Nepřímý vliv církve na vývoj demokracie v Evropě

Úvodem napíši pár slov o mém osobním postoji k církvi, který, byť jsem pokřtěný, není positivní. Církev chápu jako jednu z nejmocnějších, ne-li nejmocnější a nejbohatších institucí historie. Monopol vzdělání, kultury a morální autority s transnacionální politickou mocí. Takové instituce mívají zpravidla dva cíle – udržet si svojí moc a neustále ji rozšiřovat.

Spor začal s panováním Karla Velikého jakožto císaře říše Římské (Franská říše) papežem Lvem III. roku 800 n. l. Tento okamžik je považován za vznik daného konfliktu. Území Francké říše bylo obrovské, defacto se jednalo o téměř celou západní Evropu, patřilo zde území dnešní Francie, Německa, severní Italie, Beneluxu, západ Maďarska a sever Španělska, kde bojoval s Maury. Církev korunovala Karla Velikého pro jeho obrovský vliv v západní a střední Evropě. Čímž si zajistila ochranu, ale hlavně tím církev upevnila svoji moc. Papež Lev tvrdil, církev tě korunovala, jsi jí podřízen, jakožto vyšší moci.

Tím vznikl svár, který se nesl celou historií evropských národů, kde politická moc církve vždy prosazovala svoje zájmy a panovníci byli nuceni dělat ústupky, jelikož protivit se církvi, byl risk, který se nevyplatil. Jak jsem dříve zmiňoval, církev měla nadnárodní moc a tuto moc velice dobře prosazovala v tehdejší evropské politice. Nejznámější příklad je konflikt papeže Řehoře VII. proti císaři Jindřichu IV. Ve kterém papež zakázal, aby císař jmenoval biskupy Svaté říše římské. To císař nechtěl za žádných okolností přijmout, následkem čehož byl exkomunikován. Jeho poddaní mu nebyli povinni věrností a vznikly vnitrostátní sváry, které Jindřich IV. prohrál. Tehdy byl nucen absolvovat kajícnou pouť do Canossy kde prosil papeže o sejmutí klatby. Tato událost znamenala velké mocenské vítězství pro církev, kde jasně demonstrovala svoji nadřazenost vůči světské moci. Těchto sporů s panovníky se za dobu Evropských dějin událo nesčetně.

Dalším velice zásadním rozkolem je Avignonské zajetí, které mělo za následek jak papežské schizma, tak počátky korupce církve. Tzv. babylonskému zajetí církve předcházel spor mezi francouzským králem Filipem IV. Sličným a papežem Bonifácem VIII. Jsme v období 100 leté války Anglií s Francií, jelikož jsou potřebné peníze, rozhodne se král zdanit církevní majetky. Papež byl samozřejmě proti, jelikož král neměl právo sahat na majetek boží. Napětí mezi oběma stranami několik let stoupalo, až dospělo do bodu, kdy papež vydává bulu Unam Sanctam definující církev jako křesťanskou instituci. Vyvrcholení sporů nastalo ve městě Anagni, kde papež přebýval. Francouzské vojsko do něj vpadlo a zajalo papeže. Který byl sice osvobozen, ale nedlouho po incidentu umírá na následky zranění. Poté následuje Avignonské zajetí, následující papež nesídlil v Římě, ale ve francouzském městě Avignon. Z papeže se stala do jisté míry loutka francouzské vůle a došlo k papežskému schizmatu.

Tímto „duálním“ režimem a neustálými konflikty vlády se Evropa vždy vyčleňovala od zbytku světa. Zatímco v Evropě vždy existoval nekonečný spor a nutnost kompromisů, zbytek světa se kulturně a mocensky lišil. Samozřejmě psát, že spory neexistovaly, by bylo velice sebestředné. Je ale důležité podotknout, že jinde ve světě panovník představoval vrchol jak světské, tak především duchovní moci. Osmanská říše měla svého sultána, v arabských zemích vládli chalífové, Čína a Japonsko měly své císaře, severoasijské stepi měly do doby Čingischána kmenové uspořádání. I tehdejší středo a jihoamerické kultury měly svého nepopiratelného panovníka spojující duchovní a světskou sílu.

Právě tento evropský konflikt zrodil v národech demokratické myšlení, které se samozřejmě nadále rozvíjelo skrze renesanci, Vestfálský mír na státní úrovni, průmyslovou revolucí v Anglii, ale jeho základy jsme měli již od dob korunovace Karla Velikého. Jelikož každý občan neměl jeden bod, ke kterému hledět, vždy existovala církev a panovník, do určité míry více názorů ze kterých si vybrat pravdu a jistý skepticismus. Tento jev je jasně vidět i na vývoji křesťanství, zatímco Islám je téměř neměnný, byť historicky určité reformy vznikaly, tak reforem a proudů křesťanství je nesčetně. Zatímco mnoho reformátorů Islámu se chtělo vrátit k původnímu čistému Islámu, evropští reformátoři byli mnohem progresivnější. Samozřejmě velikou část hrála korupce a bohatství církve, ale další velice důležitý bod reforem bylo, kázání a překlad svatých textů, chtěli vědění pro všechen lid, ne jen pro církevní hodnostáře. To, že existuje tolik směrů křesťanství je jasným důkazem. V Evropě bylo zasazeno, nazval bych to anti autoritativní a řekněme out of the box myšlení, které nám dalo skvělé podklady pro vybudování demokratického systému ve kterém dnes žijeme.

Demokracie, spojení slov démos (lid) a kratos (vláda, moc) čili „vláda lidu“ je v západním světě brána jako směr správný, já sám jsem velkým zastáncem demokratického systému. Ale tento směr představuje výzvu pro národ. Je to směr sporů, kompromisů a ohromného množství názorů. Evropa má v tomto trendu obrovskou výhodu danou rozložením moci, kterou jsme se oproti světu lišili. Církev v tomto směru hrála zásadní roli, byť nikdy sama o sobě demokracii neprosazovala, její nadnárodní zájmy a spory s panovníky daly národům základy pro demokratické uvažování, které nás dnes jako Evropu spojují.