Článek
Průmyslová zóna v Ostravě má po půlnoci své vlastní, ponuré kouzlo. Z vysokých komínů sousedních fabrik stoupá k těžkému listopadu dým, vzduchem se line kovový zápach a na parkovištích se lesknou louže od studeného deště. Pro lidi na noční směně je čas mezi druhou a čtvrtou ranní hotové peklo. Tělo stávkuje, hlava padá únavou a do toho se chodbami hal občas potloukají oni. Otravní manažeři. Lidé, kteří nevidí unavené obličeje, ale jen nesmyslné normy, čísla a tabulky.
Mezi dělníky se už nějakou dobu šeptal zvláštní příběh. Městská legenda, které nikdo rozumný nevěřil. Vyprávělo se, že když manažer překročí únosnou mez lidské hlouposti a začne lidi buzerovat až příliš, zasáhne vyšší moc.
Ten večer měl hlavní halu na starosti manažer Krátký. Člověk, který snad nikdy neokusil reálnou práci, ale o to víc křičel, když se linka opozdila o minutu. Kolem třetí ráno stál nad unaveným operátorem a s prstem na stopkách mu vysvětloval, že jeho norma neodpovídá standardům korporátu. V tu chvíli se venku na silnici stalo něco divného.
Vzduch kolem fabriky prudce ochladl. Teplota klesla k bodu mrazu a z ničeho nic se ozvalo hluboké, tajuplné hučení, ze kterého zaléhaly uši. Na parkoviště vjelo auto. Byla to stará sanitka, ale celá černá jako uhel, s okny tak tmavými, že skrz nenápadnou fólii nebylo vidět ani na centimetr. Na střeše se jí tiše rozblikala temně modrá světla.
Manažer Krátký zrovna vyšel na rampu, aby si zkontroloval příjem materiálu. V tom černá sanitka prudce zabrzdila přímo před ním. Asfalt pod jejími koly zasyčel.
Dveře řidiče se otevřely. Za volantem seděl Pavel – chlap, kterého byste v autobuse přehlédli, ale teď z něj vyzařoval naprostý, ledový klid. Pavel neřekl ani slovo. Jen se podíval na rampu. V ten moment se s hrozivým klapnutím otevřely zadní dveře vozu.
Z nich vyskočil šílený Doktor Petr. Měl na sobě roztrhaný bílý plášť, v očích divoký záblesk a v ruce držel obří injekční stříkačku naplněnou zářivě zeleným sérem. Manažer Krátký nestihl ani vyvalit oči. Doktor Petr byl bleskurychlý. Jeden přesný chvat, Krátký se prohnul v zádech a než stihl kdokoli z haly vykřiknout, zadní dveře sanitky zavel za volantem zařadil rychlost, šlápl na plyn a černý přízrak zmizel v ostravské mlze stejně rychle, jako se objevil. Manažera Krátkého už nikdy nikdo neviděl. Policie nenašla ani stopu. Lidé si mysleli, že prostě utekl před tlakem korporátu, ale pravda byla mnohem šílenější.
V jiné dimenzi, hluboko v laboratořích za hranicemi lidského chápání, stojí u stolu s baňkami muž v obleku. Je to Krátký. Vedle něj makají další manažeři z různých koutů Ostravy. Nad nimi stojí šílený Doktor Petr se stopkami v ruce a řve: „Ta séra nemají správnou viskozitu! Přidejte! Vaše normy ve výzkumu neodpovídají mým standardům!“
A na druhém konci téhle tajné laboratoře sedí u stolu řidič Pavel. V klivém koutě pije čepované pivo, usmívá se a užívá si tu nejlepší psychickou pohodu. Protože ví, že venku v Ostravě je zase o jednoho otravného šéfa méně.
