Článek
Oprava, na kterou nikdy nezapomenu
Ležím pod umyvadlem, ruce po lokty v mastnotě, v hlavě mi rezonuje jen zvuk kapající vody a pomalu se zvedající faktura za tuhle práci. Byt vypadá jako z katalogu – až moc luxusní na panelákový vchod. Už když mi otevřela, bylo jasné, že tohle nebude obyčejná oprava.
Krátké saténové šaty, vlasy spletené do nedbalého uzlu a ten úsměv, co vás na chvíli odpojí od reality. Jenže to, co jsem zjistil, když jsem si lehnul pod dřez, mě dostalo víc než rezavý sifon.
Stála nade mnou. Blíž než by bylo běžné. Když jsem se otočil, zahlédl jsem koutkem oka odraz jejích stehen v nerezovém plášti trouby. Žádné kalhotky. Ani podprsenka, jak jsem si potvrdil, když se ke mně sklonila s otázkou, jestli to dlouho potrvá. Její hlas byl tichý, trochu nakřáplý, jako kdyby v tom bylo něco víc než jen zvědavost.
„Máte to rád v těsném prostoru?“ zeptala se.
Zakroutil jsem hlavou s úsměvem, i když mě horko začínalo lechtat mezi lopatkami.
„Dá se to přežít, když člověk ví, že nahoře je takhle hezký výhled.“
Zasmála se. Sedla si na kraj kuchyňské linky, jen kousek od místa, kde jsem ležel. Nohy roztáhla tak, že se látka šatů posunula až na boky. A pak to začalo.
Nehleděla na mě – ne přímo. Dívala se do prázdna, jeden prst si přejížděla po stehně, jakoby úplně nevinně. Ale bylo to všechno, jen ne nevinné. Opravářům obvykle nenabízejí kávu s tím, že „klidně si dejte čas, já si tu zatím trochu odpočinu.“
Vzduch zhoustl. Slyšel jsem jen kapku, co spadla z trubky, a její pomalý, mělký dech. Z toho, co jsem viděl, jak se pohybovala její ruka mezi stehny, mi bylo jasné, že tahle „oprava“ se protáhne. A že mi zatraceně nebude vadit přesčas.
Snažil jsem se udržet pozornost na tom zatraceném sifonu. Ale když nad vámi sedí žena bez spodního prádla, která si rukou hladí stehno a přitom si nevinně brouká melodii z reklamy na kávu… no, to je mise nemožná i pro nejzkušenějšího instalatéra.
„Nemáte náhodou kleště?“ zeptala se zničehonic. Ten tón byl ale víc hravý než praktický.
„Mám… spíš do ruky než na trubky,“ ujelo mi. Připadal jsem si jak puberťák.
Zasmála se a pomalu seskočila z linky. Kroky měkké, bosé, žádné podpatky, ale přesto jsem slyšel každý dotek její nohy s dlažbou. Zastavila se těsně vedle mě. Cítil jsem její teplo. A pak se to stalo.
Klekla si. Bez studu. Bez váhání.
„Tak se ukaž, co tam kutíš,“ zašeptala a sklonila se natolik, že její prsa se otřela o moji paži. Když jsem zvedl oči, její pohled mě probodl. Nebyl to pohled klientky, co čeká na opravu. Byl to pohled ženy, která se rozhodla, že dnes si vezme, co chce.
A já nebyl v pozici odporovat.
„Měl bych to dodělat…“ zachraptěl jsem.
„Nebo se doděláš ty?“ opáčila, přejela mi nehtem po břiše až k lemu montérek.
Ruce se mi roztřásly. Ne z nejistoty. Ale z toho, jak moc jsem to chtěl – a jak nečekané to bylo. Cítil jsem, jak se látka mých kalhot napíná, a jak její dlaň pomalu sjíždí dolů… přesně tam, kde už nebylo co skrývat.
A tehdy mi řekla něco, co mi v hlavě zůstane navždy:
„Víš, chlapi mi obvykle opravujou věci. Ale ty… ty jsi přišel, abys mě trochu rozbil.“
Zdroje:
cosmopolitan - sex with handyman
menshealth - women sex fantasies
