Článek
Za symbolem německé migrační politiky zůstal 4. září 2015. Tisíce lidí, hlavně ze Sýrie, tehdy uvízly v Maďarsku a část se vydala pěšky směrem k Rakousku. Tehdejší rakouský kancléř Werner Faymann volal Merkelové a obě vlády se rozhodly hranici nezavřít. Armin Laschet, který byl tehdy místopředsedou CDU, letos v rozhovoru pro Robert Bosch Stiftung připomněl, že šlo o reakci na konkrétní humanitární situaci, nikoli o předem připravený program masového přistěhovalectví.
Rozsah byl přesto mimořádný. Do Německa v roce 2015 dorazilo přibližně 890 tisíc lidí žádajících ochranu. Při tehdejší populaci kolem 82 milionů to odpovídalo zhruba 1,1 procenta obyvatel země během jediného roku. Pokud by stejný podíl připadl na dnešní Česko, šlo by zhruba o 120 tisíc lidí.
Rozhodnutí zároveň souviselo se Schengenem. Německo nechtělo vytvářet situaci, v níž by se desetitisíce lidí hromadily mezi státy uvnitř prostoru bez běžných hraničních kontrol. Dublin, podle něhož měl žádost řešit zpravidla první stát vstupu do EU, v praxi přestával zvládat nápor. Řecko, Itálie, Maďarsko a Rakousko čelily trase, kterou nebylo možné řídit jen přesuny migrantů zpět na jih.
Německo věřilo, že integraci zvládne
Druhým důvodem byla víra v kapacitu německého státu. Merkelové věta „Wir schaffen das“, tedy „Zvládneme to“, nebyla příslibem neomezené migrace, spíš politickým vyjádřením, že bohatá země dokáže uprchlíky ubytovat, jejich žádosti zpracovat a část z nich začlenit.
Tento přístup se o rok později změnil v konkrétní integrační politiku. Německo masivně rozšířilo jazykové a integrační kurzy a snažilo se příchozí rychleji dostat na pracovní trh. Deutsche Welle letos uvádí, že po deseti letech dosahuje zaměstnanost tehdejších uprchlíků 65 až 67 procent, tedy jen asi tři procentní body pod celoněmeckým průměrem. Absolvování integračních kurzů podle citovaného výzkumu zvyšuje zaměstnanost o pět až deset procentních bodů.
Ekonomika ovšem nebyla hlavním důvodem otevření hranice. Německo už tehdy stárlo a firmy hledaly pracovníky, uprchlíci však nepřicházeli v režimu pracovní migrace podle potřeb zaměstnavatelů. Přesto se později část z nich dostala do stavebnictví, logistiky, zdravotnictví a dalších profesí, kde dnes pracovní síla chybí.
Evropa se od Merkelové otočila
Třetím motivem byla snaha donutit Evropskou unii ke společnému řešení. Berlín počítal s tím, že státy budou žadatele o azyl sdílet a zároveň posílí vnější hranici. Právě zde německá strategie narazila nejtvrději. Povinné přerozdělování odmítly mimo jiné země visegrádské skupiny a politický spor se táhl další roky.
Reuters letos připomněl, že v roce 2015 přišel do Evropy více než milion lidí žádajících o azyl, většinou Syřanů prchajících před občanskou válkou. Až letos, po více než deseti letech, začala naplno platit přepracovaná společná azylová pravidla EU. Zavádějí rychlejší řízení na hranicích, širší evidenci a více možností návratů neúspěšných žadatelů.
Německo mezitím svůj kurz výrazně otočilo. Kontroly na hranicích jsou přísnější, deportace rychlejší a vláda Friedricha Merze chce počty nových žádostí dál snižovat. Reuters uvádí, že nový evropský systém počítá také se solidaritou mezi státy: země s menším počtem žadatelů mají buď část lidí převzít, nebo přispět penězi či personálem. Spor tím však v německé politice neskončil. Nelegální příchody do EU vloni podle Reuters klesly o 26 procent, nejníže od roku 2021.
Zdroje:
https://www.reuters.com/world/eu-overhaul-toughen-migration-rules-takes-effect-though-doubts-remain-about-2026-06-12
https://bosch-stiftung.de/en/story/germany-must-remain-country-thats-open-world
https://amp.dw.com/en/germany-10-years-of-integration-act-for-refugees/a-78262956
