Bitva u Maldonu: Hrdinný střet Anglosasů s vikingy

Bitva se odehrála pravděpodobně 10. nebo 11. srpna roku 991 nedaleko anglického města Maldon. Tehdy království Essex vládl král Ethelred II. zvaný „Nepřipravený“. Jednalo se o reakci na invazi vikingského vojska pod velením norského krále Olafa Tryggvasona, který se na pobřeží Anglie vylodil s přibližně dvěma až čtyřmi tisíci muži.

Primárním zdrojem pro článek bude poměrně krátká báseň dochovaná na fragmentu z 11. století. Báseň obsahuje celkem 325 veršů a pochází z kláštera ve Worcesteru. Odhaduje se, že původně byla mnohem delší a zpočátku se předávala pouze ústní formou. Z dochovaného fragmentu je však možné získat představu o průběhu bitvy mezi vikingským králem Olafem a anglickým hrabětem Byrhtnothem.

Bitva u Maldonu rozhodně nebyla prvním střetem anglických králů s vikingy. Pro řešení těchto invazí však nebyl zvolen, řekněme, ustálený postup. Někteří představitelé aristokracie a králové volili postup, při kterém vikingské nájezdníky upláceli s cílem, aby opustili zemi bez boje. Jiní se však rozhodli bojovat do posledního muže.

I když začátek básně není úplný, dá se z ní vyvodit pohyb vikingských vojáků. Král Olaf vedl svou flotilu bojovníků po řece Blackwater. Hrabě Byrhtnoth si byl pohybu krále Olafa vědom a se svým vojskem, které zčásti tvořila i essexská domobrana a vesničané, čekal nedaleko ostrova Northey. Zde zformoval a rozestavil své vojáky a čekal, až se vikingové přiblíží.

Král Olaf po přistání oslovil hraběte Byrhtnotha pomocí svého posla s nabídkou, že pokud dostane zaplaceno ve zlatě, odplují a vyhnou se bitvě. Takto posel z bezpečí lodi křikem předal poselství a nabídku krále Olafa:

„Je pro vás lepší, když se za náš nájezd vyplatíte zlatem než abychom vás my, proslulí krutostí, porazili v bitvě.“ (Mitchell, 1966)

Hrabě však na tuto diplomatickou nabídku reagoval se vztyčeným kopím a štítem takto:

„Slyšíš, piráte, co tito lidé říkají? Zaplatí ti hold pískajícími kopími, smrtícími šípy a osvědčenými meči, zbraněmi, které ti zaplatí, probodnou, rozsekají a zabijí tě v zuřivé bitvě!“ (Mitchell, 1966)

Král Olaf vyčkal na vhodný okamžik, který spatřil v nadcházejícím přílivu. Vtom začali Olafovi vojáci postupovat na pevninu. Angličané však započali blokovat mosty a s rostoucím přílivem nebylo prakticky možné, aby se vojáci dostali k sobě.

Obě vojska zahájila vyčkávání, až nastane odliv, který jim přes nízký brod otevře cestu ke střetu.

Když se tak stalo, připravili se seveřané k přechodu brodu. Jako obránce brodu byl hrabětem určen statečný válečník Wulfstan.

Při obraně brodu byla prolita první krev. Ceolův syn s neuvěřitelnou odvahou statečně bránil brod před vikingy a svým kopím zasáhl prvního z nich. Brod střežili celkem tři muži, kteří jej bránili tak statečně a surově, že seveřané nebyli schopni převést své vojáky a započít bitvu.

Hrabě Byrhtnoth viděl nesnáze protivníků, uvědomil si svou převahu a začal cítit velkou sebejistotu. Vikingové jej začali žádat, aby je nechal přejít brod, aby mohla být svedena bitva. Právě velká pýcha hraběte Byrhtnotha jej vedla ke zvláštnímu a nelogickému rozhodnutí – nechal nepřátele bez úhony přejít brod. Takto je to uvedeno v básni:

„Nyní je pro vás cesta volná. Pojďte k nám rychle, pojďte na porážku. Jen Bůh může říct, kdo z nás, kdo dnes bojuje, bude žít, aby znovu bojoval.“ (Mitchell, 1966)

Hrabě již čekal se seřazeným a připraveným vojskem na střet. Štíty mířily dopředu a začala létat kopí. Jak se blížil nepřítel, který se chránil svými štíty, byly anglické luky v permanenci.

Vikingové s bojovým křikem postupovali kupředu, až započala bitva. Takto je její počátek vylíčen středověkou básní:

„Stateční muži padali na obou stranách, mladíci se dusili v prachu. Syn Byrhtnothovy sestry, Wulfmaer, byl zraněn; seknut mečem se rozhodl spát na loži smrti.“ (Mitchell, 1966)

Angličané však rovněž zabíjeli a mrzačili vikingské nájezdníky. Z řad vikingů poté vystoupil odvážný válečník, který se svým štítem a kopím vyrazil na steč s hrabětem. Hrabě viděl, jak se k němu seveřan blíží, a proto mu vyrazil naproti. Viking zaútočil jako první a svým oštěpem velitele zranil. Byrhtnoth však hranou vlastního štítu kopí zlomil, až hrot vyjel z rány. Vtom hrabě provedl výpad svým kopím, kterým seveřanovi probodl krk.

Jeho malé individuální vítězství však netrvalo dlouho. Po chvíli byl zasažen dalším oštěpem, který způsobil smrtelné poranění. Po boku hraběte stál mladík jménem Wulfmaer, syn Wulfstanův, který bez okolků vytrhl krvavou zbraň z jeho boku a vrhl ji plnou silou zpět.

Na těžce zraněného hraběte se začali vrhat další nepřátelé, kteří jej toužili dorazit a oloupit. Hrabě ještě stihl vytasit svou čepel a pokusil se útočníka zasáhnout, ale utržil obrovskou ránu do paže. Jeho nádherný, zlatem zdobený meč mu vypadl z ruky.

Starý hrabě se s posledním dechem snažil pozvednout morálku vojska. Svým mužům dodával odvahu slovy a vyzýval je k dalšímu boji. Bohužel se již neudržel na nohou, zavrávoral a zvedl oči k nebesům:

„Ó Strážce lidu, dovol mi chválit a děkovat ti za všechny opravdové radosti, které jsem na tomto světě obdržel. Nyní, milostivý Pane, potřebuji tvou milost jako nikdy předtím, aby se má duše mohla vydat na cestu k Tobě, ó Kníže andělů, aby moje duše mohla v pokoji odejít do tvé moci. Modlím se, aby ji ďáblové nikdy nezničili.“ (Mitchell, 1966)

Zanedlouho po modlitbě mu seveřané usekli hlavu. Společně s ním zemřeli i jeho věrní rytíři, kteří jej podpírali.

Smrt hraběte vyvolala na bojišti obrovskou paniku. Jako první začal z bitvy prchat muž jménem Godrik. Ten se zmocnil koně svého pána, hraběte, a ujížděl před seveřany z bojiště. Ostatní vojáci, kteří nevěděli o hrdinné smrti hraběte, si mysleli, že je jejich pán opouští. To vedlo k tomu, že další bojovníci začali po tomto vzoru ustupovat.

Vojáci, kteří viděli hrdinnou smrt hraběte, se rozhodli na bojišti zůstat. S obrovskou odvahou se vrhli na útočící seveřany. Jejich cíl byl jasný: buď Byrhtnotha pomstít, nebo po jeho boku zemřít.

Jistý válečník Ölfwine začal své spolubojovníky křikem povzbuzovat:

„Vzpomeňte si na všechny ty chvíle, kdy jsme se chlubili u louky, hrdinové v síni předpovídali naši vlastní statečnost v bitvě. Nyní uvidíme, kdo to myslel vážně.“ (Mitchell, 1966)

S těmito slovy se vrhl do boje a probodl prvního vikinga, který se před ním zjevil. Následně se k němu připojil zbytek válečníků, kteří na poli zůstali. Vysoký rytíř Eadweard prorazil štítovou hradbu a usmrtil několik nepřátel, než byl na bojišti sám ubodán.

Zuřivě bojovali i mnozí další. Ölfwine brzy zabil dalšího seveřana, ale poté sám padl, čímž do puntíku splnil svůj slib, že s velitelem buď zvítězí, nebo po jeho boku zemře.

Bitva byla nesmírně krvavá a převaha seveřanů se čím dál více zvyšovala. Nakonec byl zabit každý, kdo se rozhodl neprchnout.

Po brutální porážce doporučili arcibiskup a rádci králi Ethelredovi, aby splnil podmínky vikingů a vyplatil jim cenu, kterou žádali. Za opuštění Anglie tak Olaf dostal zaplaceno deset tisíc liber.

Děkuji za přečtení.

Zdroje:

Foard, Glenn (10 September 2003). Maldon Battle and Campaign. UK Battlefields Resource Centre.

The Battle of Maldon and Other Old English Poems, trans. by Kevin Crossley-Holland, ed. Bruce Mitchell (London, 1966).