kaptan na okraji města Alanya.

Příjemný týden utekl jako voda a nastal den odjezdu. Letělo nám to až pozdě večer, ale pokoj bylo nutné vyklidit už v poledne. V takovém případě vám obvykle hotel dovolí uložit kufry do doby odjezdu ve speciální místnosti (luggage room) a vy si ještě užijete odpoledne u moře, než si je před odjezdem vyzvednete. A přesně to jsme udělali.

Zbývala zhruba hodina do našeho odjezdu, když jsme na recepci žádali o otevření místnosti s kufry. Recepční nejprve někam zavolal a pak nás požádal o chvíli strpení. Místo cesty pro zavazadla nás čekalo setkání s manažerkou hotelu a jejím doprovodem. „Ve vašich pokojích chybí dva polštáře,“ oznámila nám, sotva dorazila k recepci. Zmateně jsme na ni hleděli.

V následné diskuzi jsme se snažili ujistit, že rozumíme správně. Byli jsme přesvědčeni, že musí jít o nedorozumění. Manažerka a její kolegové se ale tvářili, jako bychom právě vykradli zlatnictví v Pařížské a oni nás při tom chytili za ruku. „To musí být nedorozumění. Pojďme tedy zpátky na pokoje, to se vysvětlí,“ požádal jsem.

Cestou k pokojům manažerka horečně telefonovala a před pokoji už na nás čekali další dva členové personálu. Na pokoji nám byly ukázány takové ty malé bílé polštáře, které jsou stejné snad ve všech hotelech světa. „Takové dva polštáře ve vašich pokojích chybí,“ řekla nesmlouvavě žena v bílém stejnokroji. Rozpačitě jsme koukali jeden na druhého a mě v hlavě jen běžela otázka: Proč by někdo kradl polštáře, milionkrát proslintané stovkami hostů?

Čas běžel, hodina našeho transferu se blížila a my, stále v mokrých plavkách, jsme se snažili vysvětlit, že vážně nevíme, kde jsou dva bílé polštářky. Marně. „Tak nám ukážete svá zavazadla!“ přikázala nakonec manažerka a celé naše procesí se z pokojů vydalo zpátky k místnosti s kufry.

Po odemčení místnosti jsme byli vyzváni, abychom kufry vynesli ven a jeden po druhém otevřeli. Nutno podotknout, že tím pádem jsme je otevírali kousek od recepce, kolem které v té době putovali hoteloví hosté na večeři nebo už z večeře. Skupina zaměstnanců kontrolující kufry odjíždějících hostů – nepochybuji, co si museli ti lidé myslet. Bylo to celé velmi trapné.

V kufrech ke zjevnému zklamání manažerky a jejích nohsledů žádné polštáře nebyly. Kde by se tam také vzaly! Po tomto zjištění se přísně tvářící žena otočila na podpatku a bez jediného slova začala odcházet, zatímco nás nechala stát mezi rozhrabanými kufry. Neřekla ani obyčejné „sorry“, prostě nic. A to nás dopálilo.

„Vraťte se, neviděli jste všechna zavazadla,“ pronesl náhle jeden z členů naší skupiny. Manažerka se zastavila. V tu chvíli jí byla před nos vystavena teniska a zaznělo: „Do téhle boty jste se nedívali!“ Manažerka zmateně koukla do obuvi a začala blekotat, že přece hledá polštáře. Jenže v té chvíli už jí další „obviněný“ nutil nahlédnout do ponožky a za ním už čekal další, který nabízel ke kontrole pouzdro na brýle. Odešla, až když byla vybídnuta k nahlédnutí do šnorchlu. Prostě taková malá česká pomsta za tu ostudu a křivé obvinění, po kterém nepřišla omluva.

Zbývá doplnit, že nakonec jsme odlet stihli. Kufry si znovu zabalili (na zemi u recepce), rychle se převlékli z plavek a ještě nám zůstalo asi 10 minut, než dorazil autobus na letiště. Nikdo z hotelu už si nás nevšímal. Pravdou však je, že tímhle zážitkem nám chuť jinak velmi povedené dovolené notně zhořkla.

Nutno také dodat, že naprosto chápu, že každý hotel musí chránit svůj majetek a že možná právě tady mají špatné zkušenosti. Ale také si myslím, že profík postupuje jinak. Neodsoudí vás předem a nevystaví nikoho něčemu tak potupnému, jako je vybalování jeho kufrů ostatním hotelovým hostům na očích. V normálním světě je také nasnadě se po pochybení prostě omluvit…