Článek
Nahlédnutí do úředních statistik z roku 1905 může být překvapivé. Ústřední byrokratická moc sídlila tenkrát samozřejmě ve Vídni. Tedy i ministerstva. Největším z nich bylo ministerstvo financí. V oněch letech na počátku minulého století zde bylo zaměstnáno 140 (jedno sto čtyřicet) úředníků. Tehdejší byrokraté neměli sice k dispozici počítače a komunikační satelity, ale je pravda, že už tenkrát existoval telefon, vlaky jezdily na čas a pošty fungovaly. Rakousko-Uherská říše měla tou dobou 51 milonů obyvatel a rozlohou byla 5× větší než je naše Česká republika.
V čem tkví záhada? I my totiž máme nyní své ministerstvo financí. A stejně jako za císaře pána, i ono je jedním z nejdůležitějších. Snad proto v Praze zaměstnává na svém ústředí 1203(jeden tísíc dvě stě tři) úředníků. Tedy zhruba desetkrát více, než mělo stejné ministerstvo zbyrokratizovaného Rakousko-Uherska.
Ještě za první trepubliky stačila ministerským pracantům budova v Letenské ulici. Ale jak šel čas a republika se zmenšovala, tak úředníků přibývalo. A to je ta záhada. Čím menší stát, tím více úředníků. Takže dnes ministerstvo financí sídlí nejen na Malé Straně, ale má své pobočné paláce též v Holešovicích, v Libni a na Novém Městě. Stovky zdatných úředníků se jako pilné včelky denně slétávají do svých kanceláří, aby vymýšlely nové daně, které by zajistily vyrovnaný rozpočet. Škarohlídové možná namítnou, že se jim to příliš nedaří. Ale co není, může být. Možná by to chtělo přijmout něaké nové úředníky. Možná. I když profesor Parkinson tvrdí, že „počet úředníků s množstvím práce vůbec nesouvisí.“
