Článek
Požár v Domě odborů a události v Oděse 2.5.2014 jsou nejčastějším argumentem stoupenců Ruska, kterým ospravedlňují invazi na Ukrajinu. Některé hlasy je dokonce označují za akt genocidy. Okolo požáru vzniklo nespočet mýtů, ve kterých není vždy snadné se orientovat. Některé z nich jsou tak hloupé, že jim uvěří jen málokdo. Jiné ale mohou vyvolat pochybnosti.
Příkladem hotové slaboduchosti je báchorka televizní stanice Rossia 1, že uvnitř budovy řádili kanibalové. Důkazem má být zmanipulovaná nahrávka, na které jeden z ukrajinských radikálů křičí: „Tady jedí lidi“. Moderátor programu ihned upozorní na papírky ležící na podlaze a dramaticky je vydává za ubrousky k otření úst. V originálním záznamu ale zazní věta: „Tady sedí lidi“.
Z opačného soudku je obvinění, že událost byla předem naplánována politiky z Kyjeva. Na střeše jednoho z hotelů měl číhat snajper, jehož úkolem bylo střílet do demonstrantů za jednotu Ukrajiny. To v nich mělo vyvolat davovou agresi, kterou si poté měli vylít na Kulikově poli. Leckdo si pomyslí: „To je ale nesmysl. Proč by někdo nechal střílet do vlastních řad? Proč toho snajpera rovnou neposlali střílet před Dům odborů?“ Otázky zní naprosto logicky. Jak se ale vypořádat se záběrem střelce s brokovnicí, který zpoza úkrytu střílí na lidi?
Kdo nestráví hodiny času v informačním oceánu, aby se prokousal k odpovědi, může podlehnout dojmu, že pravda leží někde uprostřed. Události v Oděse 2014 jsou velmi rozsáhlé a jejich správné pochopení spočívá ve znalostech detailů, a to nejen samotného průběhu událostí, ale i argumentů protistrany.
Kremelští propagandisté správně tuší, že běžný člověk nebude mrhat časem, aby dopodrobna luštil jejich lži. Mohou si proto dovolit přizpůsobovat své verze aktuální situaci, aniž by si toho kdokoli všiml. Navíc jednotlivé prokremelské zdroje nepůsobí koordinovaně, a proto se jejich závěry v jednotlivostech rozcházejí.
Výsledkem je informační zmatek a chaos, ve kterém občas zabřednou i velmi inteligentní jedinci. Těmi přirozeně nemyslím slaboduché fanoušky Ruska, jejichž argumenty jsou mnohdy mimo kontakt s realitou. Mám tím na mysli například autora článku „Oděsa 2014: Když boj s dezinformacemi začíná připomínat vlastní propagandu“. Autor v něm reaguje na článek Jana Cimpery a připomíná, že vyvracení ruské propagandy by nemělo provázet přivírání očí nad nepohodlnými fakty. Tím je podle autora textu například to, že lidé vyskakovali z hořících oken a po dopadu byli napadáni.
Toto tvrzení je ale neúplné. Je sice pravdou, že někteří radikálnější jedinci chtěli své protivníky před budovou lynčovat. Tu a tam jim také uštědřili několik ran a šlehanců. Jiní jim v tom ale aktivně bránili. Během požáru jim dokonce přinesli k oknu lešení a žebřík, aby po nich mohli slézt. Ruská propaganda evidentně neunesla představu, že by Ukrajinci dostali lidskou tvář, a proto vyrukovala s historkou, že lešení jim přistavili proto, aby je mohli dole dobít. To ale není pravda, protože před budovou už k žádnému usmrcení nedošlo.
Jinými slovy, autor textu správně upozorňuje na manipulaci selektivním výběrem, sám ale činí to samé, když opomíjí podstatný fakt, že chování aktivistů Majdanu před budovou bylo různé.
Štěpán Neuman
