FEJETON: O mlžení

Jsou mlhy, které člověk bere jako neměnné a přírodou dané. Ranní mlha nad řekou má svou poezii, podzimní mlha na silnici své varování. A pak je tu mlha zvláštního druhu, mlha moderní, technologická, úředně uhlazená. Ta se neusazuje nad krajinou, nýbrž nad pojmy. Říká si služba poskytovatele uživateli.

V této mlze se hojně vyskytují slova jako optická síť, moderní infrastruktura a rychlost až jeden gigabit. Jsou to slova plná pokroku, slova, která znějí pevně jako betonové pilíře. Jenže když se jich člověk chytí, ruka projde skrz. Ne proto, že by nebyla pravdivá. Právě naopak. Jsou pravdivá tak dokonale, až nic nevysvětlují.

Večer je jasno. Večer data tečou jiskřivým proudem alpské řeky, čísla se blíží slibům a uživatel má libý pocit, že žije ve století, které mu bylo přislíbeno. Ráno však přijde jiný obraz. Tatáž síť zpomalí, rozhlédne se, jako by hledala sama sebe, a nabídne skromný zlomek večerní rychlosti. Nezhroutí se, nezmizí. Jen se zahalí.

Když se uživatel ptá proč, mlha houstne, zahustí se jako slova věštce.

„Není to porucha,“ ozve se.

„Je to v normě.“

A někde v pozadí se mihne slovíčko až, které v této mlze znamená všechno i nic zároveň.

Zvláštní je, že se tu nikdy neříká slovo sdílené. Nikdo otevřeně nepřizná, že internet v domě je jako ranní tramvaj: někdy jedete pohodlně, jindy stojíte na jedné noze a visíte za madlo jak sepraný kabát. A obojí je v jízdním řádu dovoleno, sedět i se tlačit. Místo toho se hovoří o optice, která končí ve sklepě, o gigabitech, které existují hlavně v reklamních letácích, a o technologiích, jež jsou tak moderní, že již snad ani modernější být nemohou. Vše je technicky v pořádku, jen kapacita se dělí podle okamžitého množství připojených. Letáky nehovoří o optice, která končí ve sklepě, a o gigabitech, které se zalknou u rozvaděče.

Poskytovatel internetu uživateli nelže opravdu nemluví nepravdu. To by bylo příliš prosté a málo moderní. Poskytovatel mlží. A mlžení je umění jemné, kultivované, téměř literární. Lež lze vyvrátit, mlžení nikoli. V mlze se všechno děje správně, jen to nevypadá tak, jak by si prostý uživatel bez technického vzdělání mohl myslet. Jen to nefunguje.

Pak činí to, co činí vždy. Měří. Zapisuje. Porovnává. Zjišťuje, že večer je svět v pořádku a ráno méně. Že chyba není v jeho zařízení, ani v jeho domě, ani v jeho svědomí. A tehdy pochopí: není obětí poruchy, nýbrž systému. A proti systému se nereklamuje, s tím se žije. Zjistí, že největší výkon této sítě není přenos dat, ale jejich sdílení.

Nakonec se smíří.

A mlha zůstává. Jako každá slušná mlha se nikdy úplně nerozpustí. Jen občas, večer, udělá laskavé gesto a ukáže, jak by svět vypadal, kdyby bylo jasno.

Text nevychází z dojmu, ale z dlouhodobého měření. Mám tarif „1 Gb/s“ od nejmenovaného poskytovatele internetu, vedený po infrastruktuře bývalého UPC. Do zásuvky vede koaxiální kabel, nikoli optické vlákno. Jde tedy o technologii HFC/DOCSIS, kde je kapacita sdílena mezi více domácnostmi. Dlouhodobá historie měření ukazuje tento vzorec:

večer a v noci (někdy přes den o víkendech či dovolených, ale výjimečně) rychlosti běžně dosahují 850–950 Mb/s, ráno a během pracovního dne rychlost opakovaně klesá na 90–150 Mb/s, ping a upload zůstávají relativně stabilní.

To znamená, že: linka není porouchaná, zařízení v bytě funguje správně, problém není v domácí síti ani Wi-Fi. Kolísání je důsledkem přetížení sdíleného uzlu v určité části dne. Jde o vlastnost technologie, nikoli o náhodnou závadu. Marketingové označení „optická síť“ v tomto případě znamená optiku do domu, nikoli do zásuvky. Fejetonem tedy nemířím proti technice samotné, ale proti nejasnému jazyku, který tyto reálie zakrývá. Proti mlze, která není lží, ale také není pravdou.