Článek
Po rozpadu Rakouska-Uherska nebylo jasné, kudy povede hranice mezi Československem a obnoveným Polskem. Největším problémem se stalo Těšínsko. Praha se odvolávala na historickou příslušnost oblasti k českým zemím. Varšava zdůrazňovala, že v části regionu převažovalo polsky mluvící obyvatelstvo.
Ve hře ale nebyla jen národnost.
Na Těšínsku ležel karvinský uhelný revír a vedla tudy Košicko-bohumínská dráha. Pro Československo šlo o důležité spojení se Slovenskem. Spor proto rychle přerostl z diplomatického problému v bezpečnostní otázku.
V lednu 1919 začala takzvaná sedmidenní válka. Československá vojska postupovala proti polským jednotkám a dostala se až ke Skočovu. Další boje zastavil tlak dohodových mocností. O definitivní hranici rozhodla v červenci 1920 Konference velvyslanců. Československo získalo většinu průmyslově důležité části území, Polsku připadla východní část. Rozdělen byl i samotný Těšín.
Tím ale problém nezmizel.
Polsko využilo československého oslabení
K dalšímu zásadnímu střetu došlo v roce 1938. Po mnichovské dohodě bylo Československo v mimořádně slabé pozici. Polsko 30. září předložilo Praze ultimátum a požadovalo vydání části Těšínska, označované v Polsku jako Zaolzie.
Československá vláda ustoupila. Polská armáda začala území obsazovat 2. října. Získala oblast o rozloze zhruba 800 kilometrů čtverečních s více než 200 tisíci obyvateli. Polsko ji ale drželo necelý rok. Po německém útoku v září 1939 připadla nacistickému Německu.
Ani druhá světová válka spor úplně nepohřbila. V roce 1945 se československé a polské jednotky znovu soustředily u hranice a možnost ozbrojeného střetu byla reálná. Nakonec se obnovila hranice podle stavu před říjnem 1938. Smlouva z roku 1958 pak její průběh upravila a zkrátila přibližně o 80 kilometrů.
Právě tehdy vznikl problém, který se řeší dodnes.
Při 85 větších a menších změnách hranice získalo Československo 1 205,90 hektaru polského území. Polsko dostalo 837,46 hektaru. Rozdíl činí 368,44 hektaru, tedy necelých 3,7 kilometru čtverečního. Varšava tuto hodnotu označuje za český územní dluh.
368 hektarů se řeší i v roce 2026
Polská vláda letos potvrdila, že otázku dál považuje za neuzavřenou. V dubnové odpovědi na interpelaci poslanců polské ministerstvo zahraničí uvedlo, že vyrovnání má být upraveno mezinárodní smlouvou. Polská strana dlouhodobě počítala s předáním území.
Praha a Varšava ale hledají i jiné řešení. Český ministr zahraničí Petr Macinka po únorovém jednání se svým polským protějškem Radosławem Sikorským uvedl, že se jedná o společném projektu v oblasti ochrany před povodněmi. Nemělo by tedy jít o předání půdy ani finanční kompenzaci.
Historie Těšínska se přitom letos vrátila ještě jiným způsobem. V srpnu se na internetu šířila koordinovaná kampaň, podle které se Polsko chystá zabrat část českého území. Objevily se falešné profily diplomatů, podvržené dokumenty i kopie zpravodajských webů. Polský ministr zahraničí podobná tvrzení odmítl. Zároveň připomněl polský zábor Zaolzí z roku 1938 a označil jej za jedno z nejhloupějších rozhodnutí polské zahraniční politiky.
Jednání běží už přes tři desetiletí a ani v roce 2026 nemá spor definitivní tečku.
Skutečný spor o 368 hektarů s Těšínskem přímo nesouvisí. Vznikl až při úpravě celé československo-polské hranice v padesátých letech. Právě stará zkušenost s Těšínskem ale ukazuje, proč jsou územní otázky mezi oběma zeměmi dodnes citlivé.
Zdroje:
