Článek
Proč trest smrti není řešením?
Vzhledem k aktuální trestní kauze ve státě Tennessee jsem se jako student právničiny rozhodl, také přispět onou troškou do mlýna. Absolutně mě totiž šokovalo to ohromné množství trest smrti podporujících komentářů, povětšinou psaných lidmi právem zcela nepolíbenými, kteří tuto formu trestu obhajují div že ne jako veřejné blaho. Zkusím tedy na základě teorie práva, historického exkurzu do právních dějin a dějin trestu a reálií kriminality, kriminologie a pedologie vysvětlit, proč trest smrti není adekvátním trestem a proč by tedy neměl dnes již v převážně civilizované společnosti stojící na demokratických základech již existovat. Prvně k tomu, kde tento druh trestu vlastně vzal.
Trest smrti je stejně starý jako lidstvo samo. Ač na to pravda nemáme písemné prameny, tak s největší pravděpodobností hraničící s jistotou už zřejmě naší pravěcí příbuzní nad sebou v rámci tlupy vynášeli soudy. Je to logické a přirozené. Lidstvo je totiž již odjakživa omylné a po různu tedy i zhovadilé. Což ho vede ke zločinu. V pravěku k samotnému trestání pak s největší pravděpodobností docházelo převážně v momentě kdy prostě někdo někomu ukradl jeho kořist.
Nebo když člen tlupy vystavil nebezpečí zbytek tlupy. To bylo a je zcela logické, že poté za takové jednání musel přijít trest, aby viník byl potrestán a aby všichni ostatní na příště věděli, že toto chování je mimo vlastní řád tlupy. A nejjednodušším trestem bylo tehdy zřejmě umlácení k smrti ostatními členy tlupy. Jednak oním strašným výjevem, bylo zaručeno, že se na dlouhou dobu napříště většina tlupy zdrží páchání trestné činnosti a za druhé se takto tlupa zbavila i dalšího hladového krku, což jistě hrálo velkou roli, poněvadž v paleolitu a mezolitu nebylo potravy pravda nikdy nazbyt. Navíc v této ještě ryze pudové době šlo o jasný signál: „Porušíš pravidla tlupy? Fajn tak za to je jen jeden trest.“ Dost možná i onen Ötzi nějaká taková pravidla porušil, jelikož byl evidentně dle archeologicko-antropologického nálezu stíhán jistou snad konkurenční tlupou a nakonec dostižen a zabit.
Lidstvo tehdy zkrátka ještě nebylo schopné přemýšlet nad důmyslnějšími formami trestu.
Vlivem neolitické revoluce kdy se lidstvo začalo usazovat na jednom místě, začaly přirozeně vznikat i první ucelenější společnosti. A z nich se vyvinuly první starověké civilizace. První takovouto starověku civilizací byla bezesporu ta, kterou dnešními slovy označujeme souhrnně jako mezopotámskou. Ta nám postupně vznikla postupně z několika kmenů v oblasti tzv.: Úrodného půlměsíce, konkrétně mezi řekami Eufrat a Tigris. Nešlo však o jednotnou civilizaci. Sumerové, Babyloňané, Asyřané a mnozí další ti všichni postupně utvořili Mezopotámii. Civilizace mezopotamus tedy civilizaci mezi výše zmíněnými řekami Eufratem a Tigrisem.
A právě v těchto starověkých civilizačních začalo se přicházet s dalšími formami trestu. Vládcové těchto území, kteří vládli takřka výhradně rukou pevnou až despotickou, se totiž museli vyrovnat s již mnoha druhy trestných činů. Přesně tak v této době došlo nejen ke změně fungování společnosti, ale taktéž přirozené s tím nastala i diverzifikace trestných činů. Všem tehdy začalo být jasné, že bude nutné rozšířit i plejáda trestů, aby odrazení o tohoto jednání, bylo pokud možno i nadále efektivní. Navíc když není zajištěn výkon práva a obzvláště toho práva trestního, nastává vždy anarchie a to si tito despotové lomeno satrapové, nemohli dovolit.
Proto nám starobabylonský král Chamurappi z rodu Emorejců dal onen svůj trestní zákoník. V zásadě první unifikovaný trestní zákoník. Byť pravda, zaměřený ještě převážné na hmotu a tak tento trestní zákoník nebyl ještě příliš o procesu, respektive v podstatě trestní řád, i když výkon a podobu trestů specifikoval vcelku jasně.
Chamurappi v něm každopádně vše shrnul do principu oko za oko, zub za zub.
Tedy:
„Vyrazíš-li někomu jeho oko, bude i Tobě Tvé oko vyraženo. Vyrazíš-li někomu jeho zub, bude i Tobě Tvůj zub vyražen.“
A právě tento princip bude v příštích tisíciletích součástí mnoha a mnoha dalších trestních zákoníků. Zatímco to ostatní z Chamurappiho jako forma trestu postupně vymizí.
Proč tedy nezbavilo se lidstvo ještě plně i trestu smrti?
Zde nastává poměrně složité martýrium. Jednak trest smrti byl, je a zřejmé i již navždy bude, pro stálé ještě do velké míry zkratkovité lidské myšlenkové pochody a jednání, onou nejvyšší tedy absolutní satisfakcí. A to jak pro veřejnost tak i pro pozůstalé. Vždyť uznejte jak to zní akurátně. Zabiješ budeš zabit a tak nastane rovnováha a všichni budou spokojení s mírou a výší trestu.
Jenže rovnováha je v právu vždy určitý nonsens. Už staří Římané to věděli a proto má Justicie na všech vyobrazeních vždy zavázané oči, aby byla slepá a musela tak sama nalézat tu pravdu. Jenže Justicie je omylná stejně jako všechny lidské bytosti. Je to ostatně i tím, že každý důkaz lze přirozeně zpochybnit. A o tom zda je onen důkaz relevantní či irelevantní opět rozhoduje jen ona, respektive člověk. A člověk sám i tvoří právo hmotné a právo procesní. A proto se ta rovnováha hledá Justicii stěží. Kombinací toho všeho a mnoha dalšího pak zpravidla nastává to, že s verdiktem pak nejsou v podstatě nikdy spokojení úplně všichni zúčastnění. Musí tedy vždy stačit, že je spokojená většina zúčastněných v čemž je viditelná ona nerovnováha, jelikož něco vždy převáží něco jiného. A pokud se cítí někdo verdiktu dotčen, či je nespokojen pak má dnes velkou výhodu v existenci opravných a mimořádně opravných prostředků.
Byť jak doufám, že valná většina z nás ví, že mimořádné opravné prostředky až na velmi specifické výjimky nemají odkladný účinek a verdikt je tedy nejdéle v druhé instanci vždy pravomocným i přes podání mimořádného opravného prostředku až na určité výjimky. Všechny výjimky jsou ale vždy odlišné od toho o jaký stát jde a jaký právní systém a jaký právní model jsou v něm uplatňovány.
A to se již pomalu dostávám k soudnímu systému U.S.A. a k současné trestní kauze ve státě Tennessee. Soudní systém v U.S.A. je ve své podstatě absolutně zvykový. Hlavní roli v něm hraje laická porota, které obžaloba i obhajoba předkládají důkazy a která na základě nich i rozhodně o vině či nevině daného jedince a to ještě na základě precedentů. Soudce zde slouží takřka výhradně jako moderátor procesu.
Tento model by pravda nebyl ještě sám o sobě tak zavržení hodný, ostatně i na území Českých zemí až do roku cca 1952 existovala u soudů rovněž porota laiků a přenesení řečeno je lehce realizována dodnes v podobě soudních přísedících. Jenže zatímco v Českých v zemích byla porota z laiků pouze v uvozovkách jedním z podpůrných prostředků pro samotné rozhodování soudce o vině či nevině obžalovaného, tak v U. S. A. je moc poroty v zásadě absolutní a soudce je jejím verdiktem až na velmi specifické výjimky vázán.
A v tom tkví ono úskalí soudního systému U. S. A. laická soudní porota má totiž moc v podobě usnášení se a vydání soudního rozhodnutí, což vzhledem k tomu, že porota často rozhoduje hlavně na základě dojmologie než důkazů je problém . Viz trestní kauza O. J. Simpson vs California, kdy převážně hispánsko-černošské porotě laiků stačilo, že policejní vyšetřovatel v posledních 10 letech užil slovo „Negr“ k tomu, aby celý proces smetla ze stolu a to i přes to, že proti O. J. Simpsonovi mluvily celkem přesvědčivé důkazy. Byť v následném samostatném občansko-právním sporu porota pro změnu uznala O. J. Simpsona vinným a nařídila mu zaplatit škodu pozůstalým po obětech ve výši 35 milionů dolarů.
A přesně tato častá potíž laických porot v U. S. A., kdy tyto poroty nejsou často schopné pracovat řádně s předložených důkazy, natož je řádně vyhodnotit, vede k tomu, že se pak stane, že je někdo, byť za velmi ohavný čin odsouzen k trestu absolutnímu, tedy k trestu smrti i bez toho, aby tato porota vzala v potaz důkazy, které jsou polehčujícími okolnostmi či přinejmenším vrhají na kauzu nové světlo. Navíc tyto poroty ani nepočítají s možností, že v budoucnu by se mohly nalézt nové důkazy dokonce přímo vylučující možnost, že by vraždu spáchal touto porotou odsouzený vrah.
Tento pravda smrtící koktejl pak vede k tomu, že jsou sice lidé a často odporný zhovadilí jedinci posílání na smrt, ale vůbec se nepočítá s vrtkavostí spravedlnosti a s chybami ve vyšetřování. Což opět vede ke kuriózní situacím, kdy po desítkách let musí americké soudy řešit to, že někdo jak ukáží nově objevené důkazy, byl popraven neprávem. Často právě jen na základě dojmologie a osobních/ náboženských/politických preferencí laických porotců. Viz kauza George Stinney Jr. vs Jižní Georgie, kdy porota tvořená pouze bílým obyvatelstvem poslala černošského chlapce na elektrické křeslo bez jakýchkoliv důkazů i přes to, že v okolí řádil pedofil, který jak se později ukázalo, onu vraždu té dívky spáchal. Všechny tyto omyly laiků v soudních porotách v U.S.A. tak způsobují, že jednak jsou na smrt odsouzení sice vrazi, ale často bez nějakého hlubšího zkoumání toho, proč ten onen jedinec vraždil a nebo jsou odsouzení k trestu smrti ti, kteří jak se ukáže byli nakonec zcela nevinní.
Obojí je jak už jsem naznačil zcela špatně. Stejně jako to, že laická porota je schopná vraha osvobodit, či v jednou tedy například trestním procesu ho osvobodit zatímco v tom občanském ho naopak z vraždy vinným uznat. Což je taktéž zcela špatně. A tím vším se konečně dostávám ke kauze Christy Pikeové. Nebudu zda rozebírat celý její případ. To co ostatně spáchala je veřejně známé již přes 30 let. Její čin byl, je a bude odporný, stejně jakákoliv jiná vražda.
Ale zaslouží si Christa Pikeová i po 30 letech, strávených v celé smrti, kdy jakékoliv otevření dveří mohlo znamenat, že bude odvedena do popravdě místností, ještě onen absolutní trest, tedy trest smrti?
Podle mě nikoliv. Důvody proč tomu tak shrnu takto.
Za prvé už v době samotného procesu se laická porota nevypořádala řádně se všemi důkazy. Některé z nich totiž ukazovaly na nelehké dětství Christy Pikeové, prostoupené sexuálním zneužívání a brutálním násilím, přičemž obojí na ni bylo páchání jejími mužským příbuznými a rodinnými známými a to již od útlého věku. To jistě na Christě Pikeové zanechalo výrazné stopy. A porota to měla vzít v potaz. Jenže jaká to ironie osudu, na smrt Pikeovou poslal systém, který do značné míry má i podíl na tom, že onu brutální vraždu spáchala. Systém totiž dávno před vraždou nedokázal Pikeové poskytnou odbornou pomoc jakožto oběti sexuálního a jiného násilí a co víc, zavřel ji před tou vraždou do pracovně nápravného zařízení mezi psychicky nemocné jedince s násilnickými sklony, kteří byli hlídání neméně psychicky nemocnými dozorčí a dozorkyněmi. Přičemž tito dozorčí a dozorkyně krom své vlastní vyšinutosti vůči chováním a chovankyním těchto ústavů praktikovaly různé formy násilí.
Tento pravda vražedný koktejl nemohl vést příliš k ničemu jinému než k recidivě chovanců těchto zařízení a vedl i k tomu, co Pikeová spáchala. Jistě, Pikeovou to nijak neomlouvá. Ale na druhou stranu spáchala by onu brutální vraždu, kdyby jí systém předtím pomohl a umístil by ji hlavně do zařízení s odpovídající psychologicko-psychiatrickou péčí? Pravděpodobně by tuto vraždu nespáchala. A to je přesně ona hořká ironie, byla odsouzena za vraždu, na které měl ale nemalý podíl i onen systém, který jí nakonec odsoudil k trestu smrti. Přes 30 let čekala v celé smrti. Po roce 2000 se snažila opakovaně o revizi svého procesu právě s poukazem na její ukrutné dětství a s poukazem na to, že toto porota v roce 1996 nevzala vůbec v potaz.
Přes 30 let se sebou a s pomocí psychologů a psychiatra pracuje. Nechce na svobodu chce být i nadále, tedy doživotně v nějakém psychiatrické zařízení. Její dětství bylo plné násilí a znásilňování páchaných na jejím těle a na její duši. Pomáhá vězenkyním, které si prošly podobným odporným dětství jako ona. To že spáchala ohavný čin navíc samotná Christa Pikeová dlouhodobě již nijak nerozporuje a lítost projevila, navíc i věrně popsala samotnou problematiku připuštění si své viny. Stojí za ní valná část odborníků i laické veřejnosti. A přes to všechno nakonec bylo rozhodnuto o datu popravy.
Ta poprava se konala 30. 9. 2026 a jak se ukázalo, snad i znamením z hůry ani na druhý pokus nebyla popravena. Ostatně už v dávných dobách se tradovalo, že přežije-li popravený popravu, praskne provaz či trám šibenice, zlomí se meč či sekera apod., jedná se o zásah z hůry, jde tedy o zásah vyšší moci, a měla by tomuto odsouzenci náležet automaticky milost. Někdy diváci se na kata po tomto znamení zhůry vrhli, aby tohoto vyšší mocí omilostněného ochránili
. To vše ukazuje na to, že trest smrti je z mnoha důvodů již zcela neadekvátní a měl by být ve všech demokratických zemích, mezi které U. S. A. stále patří, zrušen. Ani ten nejhorší vrah totiž ani v rámci jakékoliv touhy veřejnosti po absolutní satisfakci si nezasluhuje být odsouzen k smrti někým tak omylným, jako je člověk.
Nechť vrah hnije ve vězení či v psychiatrické zařízení na doživotí. Ale ať o jeho smrti rozhodne matka příroda, vyšší moc, případně on sám na základě hnutí mysli. Ostatně doživotí to je trest mnohem horší. Trest smrti, to je špagát, kulka, křeslo, gilotina, injekce, nanejvýš pár desítek minut a je po všem. Vrah je z tohoto světa pryč. Prostě je zmizelej. Jenže krom psychického vypětí od okamžiku rozsudku po samotnou popravu to pro něj není ve finále trestem. Trestem je doživotí. Kdy ví, že už nikdy či na vyšší desítky let z vězení nevyleze. Kdy 24/7/365 bude zavřen mezi čtyři stěny s vlastními myšlenka s se vším s tím souvisejícím. No schválně zkuste si to jen představit vyšší desítky let či dokonce navždy nezažijete nic jiného, než ty samé stěny cely nebo vězeňského dvora či jinou stravu a tak dále. A kompromis některých států U.S.A. Kdy dostanete sice trest smrti, ale čekáte na něj desítky let, zní sice jako dobrým kompromisem, ale stejně není kompromisem dobrým, jelikož vlastně popírá sám sebe, tedy absolutní a pokud možno rychlou satisfakci pro pozůstalé po oběti lomeno obětech.
Trest smrti je zkrátka dnes už přežitek a měl by být zrušen všude, kde jen trochu vládne demokraté tedy demokracie.
Student právničiny
