Blíží se volby

Ne přežívat. Ne živořit. Ale dýchat s hlavou vzpřímenou – ne s pohledem sklopeným k zemi.

Rozhodl jsem se – jen tak, na zkoušku – strávit jeden den v Praze. Ne jako turista. Ne s fotoaparátem na krku, ne s batůžkem na zádech. Jen s tichou potřebou zjistit, za kolik peněz se dnes dá udělat obyčejný den. Dýchat. Projet se metrem. Tramvají. Dát si snídani. Sníst oběd. Projít se po Náplavce. Dát si pivko. Zajít do kina, do galerie, do Národního.

A každá účtenka byla jako škrábanec. Každá připomínala, jak hluboko jsme pod touhle vládou klesli.

Obyčejný den v Praze mě stál 14 200 korun.

A to jsem se pohyboval v místech, kam poslanci, ministři a senátoři nechodí. Nepotkávají tam lidi. Nepotkávají tam realitu. To jen já a vy. My ostatní. A ta cifra? Už mě ani nepřekvapila.

„Chceme snižovat daně.“

„Zrušíme zbytečné daně.“

„Usnadníme vstup na trh malým výrobcům.“

„Myslíme i na rodiče.“

„Po úřadech mají obíhat formuláře, ne lidé.“

„Do důchodu po 25 letech.“

„Pomůžeme mladým.“

„Zlepšíme životní úroveň.“

Říkali to všichni. Se sebedůvěrou, která páchla jako volební deodorant. A pak přišla vláda. A s ní – účet. Ne za oběd. Ale za realitu.

Vláda mluví o podnikání, ale dusí živnostníky. Ztěžuje práci, zpomaluje růst, vyčerpává iniciativu. Jsou přesvědčiví. Mluvení jim jde. Ale jejich skutky pálí jako sůl v otevřené ráně.

Na dveřích obchodu mě zarazil vylepený nápis: „8. 8. bude prodejna trvale uzavřena.“ Uvnitř stál starý pán, co tam prodával od roku 1981. Na otázku, proč končí, jen pokrčil rameny: „Zdražilo se všechno. Mouka, plyn, nájem. A lidi? Berou chleba v supermarketu. Tady už to prostě nemá smysl.“

Odpoledne jsem seděl chvíli v parku. Potřeboval jsem si odpočinout od účtenek, výloh, od slov „akce“ a „sleva“. Na vedlejší lavičce seděly dva mladé páry, kolem třicítky. Dvě ženy, dva muži, kočárky nikde. Nešmíroval jsem. Jen jsem zaslechl útržek: „Víš, kolik dneska stojí dítě? Plíny, školka, všechno? A to nemluvím o nájmu, kroužky…“ Druhá žena jen přikývla. „My jsme to odložili. Nevíme, co bude za rok. A dělat dítě do tohohle světa…“ Víc jsem neslyšel. A vlastně ani nepotřeboval.

Nechci žít v zemi, kde stát po mně chce, abych šetřil, zatímco on sám rozhazuje v přímém přenosu. Nechci slyšet, že důchod je problém, zatímco státní správa tloustne ve stínu smluv, které nikdo nekontroluje. Nechci slyšet, že mateřská je dovolená. Nechci číst, že „na plošné zvyšování životní úrovně nejsou peníze“, zatímco si úřady objednávají catering za statisíce. Chci vládu, která pochopí, že důstojnost není luxus. Že mít na nájem, na jídlo, na kino, na knížku – jít do divadla nebo do galerie – není rozmar. Je to samozřejmost.

Ale místo toho čteme tabulky. Grafy. Výkazy. O kolik se zvýšilo DPH. Kolik lidí už nikdy nedosáhne na hypotéku. Kolik dětí chodí spát s prázdným žaludkem. Zatímco vláda hlásí stabilizaci, já škrtám další položku z nákupu. Kolik lidí má exekuci. Kolik se jich neodváží ani podívat do své peněženky. A přesto…

Přesto chodíme do práce. Děláme, co můžeme. Tlačíme ten vůz dál. Stydíme se za to, že to nestačí. Že my nestačíme.

Tahle země by mohla být krásná. Měla by na to být domovem. Ale dnes je víc skladištěm. Nebo montovnou.

Někdo nám vzal víru, že vláda je tu pro lidi. Někdo nám ji rozložil na sliby, lži a prázdné tiskovky. Někdo, kdo má jméno. A tvář. A taky hlas. Ale ten hlas nikdy neřekl: „Odpusťte. Zklamali jsme.“ Nikdo neřekl: „Není pravda, že chráníme vaši budoucnost. Zničili jsme ji. Omlouváme se.“

A tak jen píšu. S pocitem, že slova mi zůstala jako poslední obrana před otupěním. Píšu, protože když už nemohu změnit svět, chci alespoň dát tvar bolesti, která nás obklopuje. Je to jen text. Ale možná – možná bude pro někoho tříska pod nehtem. A možná právě ta tříska jednou přiměje někoho konečně vstát. A říct dost.

Důstojnost není slogan.
Je to poslední věc, kterou si nesmíme nechat vzít.

Poznámka pod čarou

Kde zůstane víc peněz: Srovnání měst podle mzdy a nákladů na běžný život.

Kolik vám zůstane na konci měsíce? To nezáleží jen na tom, kolik vyděláváte – ale i na tom, kolik vás stojí běžný život.

Ve světě, kde inflace, ceny bydlení i energie letí vzhůru, se propast mezi městy stále víc rozevírá. Porovnali jsme průměrnou čistou mzdu a měsíční životní náklady ve 12 městech – od Prahy po Peking. Výsledky vás možná překvapí.

Co jsem sledoval?

V každém městě jsem porovnal:

čistou průměrnou mzdu (po zdanění)

měsíční náklady na život pro jednu osobu (nájem + jídlo + doprava + běžné výdaje)

kolik zůstane nebo chybí na konci měsíce

Údaje pochází z portálů jako Numbeo, LivingCost a Eurostat. Přepočet do eur pro jednotný přehled.

Co z toho plyne?

Vyhrává Madrid

Španělská metropole překvapila – i přes vyšší ceny zůstává po zaplacení všeho okolo 400 eur měsíčně navíc. Důvod? Solidní mzdy, relativně dostupné bydlení a menší daňová zátěž.

Praha a Varšava v plusu, ale s otazníky

V Praze sice ceny rostou, ale stále je tu relativně nízké nájemné oproti Západu. To spolu s daněmi drží náklady dole. Výsledek? Malý, ale pozitivní zůstatek – pokud ovšem nebydlíte v centru.

Západní města: vysoké mzdy nestačí

Vídeň, Berlín, Londýn, Paříž, Kodaň – všechna tato města nabízejí velmi vysoké příjmy, ale ceny bydlení, dopravy a jídla vám je dokážou rychle spolykat. Výsledkem je často měsíční deficit i u střední třídy.

Východ: menší mzda, ale i menší ceny

Moskva, Kyjev, Peking – v těchto městech je život levnější, a i když jsou mzdy nižší, může zůstat víc než ve „vyspělých“ metropolích.

Závěr: Víc než výplata rozhoduje kontext

Když se podíváme jen na čísla, Bern nebo Kodaň se zdají jako ráj. Jenže ve skutečnosti člověk v Madridu nebo Praze může žít pohodlněji, pokud dobře hospodaří. Průměrná mzda bez kontextu říká málo. Důležité je, kolik zůstane, ne kolik vyděláš.

Máte zkušenost z některého z měst?

Jaké to je žít v Paříži, v Moskvě nebo třeba v Londýně? Kolik vám zůstane na konci měsíce? Pište do komentářů – váš pohled je cennější než tabulka.