Článek
V modlitebně ve Starém městě, kde ticho bylo hustší než chala a vzduch voněl po macesech, sedával chazan jménem Menachem. Nebyl rabín, ani učenec, ani cadik, ale zpíval tak, že ženy plakaly a muži se kousali do jazyka, aby nepřiznali závist. Říkali mu bratr Menachem, jako by byl jedním z nich – ale on nebyl nikým, jen hlasem v prázdnotě, který si přivlastnil Boha jako dědictví bez závěti.
Každou sobotu vedl společné modlitby, jako by dirigoval nebeský chór. Děti ho kreslily do obrázkových modliteb jako anděla s kytarou. Staré ženy mu nosily bábovky, které jedl jako oběti. Jeho žena sedávala před domem s dlaněmi sepjatými – byla mu svědkyní, sekretářkou i stínem. Jejich čtyři děti hrály na flétny, tleskaly do rytmu a dívaly se, jako by věřily, že otec a Bůh jsou jedno. Když celá obec naslouchala, jak předčítá při čtení z Tóry.
Ale za dveřmi jeho pokoje – tam, kde visel obraz starého proroka, co vypadal podezřele jako on sám – se děly jiné věci. Menachem se smál. Ne hlasem radosti, ale tím tenkým, hadovitým smíchem, který člověk slyší, když sám stojí v zrcadle a nerozezná vlastní oči.
Režijní porady vedl jako rabínské disputace – s tím rozdílem, že rabín hledá smysl, zatímco Menachem hledal pozornost. Bratry nazýval „statisty věčnosti“. Manželku posílal s pokyny jako poslíčka, děti rozestavoval do rámu jako svaté figurky. A peníze věřících – ty, které ženy skládaly do obálek s pokorou – používal na mikrofony, reklamu a studiové mixy. Bůh to snad schvaloval – nebo mlčel. A Menachem miloval Boží mlčení. Bylo to jako souhlas bez podpisu.
Pak jednou – přesně v den, kdy se rozhodl odejít za lepším – zmizel. Neposlal dopis. Nezazpíval poslední píseň. Jen zmizel. Na pultu zůstaly noty, jako by spadl svitek z chrámu. Některé děti plakaly. Některé ztichly. Staré ženy si přestaly malovat oči.
Jeden z mladších chazanů – chlapec jménem Efrajim, který nosil Menachemovi zpěvníky – ho hledal. Našel jen úřední záznam: změna trvalého bydliště, živnost „hudební a režijní činnost“. Studio si založil na jihu země, kde vítr zpívá jiným jazykem. Webová stránka hlásala:
„Hudebník s duší. Režisér s vášní. Člověk s vírou v budoucnost.“
„V jakou budoucnost?“ ptal se Efrajim. Ale Bůh mlčel. A i modlitebna začala mlčet.
Rabín, bledý muž, jen vzdychl:
„Někteří slouží Bohu. Jiní si ho oblékají – jako masku na Purim.“
A pak – nic. Než ticho, které už nebylo tichem, ale přízrakem. Modlitebna vrzala i beze kroků. Dveře se otvíraly samy. A někdy v noci – možná to byl sen, možná dybuk – někdo přišel.
Nikdo neviděl tvář. Jen ruce. Sedl za klavír. Hrál. Stejné melodie jako kdysi Menachem. Ale jinak. Ty tóny křičely – ne hlasem, ale pamětí. Jako dítě, které se narodilo mrtvé a přesto slyší jméno, kterým ho nikdo neoslovil.
A pak – z temného kouta, kde kdysi sedávala Menachemova rodina, zazněl hlas. Ne hlasem – spíš stínem hlasu.
„Dědo… proč jsi odešel?“
Ale nikdo tam neseděl. Jen kniha zpěvů, otevřená na prázdné stránce.
Klavír dozněl. Ozvěna visela ve vzduchu jako menorah bez světla.
A pak… jen tiché „Amen“ – ale nikdo ho neřekl.
Amen. A pak nikdy víc.
