Trest smrti za provokování politiků. Jak dopadl nejslavnější soudní proces starověku?

Svým učením výrazně zasáhl do středověké scholastiky a z jeho myšlenek následně vycházeli mnozí významní myslitelé. Není proto divu, že i v dnešní moderní době jsou jeho vize, zaznamenané žákem Platónem, hojně čtené a tvoří základ učiva na mnoha univerzitách po celém světě.

O Sókratově mládí toho mnoho nevíme. Podle doxografické tradice pocházel ze střední třídy athénských obyvatel. Jeho otec byl sochař a matka porodní bába. Je pravděpodobné, že se mu dostalo dobrého vzdělání v hudbě, gramatice, gymnastice a básnictví (šlo zejména o znalost děl Homéra a Hésioda), přesně tak, jak to vyžadovaly athénské zákony. Později se oženil s Xantippou, se kterou měl tři syny. Je pravděpodobné, že Xantippa pocházela z urozené rodiny, přičemž soudě podle jejího jména mohla být vzdálenou příbuznou samotného Perikla (významného athénského státníka, za jehož vlády dosáhla demokracie svého vrcholu).

O této ženě máme jen velmi málo informací. Historik a filozof Xenofón ji líčí jako hysterickou a hašteřivou. Celkově ji vykresluje spíše negativně a vytvořil tak její přetrvávající obraz hádavé a zlé manželky. Na druhou stranu Platón ji popisuje jako ženu přemoženou žalem nad blížící se ztrátou manžela (o jehož smrti si povíme později v tomto článku). Rozhodně ji nevykresluje jako zlou či hašteřivou osobu.

Sókratés nebyl pouze myslitelem a filozofem. Víme, že se v mládí účastnil vojenských tažení Athén v době peloponéských válek. Zúčastnil se celkem tří bitev, avšak nikdy nebyl svědkem velkého athénského vítězství. Je také známo, že působil jako hoplíta – těžkooděnec bojující ve formaci zvané falanga. Z toho lze usoudit, že musel být poměrně finančně zabezpečený, neboť zbroj byla tehdy velmi drahá. Pravděpodobně měl k dispozici i vlastního otroka, který ho na taženích doprovázel a pomáhal mu s výzbrojí.

Sókratés měl Athény velmi rád. I přes občasnou kritiku demokracie toto město nikdy neopustil a vždy respektoval athénské zákony. Do politického života se však prakticky nezapojoval.

Samotný Sókratés pravděpodobně nikdy nic nenapsal, nebo se minimálně žádné z jeho děl nedochovalo. O jeho moudrosti tak dnes víme především prostřednictvím jeho žáka Platóna, který po sobě zanechal rozsáhlé dílo. Platónovy spisy mají formu dialogů, v nichž Sókratés většinou stojí v opozici proti určitému „protivníkovi“, se kterým diskutuje o různých vážných filozofických tématech.

Sókratés bývá popisován jako ne zrovna pohledný muž s velkým břichem. Oči měl prý nápadně vypouklé a nos placatý, ohrnutý nahoru. K materiálním věcem a světským potěšením byl údajně zcela lhostejný. I když plně neabstinoval, alkohol a jiné tělesné rozkoše omezoval na naprosté minimum. Neměl ani žádné vyhraněné politické preference, kritizovat dokázal jak demokratickou, tak oligarchickou vládu.

Sókratés se během svého života stal hned několikrát trnem v oku athénským vládcům. Z důvodu svého kritického vystupování dokonce dvakrát čelil reálné hrozbě trestu smrti. Poprvé to bylo v době, kdy Athénám vládla takzvaná vláda třiceti tyranů. Tyrani se tehdy rozhodli odstraňovat politické odpůrce i potenciální soupeře a do těchto nepravostí chtěli zapojit i Sókrata. Jeho úkol spočíval v tom, že měl společně s dalšími čtyřmi muži zatknout a předvést k popravě nepohodlného muže jménem Leon. Sókratés se však přes hrozící hněv vůdců odmítl akce zúčastnit, neboť ji považoval za zločinnou. Celá situace pro něj skončila šťastně jen díky tomu, že se vláda třiceti tyranů zanedlouho zhroutila.

Podruhé proti sobě poštval vedení Athén – tentokrát to demokratické – když se konal proces s vojenskými veliteli. Ti byli obžalováni z toho, že po námořní bitvě nevylovili z moře těla padlých vojáků. Všem velitelům byl navržen trest smrti. Sókratés se jich však zastal s tím, že proces neprobíhá spravedlivě. Argumentoval skutečností, že athénské právo neumožňuje soudit a odsoudit více lidí hromadně. Touto vzpourou proti autoritám na sebe výrazně upozornil, velitelé však byli i přes jeho výhrady nakonec popraveni. Sókrata tehdy tento postoj málem rovněž stál život.

Sókratés zemřel v roce 399 př. n. l. poté, co byl obžalován z asebeie (bezbožnosti) a kažení mládeže. Pro úplné pochopení celého případu si však nejprve musíme přiblížit, jak vlastně fungovalo antické soudnictví.

Antické Athény jsou považovány za kolébku demokracie, jež se zrodila kolem roku 508 př. n. l. Spolu s předáním moci lidu vznikl i soudní systém, jenž by v dnešním světě působil jako naprostý chaos. Neexistovala zde policie, státní zastupitelství, profesionální soudci ani advokáti. Spravedlnost ležela výhradně v rukou stovek svobodných občanů vybraných doslova z ulice.

Základem soudnictví bylo těleso zvané Heliaia, čítající 6 000 svobodných athénských občanů. Ti byli pro tuto funkci každoročně losováni a za svou službu pobírali plat dva až tři oboly denně. Celý sbor se dále dělil do menších soudních dvorů – takzvaných dikastérií. O tom, které dikastérion bude konkrétní případ soudit, rozhodoval speciální losovací mechanismus až v samotný den procesu. Šlo o přísné protikorupční opatření, díky němuž nikdo nemohl porotce předem podplatit ani zastrašit.

Protože neexistoval veřejný žalobce, mohl žalobu podat kterýkoli svobodný občan. Celý proces tak začínal mimo soudní síň: žalobce musel svého protivníka osobně vyhledat na veřejném místě a za přítomnosti svědků mu předat předvolání k soudnímu úředníkovi. Následně sepsal žalobu, uhradil soudní poplatek a pověřený úředník provedl základní formální šetření. V samotné soudní síni pak dostali prostor pouze žalobce a žalovaný. Oběma stranám odměřovaly naprosto stejný čas neúprosné vodní hodiny (klepsydra). Ačkoliv byla profesionální obhajoba oficiálně zakázána, běžně v Athénách fungovali zkušení „sepisovači řečí“, kteří nevýmluvným občanům připravovali rétoricky dokonalé proslovy přímo na míru.

Po vyslechnutí řečí soudci bez jakékoliv vzájemné porady ihned hlasovali o vině. Pokud nebyl trest za daný přečin pevně stanoven zákonem, navrhl žalobce trest (například smrt) a obžalovaný kontroval mírnějším návrhem (například pokutou či vyhnanstvím). Soudci pak museli zvolit jeden z těchto dvou návrhů. Tento systém měl však k dokonalosti velmi daleko. Absence státního dohledu dala vzniknout takzvaným sykofantům – profesionálním udavačům, kteří systematicky vydírali bohaté Athéňany. Pro mnoho občanů tak bylo mnohem bezpečnější zaplatit tučné výkupné, než se spoléhat na náladovost stovek lidových porotců a vystavit se tak nebezpečí trestu smrti.

Z Apologie víme, že Sókratovu odsouzení předcházela poněkud zvláštní činnost, kterou na sebe s největší pravděpodobností upozornil. Celá situace započala ve chvíli, kdy jeho přítel Chajrefón odešel do Delf, kde položil Pýthii otázku, zdali je někdo moudřejší než Sókratés. Pýthie odpověděla, že nikoli.

Poté, co Chajrefón věštbu Sókratovi vyložil, začal filozof pochybovat a rozhodl se, že si její pravdivost ověří vlastním průzkumem. Nejprve proto vyrazil za politiky, o kterých se s oblibou tvrdí, že o věcech mluví krásně a tváří se u toho chytře. U nich však zjistil, že kvůli vlastní lživosti a sebestřednosti ve skutečnosti vůbec moudří nejsou. Následně tento postup aplikoval u básníků. Zjistil, že ti sice dokážou tvořit úžasná díla, ale netvoří je rozumem, nýbrž pod vlivem jakéhosi nadání od bohů či múz. Jeho průzkum nakonec skončil u řemeslníků, u kterých požadovanou moudrost nenašel rovněž. Sókratés u nich samozřejmě nehledal nějaké faktické znalosti – bylo mu jasné, že řemeslník nebude umět nazpaměť Homéra. Hledal odpovědi na ty nejdůležitější a nejzávažnější otázky, hledal skutečnou, „božskou“ moudrost.

Na základě těchto zjištění dospěl Sókratés k závěru, že moudrý sice je, ovšem pouze lidskou a omezenou moudrostí. Uvědomil si totiž limity vlastního vědění a přiznal si, že o těch nejzávažnějších, oněch „božských“ věcech, neví vlastně nic.

Celý proces odstartoval právě v reakci na toto jeho jednání. Žalobci k němu chovali osobní zášť a chtěli se ho zbavit, proto pohotově využili situace a Sókrata zažalovali.

Mezi jeho žalobce patřili Melétos, Anytos a Lykón. Melétos byl neúspěšný básník – pravděpodobně ubohá postava, jež nikdy nedosáhla skutečných úspěchů a nedokázala vytvořit nic pořádného. Právě on Sókrata obžaloval z bezbožnosti a požadoval pro něj trest smrti. K žalobě se poté připojil Anytos, poměrně úspěšný provozovatel dílny na zpracování kůže, demokratický politik a velký patriot. Posledním z nich byl Lykón, pravděpodobně nejváženější občan z celé trojice a rovněž demokratický řečník a politik. Ten cítil k Sókratovi osobní křivdu a vinil ho z popravy svého syna Autolyka, vítěze olympijských her, kterého nechala usmrtit vláda třiceti tyranů. Lykón se totiž domníval, že Sókratés měl na tyto tyrany úzké vazby.

Jak jsme si již uvedli, obvinění bylo vzneseno pro bezbožnost – konkrétně pro to, že Sókratés nectí tradiční bohy a zavádí nová božstva (daimonia). Zároveň mu kladli za vinu, že kazí mládež a otravuje jí mysl. Sókratés předložil několik argumentů, které pojal svým klasickým filozofickým stylem. K prvnímu bodu uvedl, že daimoni jsou vlastně také polobozi, a proto logicky nemůže být bezbožný. Tím navíc ponížil Meléta, kterého zapletl do filozofické debaty a usvědčil ho z vlastních rozporů. Ke druhému bodu pak argumentoval tím, že on sám žije v Athénách, a proto by vědomé kažení tamní mládeže nedávalo žádný smysl. Nikdo totiž nechce mít za souseda zkaženého hlupáka.

Po pronesení obhajoby dostal Sókratés možnost, aby si za své prohřešky navrhl trest. Jak jsme zjistili výše v článku, za tyto „paragrafy“ neexistoval v athénském soudnictví pevně daný trest. Sókratés v tuto chvíli přišel s finální urážkou, která zpečetila jeho osud. Konkrétně si za svůj „trest“ zvolil doživotní bezplatné stravování v prytaneiu, což byla výjimečná pocta udělovaná jen olympijským vítězům a těm nejváženějším občanům. Jako další alternativu uvedl, že by mohl zaplatit drobnou pokutu. Žalobci na tento výsměch zareagovali protinávrhem: požadovali trest smrti.

Sókratés byl proto odsouzen k trestu smrti požitím jedu z bolehlavu.

Po vynesení verdiktu byl Sókratés uvězněn. O těchto jeho posledních dnech nás podrobně informují Platónovy dialogy Kritón a následně Faidón. Filozof totiž nemohl být popraven okamžitě, protože v Athénách zrovna probíhaly náboženské slavnosti, během nichž bylo vykonávání trestů smrti přísně zakázáno.

Ačkoliv Sókratés svou vinu vytrvale odmítal a leckdy tvrdě kritizoval athénské pohlaváry, vynesený rozsudek i zákony svého města plně respektoval. Měl dokonce zajištěnou možnost útěku, tu však odmítl využít s hlubokým přesvědčením, že by takové jednání nebylo spravedlivé a morální.

Velmi děkuji, že čtete. Vážím si veškeré vaší podpory.

Zdroje:

Douglas M. MacDowell, The Law in Classical Athens (Ithaca, NY: Cornell University Press, 1978), 253.

PLATÓN. Spisy I: Euthyfrón, Obrana Sókrata, Kritón, Faidón, Kratylos, Theaitetos, Sofistés, Politikos. Přeložil František NOVOTNÝ. 1. souborné vyd. Praha: OIKOYMENH, 2003. Platónovy spisy, sv. 1.

Obrana Sókratova. Překlad Jindřich Entlicher. Praha: A. Hynek, 1910. 55 s.

FISCHER, Josef Ludvík. Případ Sokrates. 2. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1994. 170 s.