Článek
Debata o poplatcích se vrací ve chvíli, kdy jsou finance veřejného zdravotního pojištění napjaté. Podle Národní rozpočtové rady dosáhly celkové výdaje na zdravotní péči v roce 2024 téměř 700 miliard korun a asi 85 procent z nich se hradilo z veřejných zdrojů. Od roku 2010 se výdaje více než zdvojnásobily a kolem roku 2040 mohou překročit bilion korun.
Problém není jen vzdálený. Vláda v červnu uvedla, že systém veřejného zdravotního pojištění má letos skončit se schodkem asi 15 miliard korun. Po započtení rostoucích závazků po splatnosti jde podle kabinetu reálně asi o 19 miliard. To je přes 1,5 miliardy korun měsíčně. Pojišťovny rozdíl kryjí z dříve vytvořených rezerv, které ale nejsou neomezené.
„Některé zdravotní pojišťovny jsou na hraně platební neschopnosti,“ řekl po červnovém jednání vlády ministr zdravotnictví Adam Vojtěch. Kabinet proto navrhl pro rok 2027 zvýšit platby za státní pojištěnce o 24 miliard korun. Samotné přidání peněz ale neřeší, proč výdaje rostou a jak omezit péči, která je zbytečná nebo může proběhnout levněji.
Padesát korun systém nezachrání
Povinný poplatek za návštěvu lékaře by státní kasu nespasil. Kdyby činil například 50 korun, deset milionů zpoplatněných návštěv by přineslo 500 milionů korun, dvacet milionů jednu miliardu. Proti systému, který už pracuje se stovkami miliard, je to malá částka. Hlavní smysl by proto nebyl ve výnosu, ale v tom, aby pacient měl drobnou finanční motivaci rozlišovat, kdy návštěvu skutečně potřebuje.
Právě větší spoluúčast pacientů se letos vrátila i do politické debaty. Poslanec ODS Štěpán Slovák v červnu řekl: „Spoluúčast pacienta je nutná a je to krok správným směrem.“ Za nízký označil i dnešní poplatek 90 korun za pohotovost. Návrat plošných třicetikorunových poplatků v podobě známé z minulosti by však nedával smysl bez ochranných limitů.
Poplatek by neměl fungovat jako daň z nemoci. Výjimku nebo roční strop by potřebovali lidé, kteří chodí k lékaři často kvůli vážné diagnóze, stejně jako děti či domácnosti s nízkými příjmy. Jinak by systém trestal právě ty, kteří si počet návštěv nemohou vybrat. Rozdíl je také mezi běžnou kontrolou chronicky nemocného a návštěvou pohotovosti kvůli problému, který mohl vyřešit praktický lékař.
Poplatky musí být součástí větší změny
Samotná spoluúčast navíc nevyřeší nemocniční síť, drahé léky ani duplicity ve vyšetřeních. Analytik Národní rozpočtové rady Jan Brůna upozornil, že přibližně šest milionů státních pojištěnců představuje kolem 60 procent obyvatel, zatímco platby státu za ně tvoří asi 30 procent příjmů pojišťoven. Nejvyšší náklady přitom vznikají mimo jiné u seniorů.
Pokud se mají poplatky vrátit, musí být jednoduché a předvídatelné. Například nízká částka za běžnou ambulantní návštěvu, vyšší za zneužití pohotovosti a pevný roční limit, po jehož dosažení pacient dál neplatí. Současně by měla existovat možnost neplatit za preventivní prohlídky, screeningy nebo péči, u které stát naopak potřebuje, aby ji lidé neodkládali.
České zdravotnictví přitom už dnes ukazuje, že další peníze ze státního rozpočtu nejsou bezedné. Národní rozpočtová rada připomíná, že státem plánovaných 24 miliard navíc pro rok 2027 je výrazně více, než by přinesla samotná zákonná valorizace. Pokud má být systém dlouhodobě udržitelný, tlak na efektivitu se proto nevyhne ani pacientům. Povinný poplatek může být jedním z nástrojů, ale pouze tehdy, pokud nebude nahrazovat skutečnou reformu.
